Článek
Úvodem bych rád zdůraznil, že osobně žiju na opačném konci světa (v Jižní Americe) a konflikt v Gaze mě vlastně nějak moc zajímá. Nefandím žádné straně, resp. chování obou je mi plus/mínus stejně tak nesympatické a jen těžko mě tudíž někdo může obviňovat ze zaujatosti. Je-li však řeč o nemocných. zraněných a hladovějících dětech, je mi nakonec zcela lhostejné, zda jde o děti vietnamské, africké, nebo třeba právě palestinské.
Hlavně proto absolutně nerozumím tomu, jak agresivní odpor se proti výše uvedené myšlence zvedl a kolik lidí ji začalo okamžitě odsuzovat a napadat její zastánce pomocí argumentů, které lze označit za přinejlepším ubohé. Konkrétně jde především o poukazování na údajné problémy českých dětí, o něž se stát prý nezajímá a raději podporuje děti cizí.
V první řadě je nutné jasně říct, že pokud jde o humanitární pomoc, pak každý se může sám svobodně rozhodnout, komu a kde ji chce poskytovat. Nikdo nemá právo někoho (např. právě sponzory ochotné podpořit tento konkrétní záměr) urážet a kritizovat jen proto, že dotyčný dárce či dobrovolník preferuje pomáhat dětem ze zahraničí, a obhajovat toto své chování výkřiky typu „na ty české peníze nejsou a cizím se rozdává“. Tím spíš, že na české děti peníze prostě prokazatelně jsou a rozhodně jich není málo.
Není sbírka jako sbírka
V daném kontextu jsou opakovaně vytahovány články o tom, jak je nutné uspořádat pro nějaké české dítě sbírku, protože pojišťovna mu nechce proplatit léčbu apod. Zde je třeba podotknout, že v podobných případech jde téměř pokaždé o nějakou mimořádně vzácnou chorobu a léčbu experimentální, kdy je velmi obtížné říct, s jak velkou pravděpodobností zabere.
Svým způsobem je to zcela pochopitelné, protože právě tyto případy představují mediálně velice vděčné téma. Oproti tomu o dětech, které sice také umírají, ale jejich diagnóza není nijak moc „atraktivní“ a ani jim nikdo nenabízí léčbu s krajně nejistým výsledkem za desítky milionů, novináři příliš psát nebudou.
Tvrdit tedy právě na základě těchto článků, že na české děti se musejí pořádat sbírky, zatímco pro cizí peníze jsou, je demagogie nejhrubšího zrna. Sám jsem se svého času v Česku věnoval dětským onkologickým pacientům, zval je k sobě i s jejich rodiči na krátkodobé pobyty, trávil s nimi čas v nemocnici atd.
Můj přítel Luis rozdává jídlo chudým dětem z komunity Tierra Prometida v peruánské Amazonii.
Mohu tak na základě vlastních zkušeností uvést, že tyto děti měly zajištěnou špičkovou zdravotní péči a nic jim po této stránce nechybělo. Někdy se jednalo i o léčbu biologickou, která rovněž není právě levná. Např. vývoj speciální „vakcíny“ vyráběné přímo z buněk těla pacienta, kterou před lety začali používat v Brně, stál asi 20 milionů, kdy velkou část hradilo Ministerstvo školství prostřednictvím Masarykovy univerzity. Poněkud jiná věc už je to, že občas se bohužel našli i tací rodiče, kteří se na diagnóze svých potomků cíleně snažili vydělat - nicméně to už je záležitostí jejich svědomí.
Dále je tu skutečnost, že české děti mají nárok na mnoho věcí, o nichž si v jiných zemích mohou nechat maximálně tak zdát. V rámci různých preventivních programů mohou mj. získat příspěvky na vitamíny, příspěvky na zdravotní pobyty u moře, příspěvky na vybrané sportovní aktivity či příspěvky na dentální hygienu. Není tak jediný důvod vztekat se kvůli tomu, že někdo je ochoten sponzorovat léčbu palestinských dětí v ĆR.
Rovněž tvrzení, že by se do péče o tyto děti měly zapojit okolní bohaté muslimské země a nikoliv „chudá“ ČR, nicméně to nedělají, nejsou pravdivá. Na internetu lze snadno dohledat různé konkrétní příklady toho, jak tyto země dětem z Pásma Gazy pomáhají.
České děti budou potřebovat pomoc, až budou dostávat jedno jídlo denně
Pokud by české děti něco opravdu potřebovaly – a nyní samozřejmě nemyslím ty vážně nemocné – tak možná přijet na nějakou dobu sem do Amazonie, kde by stejně jako místní děti musely pracovat, pomáhat v domácnostech a na chacrách (pozemcích pro pěstování zemědělských plodin) a dostávaly maximálně jedno jídlo denně.
V debatách pod články o změnách v českých školních jídelnách jsem v uplynulých měsících zaregistroval desítky až stovky komentářů o tom, jak děti luštěniny a ryby prostě jíst nebudou, oběd vyhodí a půjdou do nejbližšího fast foodu. Toto naprosto nechápu a už vůbec nerozumím tomu, že drtivá většina přispěvovatelů podobné věci píše, jako kdyby šlo o něco úplně normálního a přirozeného.
Já sám jsem vyrůstal pouze s mámou, která byla v plném invalidním důchodu. Od dětství jsem byl zvyklý jíst čočku na kyselo, hrachovou kaši, fazolky na smetaně … a vždy mi tyto pokrmy velmi chutnaly. Vůbec nemluvě o fazolích, jejichž „kovbojskou“ variantu jsem vysloveně vyžadoval a v lednici jsme tak měli vždy alespoň 3 konzervy. Ryba pak pro mě byla spíše sváteční jídlo, kdy se obvykle jednalo o pstruha z nedaleké rybárny a pokaždé jsem byl mámě za to, že mi ho koupila, vděčný.
Jelikož děti jak známo nemohou pracovat, někdo jim musí peníze na onen zmíněný fast food dávat. Tedy rodiče. Potom jsou to však právě rodiče, kterým evidentně ani trochu nevadí, že se jejich potomci stravují tímto nezdravým způsobem, „hlavně když nemají hlad“. Toto mě vysloveně bije do očí, protože tady v Amazonii se ryby jedí v podstatě denně – je to jednoznačně nejdostupnější a nejlevnější maso. