Článek
478 tisíc víz pro Rusy. Devět z deseti vydaly tři země, které teď odmítly přitvrdit
Čtyři sta sedmdesát sedm tisíc osm set sedmdesát osm. Tolik krátkodobých turistických schengenských víz dostali v roce 2025 ruští občané — a skoro devět z deseti jim vydaly Francie, Itálie a Španělsko. Ani jedna z těch tří zemí nepodepsala finskou výzvu, aby se neesenciální cesty Rusů do Evropské unie zarazily. Zato Česko, které vydává víza ruským žadatelům po stovkách za rok, je teď v té debatě ten, kdo má co dohánět.
Česko má splněno. Na papíře i v číslech
Od 1. dubna 2024 u nás platí nařízení vlády č. 55/2024 Sb.: žádosti ruských a běloruských občanů o pobytová oprávnění podané na našich zastupitelských úřadech jsou nepřijatelné. Výjimky jsou úzké — rodinný příslušník občana ČR nebo EU, sloučení rodiny, případ, kdy je pobyt v zájmu státu.
Jak to vypadá v praxi: v roce 2024 podali ruští žadatelé na konzulátu v Moskvě, jediném místě, kde o české vízum mohou požádat, sto sedmdesát žádostí. Sto čtyřicet osm jich prošlo. Sto čtyřicet osm za celý rok. Francie vydala Rusům v roce 2025 necelých sto osmdesát tisíc víz, Itálie necelých sto šedesát tisíc, Španělsko necelých sto tisíc.
A nebylo to tím, že bychom se k ničemu nepřipojovali. Česko bylo 2. června 2026 mezi jedenácti státy, které napsaly Kaje Kallasové a komisaři Brunnerovi a chtěly závazné omezení ruských turistických víz — s Polskem, Švédskem, Dánskem, Nizozemskem, Pobaltím, Norskem a Islandem. Mezi signatáři chyběly přesně ty země, které víza vydávají po stovkách tisíc.
Kdo na ruské turistice vydělává, ten ji nezakáže
Tady se to celé rozhoduje, a není to v žádném výboru. Francouzské hotely, italská letiště a španělské pobřeží si hybridní hrozby nepřepočítávají na riziko, ale na obsazenost. Dokud se pravidlo tváří jako dobrovolné, vydělá na něm ten, kdo ho nedodrží — a ten ho logicky nepodepíše.
Není to tedy spor principiálních s neprincipiálními, jak se nám to teď prodává. Je to spor těch, kdo na ruských vízech nemají prakticky žádný příjem, s těmi, kdo z nich mají sezónu. Další nezávazná deklarace s tím nepohne. Slibem nezarmoutíš.
Macinkovo zdůvodnění ale taky neobstojí
A teď k tomu, co se nehodí ani jedné straně. Ministr zahraničí Petr Macinka odmítl finský dopis podepsat s tím, že Česko takový režim už uplatňuje. Fakticky má pravdu — čísla výše to potvrzují. Jenže právní sekce ministerstva, kancelář vrchního ředitele evropské sekce i odbor států západní Evropy mu shodně doporučily podepsat. Ředitel Jan Buben to napsal natvrdo: bylo by zcela přirozené, kdybychom Finsko podpořili. Podpis pod výzvou nic nestojí a nezavazuje k ničemu, co už neděláme. Červnovou výzvu jsme podepsali. Proč se u téhle nestihla odeslat ani odpověď v termínu, ministr nevysvětlil.
A ti, kdo na něj dnes nejhlasitěji křičí? Martin Kupka a Vít Rakušan měli na prosazení celounijního omezení čtyři roky vládnutí, Kupka u toho seděl jako ministr dopravy. Neprosadili nic. Dnes je finská iniciativa „jednoznačně naše“. Baroko na oko.
Co by s tím skutečně pohnulo
Žádný další rozhořčený dopis. Pravidlo, které platí stejně pro Prahu i pro Neapol a které si členský stát nemůže odpustit jen proto, že mu zrovna jde sezóna. Dokud bude bezpečnost celého Schengenu záležet na tom, kolik pár států na jihu a západě vydělá na ruských turistech, budeme každý rok čítat čtyři sta tisíc víz a jeden pohoršený dopis.
Česko v tomhle nemá co dohánět. Má jen přestat předstírat, že nepodepsání papíru, který nic nestojí, je zásadní diplomatické rozhodnutí.
Jiří Bodenlos, ČSSD
