Méně politiků, ne silnější primátor

Adam Scheinherr chce přímou volbu pražského primátora. Diagnózu má správnou, lék špatný. Praha netrpí tím, že by měla slabého primátora. Trpí tím, že je rozdělená na 57 malých království, z nichž každé má vlastní koalici a vlastní směr — a jedno město se pak nedokáže pohnout ani v bydlení, ani ve školství, ani v dopravě.

Lídr Prahy sobě to řekl v Seznam Zprávách přesně: „Proč máme 57 městských částí a starostů a 1200 aktivních politiků v Praze v zastupitelstvech? Žádná jiná metropole to nemá.“

S tou první částí souhlasím bez výhrad. Jenže Scheinherr z toho vyvodí, že řešením je posílit jednoho člověka nahoře. To je klasické české uvažování: když systém nefunguje, najděme silnějšího šéfa. Já to vidím obráceně. Neřešme, kdo bude mít větší mandát. Řešme, proč máme na jedno město dvě patra volených politiků.

Jsem zastánce parlamentarismu. Ne z formalismu, ale ze zkušenosti.

Přímá volba nezvyšuje odpovědnost, jen ji personalizuje. Přímo volený politik má mandát „od lidu“, ale nemá s kým vládnout. Přesně to popsala i pirátská lídryně Tereza Nislerová: pokud by primátor zůstal jedním z jedenácti hlasů v radě, byla by to „větší síla z lidu jen na papíře“. Souhlasím. A pokud bychom mu pravomoci opravdu dali, dostaneme něco jiného — pražského prezidenta s vlastní legitimitou proti zastupitelstvu, které ho nemůže odvolat.

Máme s tím jednu národní zkušenost a je poučná. Přímá volba prezidenta nám nedala odpovědnějšího prezidenta. Dala nám prezidenta, který si z přímého mandátu udělal páku proti ústavním zvyklostem.

A pak je tu technická past. Na Slovensku stačí ke zvolení relativní většina. Ve městě s 1,4 milionu obyvatel a rozdrobenou stranickou scénou to znamená primátora, kterého si vybralo dvacet procent voličů, s pravomocemi, na které pak nemá většinu v zastupitelstvu. Kohabitace mezi přímo voleným primátorem a nepřátelským zastupitelstvem není teorie — je to slovenská každodennost.

Odpovědnost primátora nevzniká způsobem volby. Vzniká tím, že za ním stojí většina, která ho může kdykoliv poslat domů. To je celý smysl parlamentní demokracie a nevidím důvod ho v Praze opouštět.

Tohle je podle mě vůbec hlavní brzda rozvoje Prahy a mluví se o ní nejmíň.

Každá z 57 městských částí má vlastní koalici. Ne jednu pražskou politiku v 57 provedeních — 57 samostatných politik. Někde vládne ODS s ANO, o ulici dál Piráti se STAN, jinde místní sdružení, které vzniklo kvůli jedné stavbě a jinou agendu nemá. Každá z těch koalic má svůj program, své sliby, své voliče a svůj zájem se odlišit od té sousední. A každá z nich má formální nástroje, jak městu vstoupit do cesty.

Výsledkem není pestrá místní demokracie. Výsledkem je město, které nemá jeden směr, protože ho má padesát sedm.

Bydlení. Praha nemá jednu bytovou politiku, protože ji nemá kdo dělat. Bytový fond je rozdělený mezi magistrát a městské části a každá radnice s ním nakládá podle svého. Jedna prodává, druhá staví, třetí drží prázdné byty a čtvrtá má vlastní pravidla přidělování. Pak se divíme, že město nedokáže říct, kolik má dostupných bytů a komu je dává. Ke každému většímu záměru se navíc vyjadřuje ta městská část, na jejímž území leží — takže výstavba postupuje tam, kde má zrovna vstřícnou koalici, a stojí tam, kde nemá. To není územní plánování. To je loterie podle volebního výsledku ve čtvrti.

Školství. Zřizovateli základních a mateřských škol jsou městské části. Kapacity se tedy plánují po kouskách, ne podle demografie města. Vznikne nová čtvrť na okraji jedné části, škola v ní chybí — a sousední část, kam ty děti reálně dojíždějí, nemá žádný důvod ji postavit. Nemá je ve svém rozpočtu ani ve svém volebním obvodu. Dítě přitom bydlí v Praze, ne v městské části.

Vyjednávání místo rozhodování. Každý celoměstský záměr — dopravní stavba, škola, sociální zařízení, energetický projekt — musí projít politickým vyjednáváním s tolika radami, kolika územími prochází. Ty rady mají různé priority a různé koaliční dluhy. Souhlas se pak nezískává argumenty, ale výměnným obchodem: podpořím vám tohle, když nám dáte tamto. A všechno se to přerovnává po každých volbách, kdy se najednou vymění koalice na desítkách radnic naráz.

Praha se takhle nerozvíjí pomalu proto, že by neměla peníze nebo projekty. Rozvíjí se pomalu proto, že na každý krok potřebuje souhlas příliš mnoha lidí, kteří za výsledek nenesou odpovědnost před celým městem.

