Článek
Co zákon skutečně dělá
Vláda Andreje Babiše na začátku února 2026 schválila návrh zákona o „odčerpání majetku nevysvětleného původu“ (sněmovní tisk 102) a poslala ho do sněmovny. Formálně jde o transpozici směrnice EU 2024/1260 o vymáhání a konfiskaci majetku, kterou musí ČR zapracovat do listopadu 2026.
Jádro normy: pokud policie při vyšetřování jiného trestného činu zajistí majetek (nad 1 milion Kč) a trestní řízení skončí bez odsouzení nebo bez zjištění konkrétního zdrojového činu, může státní zástupce navrhnout zvláštní řízení o odčerpání majetku – vedené proti věci, ne proti osobě. Rozhoduje trestní samosoudce, ale:
- Nemusí se prokázat konkrétní trestný čin ani pachatel – stačí soudcovo přesvědčení o vysoké pravděpodobnosti nelegálního původu.
- Vlastník musí věrohodně a ověřitelně doložit legální původ majetku – jinak propadá státu. Autoři zákona tvrdí, že důkazní břemeno nese žalobce, ale právníci (advokátní komora, HlídacíPes) upozorňují, že v praxi je to obráceně.
- Indicií pro zahájení řízení může být i to, že se člověk „opakovaně stýkal s osobami páchajícími trestnou činnost“ – formulace, která podle kritiků dopadá i na advokáty, novináře nebo probační úředníky.
- Proti rozhodnutí nelze podat dovolání k Nejvyššímu soudu.
- Chráněni jsou jen ti, kdo majetek nabyli úplatně a v dobré víře – kdo něco zdědil nebo dostal darem a nemá doklady, je bez ochrany.
A já se přiznám, že mě to znervózňuje. Proti návrhu se postavily Nejvyšší soud, Nejvyšší státní zastupitelství i Česká advokátní komora – a to není parta, která by se bála organizovaného zločinu. Ministerstvo financí za minulé vlády mělo pochybnosti o souladu s ústavou. Místopředseda ODS Karel Haas mluví o konfiskaci bez rozsudku o vině a trestu – přitom stejný návrh připravovala i Fialova vláda, jen ho neschválila. Když se na jednu věc shodnou lidé napříč politickým spektrem i nejvyšší justiční instituce, obvykle to znamená, že tam skutečně něco nesedí.
Paralela, kterou mi nabízí sama historie
Tahle debata se v Česku nevede poprvé a já v ní slyším ozvěny, kterým se nedokážu ubránit. Za posledních sto let jsme měli minimálně tři vlny hromadného odebírání majetku, kde stačilo podezření nebo příslušnost ke kategorii, ne individuálně prokázaná vina:
Konfiskační dekrety 1945. Majetek se odebíral na základě příslušnosti k národnosti nebo obecné kategorii „zrádce a kolaborant“ – ne na základě individuálního rozsudku za konkrétní čin.
Akce Kulak (1951–1953). Směrnice tří ministrů umožnila perzekuci a konfiskaci majetku sedláků označených za „vesnické boháče“ – kritérium bylo sociální zařazení, ne prokázaný trestný čin. Rodiny přišly o usedlosti na základě posouzení, že do nové společnosti „nepatří“.
Znárodnění a vyvlastnění 1948–1989. Systém, kde se vlastnické právo dalo omezit „v důležitém zájmu společnosti“ a odvolání proti samotnému vyvlastnění prakticky neexistovalo – řešit šlo nanejvýš výši náhrady.
Společný jmenovatel všech tří vln je podle mě tenhle: stát rozhoduje o majetku dřív, než (nebo aniž) prokáže konkrétní individuální vinu, a možnost bránit se je buď formální, nebo žádná.
Kde ta paralela sedí a kde ne
Nechci to ale zjednodušovat, protože pak je taková paralela snadno napadnutelná a právem:
- Dnešní zákon není plošný – cílí na konkrétní zajištěný majetek nad 1 milion Kč v konkrétním řízení, ne na celé sociální třídy.
- Rozhoduje soud, byť ve zvláštním řízení s omezenými opravnými prostředky – to je jiná situace než správní perzekuce 50. let bez soudní kontroly.
- Deklarovaným cílem je boj proti praní špinavých peněz a organizovanému zločinu (přes průtokové účty prošlo podle NCOZ jen v letech 2020–2021 asi 100 miliard Kč) – tedy legitimní problém, ne třídní boj.
Co ale podle mě zůstává strukturálně stejné a co je jádrem mé obavy:
- Přesun důkazního břemene ze státu na jednotlivce.
- Vágní, „gumová" kritéria (opakovaný styk s pachateli, hrubý nepoměr majetku a příjmů), která nechávají široký prostor pro výklad.
- Oslabené právo na obranu (žádné dovolání k NS).
- Riziko, že mechanismus zasáhne i lidi, kteří žádný čin nespáchali, ale nedovedou dnes doložit, odkud měli peníze či nemovitost před dvaceti lety – zejména při dědictví.
Otázku, kterou si kladu, nemám v podobě „je to jako za komunismu“, ale spíš takhle: kolik záruk právního státu jsme ochotni obětovat výměně za efektivnější boj s organizovaným zločinem – a je tahle konkrétní podoba zákona ta nejméně invazivní cesta, jak požadavek EU směrnice splnit? I NSZ a Nejvyšší soud říkají, že jde splnit šetrněji – navrhují přísnější podmínky, ne zamítnutí cíle jako takového. A to mi přijde jako rozumné místo, kde má debata ve sněmovně začít.
Zdroje
- Česká justice (2.2., 17.2., 23.2. 2026)
- TN.cz (5.2. 2026)
- Blesk.cz (20.2. 2026)
- Info.cz (23.2. 2026)
- Aktuálně.cz (25.2. 2026)
- Ekonom.cz (18.3. 2026)
- Advokátní deník (12.3. 2026)
- HlídacíPes.org (11.3. 2026)
- Reflex.cz (2.6. 2026)
- Dotyk.cz (19.6. 2026)
- Drevostavitel.cz (5.6. 2026)
- Wikipedia: Znárodnění, Kolektivizace v Československu
- epravo.cz: Právní úprava vyvlastnění 1948–1989
