Článek
32. díl - předpoklad porozumění
Z čeho vychází realismus v pedagogice?
Pedagogický realismus vychází z přesvědčení, že existuje objektivní realita (přírodní, matematická, historická, jazyková), poznání není libovolné, ale vztah mezi myslí a skutečností, vzdělání znamená uvádění do již existujícího světa poznání.
Filozofické kořeny Aristotelés (poznání forem reality, shoda věcí s pojmy), scholastická tradice, novověký vědecký realismus, v pedagogice např. Humboldt, Herbart, Komenský (v určitém smyslu).
Jak to funguje ve škole?
Učivo má vnitřní strukturu a posloupnost. Existují kánony (jazyk, matematika, přírodní zákony). Výuka je cílená, vedená, s jasnou odpovědností učitele. Učitel je zprostředkovatelem reality, odpovídá za pravdivost, přesnost a kontinuitu obsahu. Učitel zprostředkovává porozumění světu takovému, jaký je, intelektuální disciplínu, kulturní kontinuitu, vzdělání jako formaci rozumu (Bildung). Žák vstupuje do světa, který ho přesahuje, učí se rozlišovat správné / nesprávné, pravdivé / nepravdivé. Hodnocení porovnává výkon s realitou učiva, ne jen s procesem.
Z čeho vychází konstruktivismus v pedagogice?
Pedagogický konstruktivismus vychází z přesvědčení, že poznání není „přenášeno“, ale konstruováno jedincem, učení je aktivní proces významotvorby, význam závisí na zkušenosti, kontextu a interpretaci.
Filozofické a psychologické kořeny najdeme u Kanta (poznání strukturováno subjektem), Piageta (kognitivní vývoj), Vygotskije (sociální konstruktivismus) a Deweye (pragmatismus).
Jak funguje ve škole?
Klade se důraz na činnost, zkušenost, projekt. Učivo je prostředek, nikoli cíl. Učitel je facilitátor, průvodce, designér prostředí, vytváří situace k učení, podporuje reflexi, často se vyhýbá autoritativnímu výkladu. Usiluje o smysluplnost učení, motivaci a autonomii žáka. Žák je aktivní tvůrce významu, učení je individuální proces. Hodnocení je převážně formativní.
Napětí a slepá místa
Problém čistého konstruktivismu je ve slabém ukotvení výuky v učivu, nepracuje s rizikem relativismu („všechno je interpretace“), poznatky jsou nahodilé, kontextové, zážitkové, flexibilní; implicitně se přenáší odpovědnost za učení z učitele (průvodce) na dítě (aktivní tvůrce). Hodnocení v podstatě postrádá smysl, neboť se jedná o neukončený proces učení, kdy chyba je přirozenou součástí (bez poučení, že stejná chyba by se neměla opakovat)! Proces učení se bezmezně, ideálně individuálně podporuje, což ovšem bez pevných osnov vede nezbytně dříve nebo později k chaosu (škola je mikrosvět s příliš mnoha prolínajícími se rovinami).
Problémy čistého realismu se váží na riziko frontální výuky, které se vyčítá strnulost; nepracuje se sociálními kompetencemi žáků - s motivací části žáků; má menší citlivost k rozdílnému kognitivnímu vývoji jednotlivců, hrozí riziko formalismu; hodnocení slouží k porovnání se standardem.
Co z toho plyne pro školu?
Funkční vzdělávací systém nevolí jedno proti druhému. Realismus dává kostru (učivo, strukturu, kontinuitu), konstruktivismus dává možnost si poznatky vyzkoušet ve situacích simulujících reálný život (porozumění, aktivitu, vlatní jednání).
Problém nastává tehdy, když konstruktivismus nahradí obsah místo toho, aby ho sloužil, jazyk kompetencí zakryje, co se má skutečně učit. Realismus říká: „Svět tu je a stojí za to mu porozumět.“ Konstruktivismus říká: „Porozumění světu vzniká činností a zkušeností.“
Škola selhává, když zapomene na první a přecení to druhé.
