Článek
Prezentace se promítne, učitel ji okomentuje, jednotlivé snímky se vystřídají a na konci hodiny se do Bakalářů zapíše: Vyjmenovaná slova – probráno. Jenže probrané učivo není totéž co naučené učivo.
Tradiční výuka přirozeně kombinovala několik činností.
Učitel mluvil, vysvětloval, psal na tabuli a žáci poslouchali, sledovali postupný vznik zápisu, sami zapisovali a následně procvičovali. Zapojovaly se tak sluchové, zrakové a motorické procesy, které mohou společně podporovat pozornost, porozumění a zapamatování.
Je však třeba upřesnit, že neexistují tři oddělené druhy paměti, které musí být vždy současně aktivovány, aby se dítě něco naučilo. Člověk si může informaci zapamatovat pouze na základě sluchového nebo zrakového vjemu. Stejně tak není vědecky dobře podložena populární představa, že každé dítě má jeden pevný učební styl – sluchový, vizuální či kinestetický – a výuka mu musí odpovídat.
To však nijak neoslabuje hlavní pedagogický argument. Kombinace vhodně zvolených způsobů prezentace, aktivního zpracování informací, vybavování z paměti a procvičování může učení významně podpořit. Rozhodující není mechanické zapojení tří smyslových kanálů, ale to, co dítě s informací skutečně dělá.
Tabule není pouze zobrazovací zařízení.
Mezi zápisem, který učitel postupně vytváří na tabuli, a hotovým snímkem prezentace existuje důležitý didaktický rozdíl.
Když učitel píše, musí zpravidla zpomalit. Informace se objevují postupně. Žák může sledovat jejich vznik, souvislosti a uspořádání. Má čas přemýšlet, ptát se a zapisovat.
Psaní učitele zároveň přirozeně člení výklad do kratších úseků.
Hotová prezentace naproti tomu umožňuje během několika sekund zobrazit množství informací, které by jinak vznikaly několik minut. Učitel může pokračovat v komentáři, zatímco žák ještě zpracovává předchozí snímek.
Problém tedy nespočívá v samotné digitální technologii. Spočívá v tempu a způsobu jejího používání.
Rychlost prezentace nesmí určovat rychlost učení.
Zápis není zbytečná administrativní činnost.
Vlastnoruční zápis může plnit několik funkcí. Žák musí udržet pozornost, sledovat výklad, vybírat podstatné informace a převádět je do písemné podoby. Při vhodně vedeném zápisu zároveň organizuje učivo a vytváří pomůcku pro jeho pozdější opakování.
Samotné mechanické opisování ovšem nezaručuje porozumění. Dítě může přepsat celou tabuli, aniž by chápalo jediné pravidlo.
Proto má být zápis přiměřeně stručný, strukturovaný a doprovázený vysvětlením. Učitel má dát žákům dostatek času k jeho dokončení a podle potřeby jim pomoci.
Zápis navíc nemusí být vždy stejný. Někdy je vhodné opsat definici, jindy doplnit schéma, vyřešit příklad nebo samostatně formulovat závěr. Žáci s motorickými či jinými obtížemi mohou potřebovat upravenou podobu zápisu.
Podstatné je, aby dítě nebylo pouze pasivním divákem výkladu.
Učitel musí učit všechny děti ve třídě.
Každý učitel ví, že děti nepracují stejným tempem. Některé porozumějí vysvětlení okamžitě, jiné potřebují další příklad. Některé si snadno zapamatují slyšené informace, jiné potřebují vidět jejich uspořádání nebo s nimi samostatně pracovat.
Úkolem učitele není přizpůsobit každou minutu výuky nejpomalejšímu žákovi. Musí však zajistit, aby všichni dostali přiměřenou příležitost učivo pochopit a osvojit si jeho podstatné části.
To vyžaduje určitou posloupnost: vysvětlení, názorné předvedení, aktivní zpracování a zápis. Pak přichází fáze, kdy učitel ověřuje porozumění, řídí procvičování, resp. dává okamžitou zpětnou vazbu, koriguje, poté nechá žáky samostatně dovednosti použít, opakuje -, a hodnotí.
