Článek
Spojená levice pro Prahu jde do voleb. Řeknu vám rovnou proč.
Devátého a desátého října se v Praze volí. Spojená levice pro Prahu u toho bude — na magistrátu i v městských částech. Není to gesto. Je to reakce na jednoduchý fakt: v tomhle městě už není nikdo, kdo by mluvil za lidi, kteří tady jenom bydlí a pracují.
Praha nemá levici. To není stížnost, to je popis stavu
Podívejte se na pražskou radnici posledních deset let. Koalice SPOLU, Pirátů a STAN. Před ní jiná sestava těch samých lidí. Proti nim ANO. Do voleb jde ODS s Tomášem Portlíkem, ostatní si přeskládávají lídry.
Zkuste v tom najít někoho, jehož výchozí otázka zní: co z toho bude mít člověk, který v Praze platí nájem?
Nenajdete. Najdete politiky, kteří se přou o to, jestli developerovi povolit sedm nebo devět pater. O to, jestli lávka, nebo socha. O to, kdo bude mít na starosti dopravu. To všechno jsou legitimní spory — ale všechny se vedou uvnitř jednoho tábora, který se v základní věci shodne: město má vytvářet podmínky, a zbytek vyřeší trh.
Jenže trh to nevyřešil. Za třicet let nevyřešil bydlení, nevyřešil dojíždění, nevyřešil to, komu patří potrubí pod ulicemi. A politická nabídka, ve které tuhle větu nikdo nesmí vyslovit, je neúplná nabídka.
Proto do toho jdeme. Ne protože je volno na kandidátce. Protože je volno v tom, co se v Praze vůbec smí navrhovat.
Tři věci, o kterých chceme mluvit jinak než ostatní
1. Bydlení není investiční příležitost
Praha prodala většinu svého bytového fondu. Rozhodnutí z devadesátek a nultých let se dnes vrací jako účet: město prakticky nemá nástroj, kterým by mohlo ovlivnit cenu bydlení, protože nemá co nabídnout. Nemůžete regulovat trh, na kterém nejste hráč.
Naše pozice je nepopulárně jednoduchá. Město má stavět. Vlastní byty, vlastním tempem, s nájmem, který se odvozuje od nákladů, ne od toho, kolik je zrovna ochoten zaplatit nejzoufalejší zájemce. Vídeň to dělá sto let a nikdo tam nepovažuje za extremismus, že třetina města bydlí v obecním.
Kdo řekne, že na to Praha nemá peníze, ať se podívá do rozpočtu města a pak na to, co Praha vydělává na svých firmách a co naopak vydělávají soukromníci na tom, co jsme jim prodali.
2. Doprava je pokračování bydlení jinými prostředky
Tohle je téma, kterému rozumím z první ruky — dopravu jsem měl na starosti jako první zástupce starosty Prahy 4.
Když se z Prahy vytlačí desítky tisíc lidí za dostupnějším bydlením do Středočeského kraje, nezmizí. Ráno se vrátí. Autem po D1, D5, D8, nebo vlakem, který už dnes nemá kam zajet, protože pražský železniční uzel je přetížený. Správa železnic proto v návrhu jízdního řádu na rok 2027 počítá s tím, že část spojů ze Středočeského kraje skončí ve Vysočanech a cestující přestoupí. Starostové okrajových částí proti tomu poslali společnou stížnost — logicky. Železnice má být rychlejší než auto, ne pomalejší.
Všimněte si, jak se ten problém řeší: omezením nabídky. Nemáme kapacitu, tak ubereme spoje. To je přesně ten typ řešení, který vzniká, když nikdo nespojí bytovou a dopravní politiku do jednoho příběhu. Přitom je to jeden příběh. Každý byt, který Praha nepostaví, je auto navíc na Jižní spojce za deset let.
3. Co město vlastní, to má sloužit městu
Teplo, voda, odpady, doprava, městské firmy. Tohle je infrastruktura, bez které Praha nefunguje ani jeden den. Část z toho město drží, část si nechalo vzít, a v obou případech platí, že veřejná kontrola nad tím je slabší, než by měla být.
Chceme se ptát nahlas a průběžně: kdo na tom vydělává, za kolik, a proč zrovna on. Ne až když to napíšou novináři. Kauzy typu Praha 8 — kde místostarosta uzavře smlouvy s firmou poradkyně ministra, která zároveň rozhoduje o tomtéž dotačním balíku — nejsou nehody. Jsou to důsledky prostředí, ve kterém zakázka končí u někoho známého a nikdo nemá zájem se ptát dál.
Proč koalice a ne jedna strana
Spojená levice pro Prahu je koalice ČSSD, KSČM, KSČ a Nezávislých. Není to fúze ani ideologický experiment. Je to počítání.
Pětiprocentní klauzule je nastavená tak, že roztříštěná levice v Praze systematicky propadá. Čtyři subjekty, každý s dvěma procenty, dohromady dají osm procent a nula mandátů. Ta samá osmička na jedné kandidátce dá mandáty. To je celá matematika. Kdo z levicových voličů v Praze posledních deset let volí „menší zlo“ napravo, protože jeho strana stejně nepřeleze práh, ví přesně, o čem mluvím.
Máme na kandidátce lidi, kteří v komunální politice odseděli roky, i lidi, kteří tam jdou poprvé. Podstatné není, jak dlouho kdo sedí na radnici. Podstatné je, pro koho pracuje.
Co nám budou vyčítat — a co na to
Nemá smysl čekat, až to řekne někdo jiný.
„Levice s komunisty.“ Ano, KSČM je součástí spolku, a pro část voličů je to nepřekročitelná čára. Neschovávám to a nebudu předstírat, že to není politické riziko. Odpověď je jediná možná: soudit nás podle toho, co v Praze navrhneme a jak budeme hlasovat. Konkrétní usnesení o konkrétním bytovém domě je ověřitelnější než jakákoli deklarace o minulosti.
„Sliby bez peněz.“ Legitimní námitka. Městská bytová výstavba je drahá a návratná v desetiletích, ne ve volebním období. Proto k tomu patří i nepříjemná část: bez příjmů z městského majetku a bez ochoty zadlužit se na aktivum, které městu zůstane, to nejde. Kdo slibuje obecní byty a zároveň nižší daně a vyrovnaný rozpočet, lže.
„ČSSD už jednou vládla a nic z toho nebylo.“ Taky sedí. Byl jsem v ČSSD od roku 1998 a část toho, co dnes kritizuji, se stala za účasti lidí z mé vlastní strany. Právě proto jsem u toho, aby se to podruhé nedělalo stejně.
Do října zbývá několik týdnů
Nemáme mediální dům ani developera, který by nám platil kampaň. Máme program, kandidátku a to, co si přečtete tady a na sociálních sítích.
V následujících týdnech budu rozebírat konkrétní věci — bydlení, dopravu, městský majetek, konkrétní kauzy a konkrétní čísla. Bez nadávání, ale i bez ohledů.
Ptejte se. Nesouhlaste. Napište, co vás v Praze štve nejvíc — z toho se dělá program líp než z porady.
Jiří Bodenlos, Spojená levice pro Prahu
