Článek
Současně však stále obtížněji vytváří podmínky pro dlouhodobá rozhodnutí, která vyžadují důvěru v budoucnost. Nejvýrazněji se tento rozpor projevuje v zakládání rodin, dostupnosti bydlení, jistotě zaměstnání a vzdělávání dětí.
Každá společnost musí hledat určitou rovnováhu mezi stabilitou a nejistotou. Absolutní stabilita by znamenala nehybnost, nemožnost změny, omezení svobody a individuálního rozvoje. Absolutní nejistota by naopak znemožňovala plánování, dlouhodobé závazky a předávání společenských institucí dalším generacím. Společnost proto potřebuje obojí: dostatečnou stabilitu, aby bylo možné předvídat důsledky vlastního jednání, a dostatečnou otevřenost, aby jednotlivci mohli hledat nové možnosti života.
Otázkou však je, kde leží optimální hranice. Kolik nejistoty člověk ještě dokáže přijmout jako příležitost a od jakého okamžiku ji začne vnímat jako riziko, před kterým se musí chránit?
Stabilita jako předpoklad svobody
Svoboda není pouze nepřítomnost omezení. Je také možnost uskutečňovat vlastní rozhodnutí v čase. Člověk může být formálně svobodný rozhodnout se pro založení rodiny, změnu zaměstnání nebo pořízení bydlení. Pokud však nedokáže předvídat, zda bude mít za několik let kde bydlet, zda si udrží zaměstnání a zda dokáže zajistit vzdělání svých dětí, zůstává jeho svoboda do značné míry abstraktní.
Každé významné životní rozhodnutí totiž předpokládá určitou míru důvěry ve stabilitu prostředí. Nejde o jistotu, že se nic nezmění, ale o očekávání, že existují pravidla, která se nebudou neustále měnit, instituce, na které se lze spolehnout, a společenské podmínky, v nichž je možné plánovat.
Právě zde vzniká paradox současné společnosti. Ve jménu svobody jednotlivce se oslabují některé tradiční instituce a závazky, které tuto svobodu historicky umožňovaly uskutečňovat. Člověk získává stále více možností volby, ale zároveň ztrácí jistotu, podle jakých pravidel bude jeho život probíhat.
Možnost volby a skutečná schopnost rozhodnout se přitom nejsou totéž. Čím více má člověk možností a čím méně dokáže předvídat jejich důsledky, tím obtížnější může být samotné rozhodnutí.
Bydlení: Když se domov mění v ekonomické riziko
Nejnázornějším příkladem je bydlení. Domov představuje jednu ze základních forem stability. Není pouze místem přespávání, ale prostorem, v němž člověk vytváří dlouhodobé vztahy, organizuje rodinný život a zakotvuje svou existenci.
Jestliže se bydlení stává finančně obtížně dostupným, nejistým nebo závislým na dlouhodobém zadlužení, proměňuje se i vztah člověka k budoucnosti. Rozhodnutí založit rodinu již není pouze otázkou osobního přání, ale také kalkulací finančních rizik.
Hypotéka může na jedné straně zajistit stabilní bydlení, na druhé straně však vytváří dlouhodobý závazek v prostředí, v němž nemusí být stabilní příjem, zaměstnání ani životní náklady. Nájemní bydlení poskytuje větší mobilitu, ale nemusí vždy poskytovat dostatečnou jistotu dlouhodobého setrvání.
Člověk tak stojí před obtížnou volbou: přijmout dlouhodobé ekonomické riziko, nebo si zachovat flexibilitu za cenu nejistého domova. V obou případech se může odkládat rozhodnutí, které vyžaduje dlouhodobou stabilitu – například narození dítěte.
Školství: Svoboda bez předvídatelnosti
Podobný rozpor lze sledovat také ve vzdělávání.
