Vyhrožoval Kolář Babišovi?

Výrok je starý čtyři týdny a nikoho nezajímal. Pak o něm někdo napsal komentář — a teprve ten komentář se stal zprávou. K tomu čtyři respondenti a jeden názor. A pod tím vším skutečný spor, který s Kolářem nemá nic společného.

Začnu tím nudným koncem, protože ten je jediný, kde se dá něco ověřit.

Prezidentův „přítel po boku“ Petr Kolář řekl v rozhovoru pro Seznam Zprávy tohle: „Jedna z věcí, které si pan premiér možná neuvědomuje, u článku 62 o jmenování a odvolání premiéra a ministrů není žádná kontrasignace. Svého času s tím tady vyhrožoval prezident Zeman a jeho dvorní právník Gerloch zdůvodňoval, že to je možné. Nic takového prezident nedělá, ale myslím si, že pan Babiš by měl začít brzdit.“

Otázka zní, jestli to je výhrůžka. Odpověď je: ne tak docela, a je to jedno, protože zajímavé je něco jiného.

Uprostřed toho výroku stojí čtyři slova, která se v reakcích nikde neobjevila: „Nic takového prezident nedělá.“

To je disclaimer. Právně vzato ho drží mimo definici výhrůžky, protože výhrůžka vyžaduje avizovanou újmu, kterou hodlám způsobit. Kolář naopak výslovně říká, že prezident to nedělá a dělat nebude.

Jenže — jak to může vědět? Podle prezidenta Pavla Kolář jeho poradcem není. Nemá s Hradem smlouvu, nemá bezpečnostní prověrku, nebere plat. Je „přítel po boku“. Formálně vzato na Hradě vlastně vůbec není.

Takže buď za prezidenta mluvit může, a pak je otázka, kdo ho k tomu zmocnil a proč to nedělá někdo, kdo za to nese odpovědnost. Nebo za něj mluvit nemůže — a pak to jeho ujištění, že prezident nic takového neplánuje, nemá o nic větší váhu než ta údajná hrozba, kterou má vyvažovat. Osoba bez statusu nemůže věrohodně vyhrožovat ani věrohodně uklidňovat.

Tuhle otázku si ovšem žádný z pěti oslovených politiků nepoložil. Všichni Koláře berou jako plnohodnotný hlas Hradu — protože se jim to hodí. Rozčilovat se nad „řídícím pobočníkem“ a zároveň brát jeho slova jako oficiální stanovisko prezidenta je vnitřně rozporné. Buď je to zákulisní hráč bez mandátu, nebo je to vzkaz z Hradu. Obojí najednou ne.

Zároveň ale platí, že tu větu nikdo neřekne omylem. Konstrukce je stará jako politika: připomenu nástroj, popřu úmysl ho použít a hned na to přidám pokyn — „měl by začít brzdit“. Nikomu nevyhrožujete. Jenom hlasitě přemýšlíte nahlas o tom, co všechno by šlo, kdyby.

Takže: není to výhrůžka. Je to připomenutí kapacity. To je něco jiného a je to slabší. A kdyby to Kolář myslel jinak, měl na to skoro čtyřicet minut rozhovoru, aby to řekl rovnou.

Kolář má formálně pravdu v jedné věci a zásadně se mýlí v druhé.

Pravdu má, že článek 62 Ústavy vyjmenovává pravomoci, které prezident vykonává bez kontrasignace předsedy vlády, a jmenování a odvolávání členů vlády mezi nimi je. Kdo si přečte jen tenhle článek, může nabýt dojmu, že prezident si s vládou může dělat, co chce.

Mýlí se v tom, že článek 62 nestojí ve vzduchoprázdnu. Článek 74 říká, že prezident odvolá člena vlády, navrhne-li to předseda vlády. Článek 75říká, že prezident odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoli ji podat měla — tedy po vyslovení nedůvěry nebo po nevyslovení důvěry. Mimo tyhle dva případy nemá prezident k odvolání ministra ani premiéra ústavní nástroj.

To není okrajový názor. To je většinový výklad českého ústavního práva a je mu přes třicet let.

Zajímavé je, koho si Kolář vzal na svědka. Aleše Gerlocha a Miloše Zemana— tedy přesně tu dvojici, která menšinový výklad prosazovala, a Kolář sám jejich počínání v téže větě označí slovem „vyhrožoval“. Použil jako oporu příklad, který si vzápětí odsoudil. To není argument, to je asociace.

Tady se to celé láme a tohle je důvod, proč o tom vůbec píšu.

Ten rozhovor je starý měsíc. Parlamentní listy to samy uvádějí: „Měsíc staré sdělení prošlo bez většího povšimnutí.“ Prošlo bez povšimnutí, protože v kontextu čtyřicetiminutového rozhovoru to byla vedlejší poznámka.

Co se stalo pak: v pondělí 10. srpna napsal politický pozorovatel Erik Bestve svém newsletteru Final Word komentář s názvem Jak odvolat Babiše, ve kterém se nad tou možností zamýšlel. A v úterý 11. srpna ve 4:34 ráno vyšel na Parlamentních listech text, který se ptá, zda Kolář vyhrožoval.

Přečtěte si tu posloupnost ještě jednou. Redakce si nevšimla výroku. Redakce si všimla komentáře o výroku — a k tomu komentáři si pak objednala reakce.

Parlamentní listy podle vlastních slov „se zeptaly několika vládních politiků, jak Kolářovy výroky vnímají a zda si je lze vyložit jako hrozbu premiérovi a vládě“.

Všimněte si té otázky. Není položená jako „co si o tom myslíte“. Je položená jako „lze to vyložit jako hrozbu“. Odpověď je v ní obsažená a stačí ji potvrdit.

