Článek
Miroslav Ševčík, poslanec zvolený za SPD, navrhuje rozdělit děti do tří skupin: výběrových, běžných a speciálních škol či tříd. Podle jeho představ by se nadanější děti vzdělávaly odděleně, ostatní by navštěvovaly běžné školy a děti s určitými vzdělávacími obtížemi by byly zařazovány do speciálního vzdělávání. Ševčík odmítá, že by takové uspořádání představovalo segregaci. Naproti tomu Renáta Zajíčková z ODS před segregací varuje a připomíná význam společného vzdělávání.
„Je důležité úplně změnit tu koncepci. Plošná inkluze je chybou v pojetí i provedení. Chceme ji změnit tak, aby se vytvořily tři základní skupiny dětí a aby to žádné z dětí nepoškozovalo,“ prohlásil poslanec Ševčík. A doplňuje, podle jakého klíče by mělo fungovat takové přerozdělení: „Děti, které na to mají a jsou inteligentní, by měly chodit do výběrových škol. Poté by zůstaly klasické školy a nakonec by měly vzniknout speciální školy pro děti s poruchou, jež je spojena s intelektem.“ Ševčík však slova o segregaci považuje za nesmysl. „Odmítání plošné inkluze není nijak v rozporu s požadavkem rozumné integrace,“ tvrdí poslanec.
Nesoulady uvnitř koalice na toto školské téma a následné interní debaty poslankyně Zajíčková popsala jako „zlý sen“. Na první pohled jde o běžný politický spor. Při pohledu na tradiční ideologická východiska obou stran se však nabízí pozoruhodný paradox.
SPD se prezentuje jako strana národní, lidová a sociálně orientovaná, která chce zastupovat zájmy obyčejných občanů. Hnutí chce „hájit zájmy lidí, kteří poctivě pracují nebo podnikají“. Právě od takové politické orientace bychom mohli očekávat důraz na všeobecně dostupné a kvalitní veřejné školství, společný vzdělávací základ a snahu bránit tomu, aby o vzdělávací dráze dítěte předčasně rozhodovalo sociální postavení jeho rodičů.
ODS naproti tomu vyrůstá z tradice pravicového liberalismu a konzervatismu. Zdůrazňuje individuální odpovědnost, svobodnou volbu, konkurenci a diferenciaci podle schopností a výkonu. Z těchto principů by bylo možné odvodit větší podporu výběrových škol, víceletých gymnázií a vzdělávacích drah přizpůsobených individuálním předpokladům.
Jenže v aktuální debatě je tomu zdánlivě naopak. Zástupce lidově orientované SPD obhajuje výraznější institucionální selekci, zatímco představitelka pravicové ODS upozorňuje na rizika segregace a hájí přínosy společného vzdělávání. Že by šlo především o hlasy voličů?
Tento paradox ovšem není úplný. Renáta Zajíčková dlouhodobě obhajuje také existenci víceletých gymnázií a možnost urychleného vzdělávání žáků s odpovídajícími studijními předpoklady. Současně sama připouští potřebu dočasných specializovaných tříd pro žáky vyžadující zvláštní podporu. Její pozice tedy není odmítnutím veškeré diferenciace, stejně jako Ševčíkův návrh není možné bez dalšího ztotožnit se selekcí podle majetku rodičů.
Právě zde však začíná podstatnější problém. Výběr podle výkonu totiž nemusí být výběrem podle schopností. Výkon jedenáctiletého dítěte není pouze výsledkem jeho nadání a píle. Odráží také vzdělání rodičů, rodinné prostředí, dostupnost knih, doučování, kvalitu předchozí výuky a množství příležitostí, které dítě dostalo. Pokud škola rozděluje děti podle aktuálních výsledků, může současně reprodukovat sociální rozdíly, které vznikly dávno před prvním přijímacím testem.
To je zvláště důležité pro stranu, která se dovolává zájmů běžných rodin. Předčasná selekce může totiž znevýhodnit právě děti, jejichž rodiče nemají prostředky na soukromé doučování, přípravné kurzy nebo výběr školy mimo místo bydliště.
Na druhé straně společné vzdělávání není automaticky vzděláváním kvalitním. Jestliže škola nedokáže přiměřeně pracovat s rozdílnými vzdělávacími potřebami žáků, může společná třída fungovat pouze jako organizační uspořádání, kde děti stejného věku tráví společně čas, nikoli jako skutečná garance vzdělávacích příležitostí. Inkluze bez kvalitní výuky, jasných vzdělávacích standardů a účinné podpory může zůstat pouhou deklarací.
Spor proto nelze rozhodnout jednoduchým protikladem výběrových a společných škol. Podstatná je otázka, zda má stát nejprve všem dětem garantovat skutečně kvalitní společný vzdělávací základ, a zda tak činí, a teprve potom vytvářet diferencované vzdělávací dráhy, nebo zda má děti rozdělovat již v době, kdy jejich výkony výrazně ovlivňuje rodinné zázemí.
A zde se politické role znovu zamotávají. Pravice může legitimně zdůrazňovat individuální výkon a vzdělávací diferenciaci, ale současně hájit rovnost práv a příležitostí. Lidově či sociálně orientovaná strana může prosazovat společné veřejné vzdělávání, ale také diferencovanou podporu podle schopností a potřeb. Ani jeden přístup není výlučným vlastnictvím určité ideologie.
Česká debata však trpí tím, že se politické strany přou především o organizační podobu školství, zatímco mnohem méně diskutují o samotném obsahu vzdělání. Zda děti sedí společně, nebo odděleně, je důležitá otázka. Ještě důležitější však je, co se v těchto třídách učí, jak dobře se to učí a zda stát dokáže zaručit, že každé dítě získá odpovídající vzdělání.
A tak se dostáváme k největší ironii celé diskuse: SPD chce děti rozdělovat podle výkonu, ODS varuje před jejich segregací, ale ani samotné rozdělení, ani samotné společné vzdělávání ještě nezaručuje, že se děti skutečně něco naučí.
Možná tedy není nejdůležitější otázkou, kdo má sedět s kým ve třídě. Nejdůležitější je, co má každé dítě bez ohledu na své rodiče, bydliště a navštěvovanou školu právo se naučit. A jak stát pozná, že mu toto právo skutečně zajistil.
Zdroj:
https://cnn.iprima.cz/sevcik-chce-rozdelovat-zaky-do-tri-skupin-segregaci-vsak-odmita-zly-sen-tepe-vladu-zajickova-524631