Tato posloupnost není univerzálním scénářem každé vyučovací hodiny, spíše série hodin k danému tématu. Vyjadřuje však základní princip. Mezi předložením informace a požadavkem na její samostatné použití musí proběhnout skutečné učení. Učitel proto musí průběžně zjišťovat, zda žáci rozumějí. Nestačí položit otázku „Je to všem jasné?“ a po několika sekundách pokračovat.
Může požádat děti, aby vysvětlily pravidlo vlastními slovy, doplnily příklad, vyřešily krátkou úlohu nebo ukázaly správný postup. Dokud učitel nezjistí, co žáci pochopili, neví, zda učil úspěšně. Vyjmenovaná slova: probráno, nebo naučeno?
Představme si běžnou hodinu českého jazyka. Učitel promítne prezentaci k vyjmenovaným slovům, zmíní jejich význam, ukáže příklady, projde další slidy, a hotovo. Děti sledovaly prezentaci, je probráno. Některé děti si slova zapamatují, jiné nikoli. Některé ještě nestačily porozumět významu předchozího slova, když už učitel pokračuje. Žádný zápis na tabuli, žádný zápis v sešitě; děti nedstaly učebnici. Ale po jedné hodině ČJ dostávají děti domácí úkol v pracovním sešitu udělat cvičení na vyjmenovaná slova po B. Otázka doma - vysvětlil vám pan učitel, co jsou vyjmenovaná slova? Ne. Proč se v nich píše y. Ne. Napsal Vám jejich seznam? Ne. Máte z toho ale domácí úkol! Ano.
Jiný postup může vypadat tak, že učitel slova postupně zapisuje, vysvětluje jejich význam, nechává žáky uvádět příklady, společně s nimi vytváří přehled a poskytuje čas k zápisu. Následuje práce s příbuznými slovy, doplňování, vysvětlování pravopisu a opakované vybavování z paměti.
Ani tento postup sám o sobě nezaručuje, že se všichni všechno naučí. Vytváří však více příležitostí k aktivnímu zpracování a ověření učiva. Rozdíl je fyzický - a to, mezi křídou, kterou učitel drží v ruce a projektorem, resp. obrazem, který jen překlikává. Je to rozdíl mezi výukou organizovanou kolem prezentování informací a výukou organizovanou kolem jejich osvojování znalostí, dovedností a vytvářením návyků.
Digitální média mohou být velmi užitečná, ale je třeba přesně vědět, jak a kdy je použít a přesně definovat, za jakým účelem, zda se jedná o obohacení tématu, které je probíráno. Jejich přínos tedy závisí na způsobu použití.
Prezentace není výklad, zobrazení informace není její pochopení. Kliknutí na správnou odpověď není vždy důkazem trvalého osvojení. A záznam v elektronické třídní knize není dokladem vzdělávacího výsledku. Moderní technologie mohou usnadnit práci učitele, a ano, zneužívá se jich. Ve jménu moderních přístupů nahrazují činnosti, které jsou pro učení nezbytné: soustředění, vysvětlení, aktivní zpracování, vybavování z paměti, procvičování a zpětnou vazbu. Škola nemá vykazovat probrané učivo, ale zajišťovat učení. Učení však není prioritou; systém je nastaven tak, že nejsou dány obsahy předmětů a není vyžadováno osvojení.
Základní otázka nezní, zda učitel používá interaktivní tabuli, prezentaci, učebnici nebo křídu. Kolik dětí skutečně porozumělo tomu, co učitel vysvětloval, a kolik z nich dokáže poznatek následně samostatně použít?
Pokud učitel pouze promítá a komentuje prezentace, aniž by vytvářel prostor pro aktivní práci žáků a ověřoval jejich porozumění, nevyužívá dostatečně základní didaktické principy.
Dobrý učitel musí umět zpomalit. Musí vidět, kdo ještě píše, kdo nerozumí, kdo potřebuje další vysvětlení a kdo je připraven pokračovat. Musí umět informaci zopakovat, jinak vysvětlit a nechat procvičit. To není návrat do minulosti, to je podstata didaktiky.
Učivo není probrané tím, že se objevilo na obrazovce. A už vůbec není naučené tím, že učitel do Bakalářů napsal: „Vyjmenovaná slova – probrána.“
