Článek
52. díl
Technologicky jsme dosáhli stavu, kdy lze dítě naučit téměř cokoli rychleji, efektivněji a názorněji než kdykoli v minulosti.
A přesto se děje pravý opak. Místo aby nároky na děti rostly úměrně možnostem, systematicky klesají. Dítě ve druhé třídě často stále zápasí se čtením, násobilka se posouvá až do třetího ročníku, psaní se rozvolňuje natolik, že se rezignuje na plynulé psací písmo. Základní dovednosti, které byly dříve považovány za samozřejmý fundament, se odsouvají, relativizují nebo nahrazují „měkčími“ kompetencemi.
Tento posun bývá obhajován tím, že dnešní svět vyžaduje jiné dovednosti než dříve. Jenže právě zde vzniká zásadní rozpor. Pokud je svět složitější, rychlejší a náročnější na orientaci v informacích, pak by logicky měl klást vyšší, nikoli nižší nároky na základní gramotnosti. Schopnost číst, psát a počítat není překonaná – naopak je předpokladem pro jakékoli smysluplné fungování v digitálním prostředí.
Technologie přitom neoslabují význam učení, ale násobí jeho potenciál. Každý podnět ze školy lze dnes doma rozvinout (samozřejmě ideálně s rodiči, sourozenci, spolužáky):
- dítě si může procvičit čtení nahlas s aplikací, která ho opravuje a měří čas,
- zopakovat si matematiku s aplikací, vyfotit řešení a nechat si vysvětlit chybný postup,
- sledovat výklad z různých zdrojů,
- vracet se k látce vlastním tempem.
Nikdy v historii nebylo tak snadné propojit školu a domácí přípravu. A přesto právě nyní a zde narážíme na další paradox. Část rodičů protestuje proti jakémukoli „zatížení“ dětí mimo školu. Domácí úkoly jsou vnímány jako zásah do volného času, pravidelné procvičování jako nepřiměřený tlak. Argumentem se stává ochrana dítěte – před nároky, před únavou, před školou, ochrana jeho svobody.
Jenže tímto přístupem se vytváří prázdný prostor, který nezůstane dlouho prázdný.
Pokud dítě nemá strukturovanou činnost, nepracuje systematicky, neprohlubuje dovednosti, nemá přiměřenou zátěž, pak se jeho čas přirozeně zaplní tím, co je nejdostupnější a nejméně náročné: sociální sítě, krátká videa, pasivní konzumace libovolného obsahu.
Zde se kruh uzavírá. Společnost, která deklaruje důležitost vzdělání, současně vytváří podmínky, v nichž se systematická práce oslabuje, nároky se snižují, a volný čas není využit k rozvoji, ale k úniku; viz nedávné zkrácení školního roku panem ministrem.
Je přitom iluzí myslet si, že problém spočívá pouze ve škole nebo pouze v rodině. Jde o souhru obojího. Škola snižuje nároky, aby „vyšla vstříc“, rodiče odmítají domácí práci, aby „chránili dítě“. Výsledkem je generace, která má k dispozici více nástrojů než kdykoli předtím, ale není vedena k tomu, aby je skutečně využila.
Jde o nalezení rovnováhy, nikoliv o nostalgii. Jde o elementární princip: možnosti a nároky musí růst společně. Pokud se rozevřou, vzniká nerovnováha, která se neprojeví okamžitě, ale o to silněji v dlouhodobém horizontu.
Znalostní společnost totiž nevzniká tím, že máme přístup k informacím, stejně jako demokratická společnost nevzniká tím, že jednou za čas volíme. Vzniká tím, že jsme schopni se znalostmi (zde patří slovo: kompetentně) pracovat. A to se bez základních dovedností, bez pravidelnosti a bez určité míry nároku neobejde. Dnes máme technologie, které by mohly vzdělávání násobit. Místo toho je používáme k jeho obcházení.
Znalostní společnost se tak nenápadně mění ve společnost, která má informace všude – a znalosti nikde. Jistě, znalosti dětí se nedají zpeněžit.