Můj návrh je jednoduchý a nepopulární: zrušit volená zastupitelstva a rady městských částí.

Ne zrušit městské části. Ne zavřít radnice. Ne zrušit matriku, občanské průkazy, stavební úřad, registraci vozidel, sociální agendu ani ověřování podpisů. Přenesenou působnost — státní správu — zachovávám v plném rozsahu a v místě. Lidé svůj úřad najdou tam, kde ho mají dnes, se stejnými přepážkami a stejnými úředníky.

Mění se, kdo ten úřad vede a komu se zodpovídá. V čele stojí ředitel úřadu— profesionál, ne politik. Jeho nadřízeným je magistrát a kontrolním orgánem Zastupitelstvo hlavního města Prahy. Těch 65 zastupitelů na tohle bohatě stačí; jsou přímo volení, mají rozpočtovou pravomoc a mají opozici, která se může ptát.

Ruší se politická nadstavba nad úřadem. To znamená zhruba 1 200 zastupitelů městských částí, 57 rad, uvolněné starosty, zástupce starostů a jejich sekretariáty. Tihle lidé nevykonávají státní správu — tu dělají úředníci. Vykonávají politiku nad územím, které už jednu politickou reprezentaci má.

Tady musím být přesný, protože právě na tomhle místě se dá snadno lhát a ještě snáz se dá být přistižen.

Podle návrhu rozpočtu hlavního města na rok 2026 vypadá hospodaření 57 městských částí takto:

• Celkové výdaje městských částí: 24,95 miliardy Kč

• Kapitola 09 — vnitřní správa: 7,43 miliardy Kč (29,8 % výdajů MČ), z toho 6,89 miliardy běžné výdaje

• Kapitola 04 — školství: 8,93 miliardy Kč(35,8 %)

• Oproti roku 2025 (6,94 mld.) vzrostla vnitřní správa o 7 %

Těch 7,4 miliardy ale nejsou peníze na politiky. Je v nich celý provoz úřadů — platy úředníků na přepážkách, budovy, energie, IT, spisové služby. To všechno mi zůstává, protože státní správa se dělat musí. Kdo tvrdí, že zrušením samosprávy ušetří sedm miliard, buď rozpočtu nerozumí, nebo si to vymýšlí.

Reálná úspora je ta politická část. Tvoří ji odměny zhruba 1 200 zastupitelů, platy několika stovek uvolněných funkcionářů, jejich sekretariáty a poradci, náklady na zasedání a komise, radniční PR a periodika, reprezentace, služební vozy — a duplicitní řídící a mediální aparát, který každá ze 57 radnic staví znovu vedle toho magistrátního. K tomu se přidá odpadlá agenda komunálních voleb do 57 zastupitelstev.

Dohromady jde o zhruba 2 miliardy korun ročně, tedy asi čtvrtinu kapitoly 09. Je to odhad, ne účetní závěrka, a horní hranice úspory závisí na tom, kolik duplicitních řídících míst se podaří opravdu sloučit.

Dvě miliardy nejsou rozpočtový zázrak. Jsou to ale peníze, za které se dá zaplatit velmi mnoho učitelů, sester, řidičů a strážníků, kterým dnes Praha nedokáže nabídnout mzdu, za kterou se ve městě dá žít. A hlavně: úspora je až druhý důvod. První je, že město konečně rozhoduje jako jedno město.

Ještě jedno číslo stojí za pozornost. Městské části mají příjmy 19,24 miliardy, ale 75,9 % z toho jsou transfery — dotace z magistrátu a od státu. Vlastní daňové příjmy dělají 17,6 % (v podstatě jen daň z nemovitostí), nedaňové 5,8 %. Máme tedy 57 samospráv, které si samy nevydělají ani čtvrtinu svého rozpočtu, ale mají plnou politickou strukturu. Rozdělují peníze, které dostaly odjinud — a za to, jak je rozdělily, se nezodpovídají tomu, kdo je vybral.

Když chce Scheinherr srovnávat s metropolemi, srovnávejme pořádně.

Manhattan má zhruba 1,66 milionu obyvatel — o čtvrtinu víc než celá Praha. Kolik má volených placených politiků? Deset členů městské rady (New York City Council má 51 členů na 8,3 milionu lidí, z toho deset obvodů leží na Manhattanu) a jednoho Borough President. Jedenáct.

Praha má 65 zastupitelů magistrátu plus zhruba 1200 zastupitelů městských částí. To je jeden volený politik na zhruba 1 100 obyvatel. Na Manhattanu jeden na 151 tisíc. Rozdíl je více než stonásobný.

A teď to podstatné, protože New York není město bez místní demokracie. Manhattan má 12 community boards, každý s až padesáti členy. To je až 600 lidí, kteří se vyjadřují k územnímu plánování, k licencím, k rozpočtovým prioritám své čtvrti a k dopravním úpravám. Nejsou voleni ve volbách — jmenuje je Borough President, polovinu na návrh členů městské rady. A hlavně: jsou nehonorovaní a nemají rozhodovací pravomoc. Mají právo být slyšeni, ne právo zablokovat město.

To je přesně model, který Praze chybí. Místní hlas ano. Místní veto a místní politický aparát ne.

Tady musím sám sobě podrazit nohy, protože jinak to udělá někdo jiný.

Vídeň, na kterou se Scheinherr odvolává, má 1 122 okresních radních(Bezirksräte) ve 23 obvodech, k tomu 23 starostů obvodů a 46 jejich zástupců. Na dva miliony obyvatel. To je v absolutních číslech víc politiků než v Praze. Argument „žádná jiná metropole to nemá“ tedy neplatí — Vídeň to má.

Jenže rozdíl je v tom, co ti lidé jsou. Vídeňští Bezirksräte neberou plat, dostávají náhradu výdajů. Placený je jen starosta obvodu. Obvod nemá vlastní úřad se stovkami zaměstnanců ani vlastní bytový fond, o kterém by rozhodoval proti městu. Rozhoduje o vymezené části rozpočtu a zbytek je věcí města.

Podobně Madrid: má 21 distriktů, ne devět, jak se v článku uvádí — ale jejich předsedy jmenuje starosta z řad městských zastupitelů. Nejsou to samostatně volené samosprávy.

Závěr z toho plyne jasný, jen jiný, než Scheinherr říká. Problém Prahy není počet lidí, kteří mluví do dění ve své čtvrti. Problém je počet placených funkcí, oddělených rozpočtů a vzájemných vet. Vídeň a New York mají místní zastoupení levné a poradní. Praha ho má drahé a blokační.

Tohle je moje téma, dělal jsem dopravu jako první zástupce starosty Prahy 4, takže vím, o čem mluvím.

Doprava nezná hranice městské části. Tramvajová trať, cyklistická trasa, záchytné parkoviště ani metro nekončí na katastru. Ale rozhodovací proces ano. Každá stavba, která protne tři městské části, potřebuje tři politická vyjednávání se třemi radami, které mají tři různé volební kalendáře a tři různé koalice. Výsledkem není lepší projekt. Výsledkem je projekt o pět let později a o miliardu dráž.

Zóny placeného stání jsou učebnicový příklad: jeden problém, jedno město, ale režim, ceny a hranice se řeší po částech a na sebe nenavazují. Záchytná parkoviště P+R jsou dalším — každá městská část je chce mít, ale ne u sebe.

Přímá volba primátora s tímhle nehne. Primátor s velkým mandátem bude pořád vyjednávat s 57 starosty. Zrušení té vrstvy s tím hne okamžitě.

Nebudu předstírat, že to je bez problémů.

Ztráta místní znalosti. Starosta z Kunratic ví o Kunraticích víc než úředník na Mariánském náměstí. To je pravda a je to nejsilnější argument proti. Odpověď: proto místní rady po newyorském vzoru — s právem být slyšen a s povinností města jim odpovědět. Ne s právem rozhodovat o penězích.

„Ušetříte míň, než slibujete.“ Ano — a proto to říkám rovnou. Reálná úspora jsou dvě miliardy, ne sedm. Kdo čeká, že se zrušením samosprávy vypaří celý rozpočet vnitřní správy, bude zklamaný. Úřady zůstávají a stojí, co stály.

Praha 1 a Nedvězí nejsou totéž. Mezi 57 městskými částmi je propast — od stotisícových obvodů po vesnice s pár stovkami obyvatel. Jednotné řešení pro obě krajnosti je vždycky podezřelé. Připouštím, že u okrajových částí s venkovským charakterem bude přechodné období komplikovanější než u velkých obvodů.

Riziko centralizace bez kontroly. Když zrušíte 57 kontrolních míst, musíte posílit to jedno, které zbude. To znamená silnější kontrolní a finanční výbor magistrátu, povinné zveřejňování všech smluv a skutečnou opoziční kontrolu. Bez toho by z reformy vznikla jen větší a hůř hlídaná moc. To si musíme přiznat dopředu.

Právní překážka. Změna by vyžadovala novelu zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Sporné bude, zda nenarazí na ústavní zásadu, že obec je spravována zastupitelstvem — městské části ale nejsou obce, jsou částmi hlavního města. Právní výklad bude předmětem sporu a nemá cenu předstírat, že je vyřešený.

Scheinherr pojmenoval správný problém a nabídl na něj chybnou odpověď. Přímá volba primátora řeší, kdo je nahoře. Praha ale nemá problém nahoře. Má ho uprostřed — v patře, které si samo nevydělá ani čtvrtinu svého rozpočtu, rozpadá se na 57 koalic s 57 různými směry a jehož nejčastěji používanou pravomocí je říkat ne.

Přímo volený primátor by na tom nezměnil nic. Pořád by musel obejít 57 malých království a v každém vyjednat totéž znovu.

Spojená levice pro Prahu má tuhle věc v programu černé na bílém: méně politiků, více služeb. Zrušit samosprávnou vrstvu městských částí, zachovat úřady i státní správu v místě, ušetřené dvě miliardy poslat do škol, dopravy a mezd těch, kdo pro Prahu skutečně dřou.

Nepotřebujeme silnějšího primátora. Potřebujeme město, které rozhoduje jako jedno město.