Kdo dostal slovo:

• Karel Havlíček (ANO), první místopředseda vlády — odmítl komentovat. Jediná zdrženlivá reakce v celém textu.

• Jindřich Rajchl, předseda PRO a poslanec za SPD — „sebestředný narcis“, „hradní marioneta“, „loutka Petra Koláře“.

• Denis Doksanský (ANO), poslanec — „řídící pobočník“, „Petr jako Petr“.

• Tomáš Doležal (SPD), poslanec — „protiústavní vyhrožování“. Mimochodem jediný, kdo v celém článku správně odcituje články 74 a 75.

• Jana Zwyrtek Hamplová, senátorka — „ano, Petr Kolář podle mne premiérovi vyhrožuje“.

Čtyři politici jednoho politického bloku, jedna odpověď a nula protistrany. Žádný ústavní právník. Nikdo z opozice. Nikdo z Hradu. Ani věta, která by uvedla, že Kolář v tomtéž výroku řekl „nic takového prezident nedělá“.

Nechci z toho dělat aféru — Parlamentní listy o sobě samy říkají, že nejsou klasické zpravodajské médium, a tenhle text je označený jako komentář. Ale je dobré vědět, co člověk čte. Není to zjištění. Je to anketa mezi lidmi, u kterých se výsledek dal napsat předem.

Protože pod tím vším je skutečný ústavní spor, a ten je mnohem starší a vážnější než jedna věta v podcastu.

2019. Prezident Miloš Zeman odmítl jmenovat Michala Šmardu ministrem kultury, ačkoli ho navrhl předseda vlády. Naprostá většina ústavních právníků se shodovala, že prezident vyhovět musí. Šmarda se nominace nakonec vzdal a ministrem se stal Lubomír Zaorálek. Premiér Andrej Babiš odmítl podat kompetenční žalobu, která by spor vyřešila.

2026. Prezident Petr Pavel odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí, ačkoli ho navrhl předseda vlády. Pavel to zdůvodnil dopisem o pochybnostech nad Turkovou loajalitou k základním principům ústavního pořádku. Premiér Andrej Babiš říká, že si Pavel „vykládá ústavu, jak chce“ — a kompetenční žalobu opět nepodal.

Sedm let, dva prezidenti z opačných konců politického spektra, tentýž premiér a tentýž postup. Rozdíl je jen v tom, kdo zrovna sedí na Hradě a komu to zrovna vyhovuje.

Kompetenční žalobu nakonec letos podal prezident Pavel — a to kvůli sporu o svou účast na summitu NATO v Ankaře. Vláda na to reaguje snahou vyloučit soudce Šámala z rozhodování.

Tohle je ten příběh. Ne jestli Kolář vyhrožoval.

Tři věci, a ani jedna z nich není o Kolářovi.

Zaprvé, ústava se u nás vykládá podle sedadla. Gerlochova teorie o prezidentovi, který si může vládu poskládat po svém, byla za Zemana pro jedny skandál a pro druhé užitečná. Dnes se role prohodily a argumenty se prohodily s nimi. Kdo se v roce 2019 dovolával ústavních právníků a v roce 2026 mluví o ochraně ústavy nejmenováním, měl by umět vysvětlit, co se mezitím v ústavě změnilo. Nic.

Zadruhé, spor se má řešit u soudu, ne přes prostředníky.Existuje kompetenční žaloba přesně pro tyhle situace. V roce 2019 ji nikdo nepodal a v roce 2026 ji nikdo nepodal. Místo toho se vzkazuje přes poradce, přes podcasty a přes novináře. To není zdrženlivost, to je vyhýbání se rozhodnutí — protože rozhodnutí by mohlo dopadnout i proti mně.

Zatřetí, a to je věc, která mě štve nejvíc: o ústavních pravomocích hlavy státu se v téhle zemi diskutuje přes „přítele po boku“, který podle vlastního prezidenta není jeho poradcem, nemá smlouvu, nemá bezpečnostní prověrku a nebere plat — a přesto je na oficiálních stránkách Hradu uveden mezi poradci. To není detail. Když má někdo takový vliv, měl by mít i status a odpovědnost. Zwyrtek Hamplová má v tomhle jediném bodě pravdu, i když jinak odpovídala na otázku, která si o odpověď říkala sama.

Pod tím vším je otázka, kterou nikdo z těch pěti oslovených nepoložil: proč se sedm let po Šmardovi pořád neví, co prezident při jmenování ministrů smí?Odpověď je nepohodlná pro obě strany. Protože je politicky výhodnější mít nejasné pravidlo, které se dá vždycky vyložit ve svůj prospěch, než jasné pravidlo, které mě jednou bude omezovat.

Kdo chce tenhle stav změnit, ať to řekne konkrétně: buď upřesnit Ústavu, nebo nechat Ústavní soud rozhodnout. Cokoli jiného je jenom hlasité přemýšlení nahlas o tom, co všechno by šlo, kdyby.

Přesně jako to Kolářovo.

Zdroje:

• Radim Panenka: Sestřelí Pavel Babišovu vládu? Vážný vzkaz doručen a odmítnut, ParlamentníListy.cz, 11. 8. 2026 (komentář)

• Rozhovor s Petrem Kolářem v podcastu Ptám se já, Seznam Zprávy (červenec 2026)

• Erik Best: Jak odvolat Babiše, Final Word, 10. 8. 2026

• Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, čl. 62, 74 a 75

• Zeman odmítá jmenovat Šmardu, má ho za nekompetentního, Hospodářské noviny, 2019

• ČSSD naléhá na premiéra, aby podal kompetenční žalobu, Deník.cz, 16. 8. 2019

• Nedostatek respektu vůči Ústavě i právu. Pavel v dopise Babišovi vysvětlil, proč nejmenuje Turka, iROZHLAS, 9. 1. 2026