Školství je ze své podstaty institucí dlouhodobé stability. Dítě vstupuje do vzdělávacího systému, jehož výsledky se projeví až za mnoho let. Rodiče přitom oprávněně očekávají, že škola zajistí předvídatelnou posloupnost vzdělávání, že obsah učiva bude odborně promyšlený a že dosažené vzdělání bude mít srovnatelnou hodnotu bez ohledu na konkrétní školu.
Současné reformní přístupy však často zdůrazňují flexibilitu, autonomii škol, individuální vzdělávací cesty a schopnost reagovat na neustále se měnící svět.
Tyto principy mohou být přínosné. Problém nastává tehdy, když flexibilita začne nahrazovat stabilitu samotného vzdělávacího obsahu.
Pokud se mění kurikulární dokumenty, vzdělávací priority, požadavky na žáky i způsoby jejich hodnocení, vzniká otázka, co vlastně zůstává stabilní. Jakou záruku mají rodiče, že dítě získá systematické vzdělání? Jakou jistotu má učitel, že obsah, který dnes vyučuje, nebude za několik let považován za překonaný? A jakou jistotu má společnost, že jednotlivé generace budou sdílet alespoň určitý společný základ znalostí?
Škola nemůže připravit dítě na všechny budoucí změny. Může mu však poskytnout pevný základ, díky němuž se v těchto změnách dokáže orientovat. Stabilita vzdělávacího obsahu proto nemusí být protikladem schopnosti reagovat na změny. Může být právě jejím předpokladem. Stejně jako se člověk nemůže svobodně pohybovat bez pevného bodu, nemůže ani samostatně myslet bez dostatečného množství osvojených znalostí.
Rodina: Největší závazek v době nejistoty
Nejvýrazněji se otázka stability a nejistoty projevuje v demografickém vývoji.
Pokles porodnosti v mnoha vyspělých společnostech vyvolává otázku, zda se nejistota budoucnosti nestala natolik vysokou, že lidé stále častěji odkládají nebo zcela odmítají založení rodiny.
Tuto souvislost však nelze chápat jako jedinou příčinu. Porodnost ovlivňují také proměny partnerských vztahů, vzdělávání žen, dostupnost péče o děti, ekonomické podmínky, věk při zakládání rodiny, kulturní očekávání i osobní preference. Nízká porodnost sama o sobě nedokazuje, že lidé dávají přednost pohodlí před rodičovstvím.
Přesto stojí za pozornost zásadní rozdíl mezi rozhodnutími, která lze snadno změnit, a rozhodnutími, která jsou prakticky nevratná. Zaměstnání lze změnit, bydliště lze opustit, partnerský vztah lze ukončit. Mnohé životní projekty lze odložit nebo přizpůsobit novým okolnostem.
Rodičovství je však závazkem, který nelze jednoduše vzít zpět. Dítě vyžaduje péči, čas, materiální prostředky a odpovědnost po mnoho let. Rodičovství proto představuje mimořádně výrazné rozhodnutí ve prospěch budoucnosti, kterou člověk nemůže plně kontrolovat. A právě zde může vznikat nová životní strategie: v prostředí vysoké vnější nejistoty se jednotlivec snaží uchovat alespoň stabilitu vlastního soukromého života.
Tuto stabilitu si může zajišťovat tím, že omezuje dlouhodobé závazky, zachovává si ekonomickou rezervu, možnost změnit zaměstnání, přestěhovat se, cestovat nebo přizpůsobit život novým okolnostem.
Svoboda pak přestává být pouze hodnotou. Stává se také způsobem ochrany před nejistotou. Člověk se nevzdává rodiny nutně proto, že by o ni nestál. Může se jí vzdávat nebo ji odkládat právě proto, že ji považuje za příliš důležitou na to, aby riskoval její založení v podmínkách, které nedokáže ovlivnit.
Vzniká tak zvláštní paradox: snaha odpovědně přistupovat k rodičovství může vést k rozhodnutí rodičovství vůbec neuskutečnit.
Svoboda bez závazků jako náhradní stabilita
Tradiční společenské instituce – rodina, zaměstnání, škola, místní společenství – poskytovaly určitou míru stability, ale zároveň člověka omezovaly. Moderní společnost postupně posílila možnost jednotlivce z těchto institucí vystupovat a vytvářet vlastní životní dráhu. Tím se však proměnil také vztah mezi svobodou a odpovědností.
Dříve byla stabilita často spojena s dlouhodobým závazkem. Dnes může být stabilita jednotlivce paradoxně založena na tom, že se dlouhodobým závazkům vyhýbá.
Člověk si chrání svůj čas, ekonomickou nezávislost, bydlení, profesní možnosti a osobní pohodlí. Tyto hodnoty nejsou samy o sobě problematické. Problém vzniká tehdy, pokud se z ochrany individuální stability stane obecná strategie společnosti.
Společnost totiž nemůže dlouhodobě existovat pouze prostřednictvím rozhodnutí, která jsou výhodná a bezpečná pro jednotlivce v přítomném okamžiku. Potřebuje také rozhodnutí, jejichž náklady vznikají dnes, zatímco přínosy se projeví až v budoucnosti.
Výchova dětí, vzdělávání, budování institucí nebo péče o starší generace jsou právě takovými činnostmi. Pokud se stále více jednotlivců rozhoduje minimalizovat vlastní dlouhodobé závazky, může se individuálně racionální jednání dostat do rozporu s dlouhodobou reprodukcí společnosti.
To však nelze vyřešit moralizováním jednotlivců. Jestliže společnost potřebuje, aby lidé přijímali dlouhodobé závazky, musí také vytvářet podmínky, v nichž je možné tyto závazky rozumně přijmout.
Pravidla: Omezení svobody, nebo její podmínka?
Zde se dostáváme k otázce společenských pravidel. Pravidla bývají často vnímána jako omezení svobody. Každé pravidlo totiž některé možnosti jednání vylučuje. Avšak tímto vyloučením jednotlivce zároveň chrání. Konkrétní příklad: zákaz jízdy na červenou chrání chodce i řidiče před nehodou. Současně však pravidla vytvářejí předvídatelnost, bez níž nelze uskutečňovat dlouhodobé plány.
Stabilní právní prostředí umožňuje uzavírat smlouvy. Stabilní pravidla bydlení umožňují plánovat domácnost. Stabilní vzdělávací standardy umožňují rodičům a školám předvídat vzdělávací dráhu dítěte. Stabilní sociální instituce snižují riziko, které člověk podstupuje při založení rodiny.
Pravidla tedy nejsou pouze protikladem svobody. Mohou být jejím předpokladem. Rozhodující je, jaká pravidla společnost vytváří, jak dlouho platí, zda jsou srozumitelná a zda se na ně lze spolehnout. Společnost nepotřebuje neměnná pravidla. Potřebuje pravidla, jejichž změny jsou předvídatelné, zdůvodněné a dostatečně pozvolné, aby se jim jednotlivci i instituce mohli přizpůsobit. Právě v tom spočívá rozdíl mezi stabilitou a stagnací - stabilita znamená, že člověk ví, na čem může stavět. Stagnace znamená, že nemůže nic změnit.
Kolik nejistoty společnost unese?
Z pohledu sociální teorie lze problém formulovat ještě obecněji. Každé rozhodnutí se uskutečňuje v přítomnosti, ale vztahuje se k nejisté budoucnosti. Člověk nemůže znát všechny důsledky svého jednání. Musí proto některé možnosti vybrat a jiné vyloučit.
Společenské instituce pomáhají tuto nejistotu zvládat. Neodstraňují ji, ale vytvářejí očekávání, na jejichž základě lze jednat. V tomto smyslu lze navázat na Niklase Luhmanna: důvěra, (z které se rodí víra), umožňuje redukovat komplexitu budoucnosti - a zpětně -nedodržování pravidla ruší vztah důvěry. Luhmann označuje boha jako vzorec redukující nahodilost (kontingenci). Člověk nemusí předem znát všechny možné události, pokud může důvěřovat určité stabilitě institucí a pravidel. Jestliže však instituce samy produkují neustálé změny, přestávají být dostatečně spolehlivým prostředkem redukce nejistoty.
Člověk pak musí stále více rozhodnutí zajišťovat individuálně. Musí si vytvářet vlastní finanční rezervy, vzdělávací strategie, pracovní alternativy i životní plány. A protože nemůže ovládat společenské prostředí, snaží se alespoň zachovat kontrolu nad vlastním životem. Pokud člověk kontrolu ztratí, což se běžně stává, přichází záchranná síť institucí, které však také mohou selhat, což může mít na život jednotlivce katastrofální důsledky. Odpovědnost institucí je však minimální, nechápe se často jako služebný orgán společnosti, nýbrž jako sebeochraňující organizace, který je v poměru k jednotlivci vždy v mocensky asymetrickém postavení.
Právě zde se může individualizace spojovat s demografickým poklesem. Ne nutně proto, že by lidé ztratili zájem o rodinu, ale proto, že závazek vůči budoucím generacím vyžaduje vyšší míru důvěry mezi jednotlivci, než jakou jim jejich společenské prostředí poskytuje či je ochotné posyktnout.
Společnost, která chce budoucnost, musí umožnit důvěru v budoucnost
Současná společnost hledá rovnováhu mezi dvěma požadavky, které se mohou dostávat do napětí. Chce maximální svobodu jednotlivce a současně potřebuje stabilní instituce, dlouhodobé závazky a mezigenerační kontinuitu.
Ve školství se tento rozpor projevuje napětím mezi autonomií škol a společným vzdělávacím základem, jak pozorujeme posledních dvacet až třicet let. V bydlení mezi mobilitou a potřebou trvalého domova - stát nestaví byty, a důsledky jsou nejdražší byty v Evropě. V pracovním životě mezi flexibilitou a jistotou příjmu. V rodině mezi individuální nezávislostí a odpovědností za další generaci. Tyto rozpory je třeba smířit, a to novou ideologií, která však nezakryje, že ve všech těchto oblastech se opakuje stejná otázka: kolik nejistoty může člověk přijmout, aniž by se začal vyhýbat rozhodnutím, která jeho život dlouhodobě určují?
Možná proto není největším problémem moderní společnosti samotný růst individualismu, ale skutečnost, že jednotlivci stále více přenáší odpovědnost za zvládání rizik, která vznikají na úrovni celé společnosti. A tak zatímco veřejný mediální prostor oslavuje flexibilitu, svobodu, adaptabilitu a neustálé hledání nových možností, jednotlivci mohou reagovat opačně: omezují riziko, odkládají rozhodnutí a chrání stabilitu svého soukromého života. Čím nejistější je společnost, tím opatrněji musí jednotlivec nakládat se svou budoucností. Čím více si chce uchovat možnost kdykoli změnit svůj život, tím méně může být ochoten přijímat závazky, které změnit nelze.
Pokles porodnosti tak lze interpretovat také jako jeden z možných projevů hlubšího společenského problému: oslabené důvěry v budoucnost. Společnost, která chce, aby lidé zakládali rodiny, vychovávali děti, vzdělávali další generace a přijímali dlouhodobou odpovědnost, jim nemůže nabízet pouze svobodu volby.
Musí jim nabídnout také dostatek stability, aby se vůbec odvážili zvolit.
//
Havel: Ideologie je zdánlivý způsob vztahování se ke světu, nabízející člověku iluzi, že je identickou, důstojnou a mravní osobností, a usnadňující mu tak jí nebýt; jako atrapa čehosi nadosobního a neúčelového, umožňující mu obelhat své svědomí a zamaskovat před světem a před sebou samým své pravé postavení a svůj neslavný modus vivendi. (Moc bezmocných, 1990)
Dnes platí totéž, jen to dostalo jiný obsah.
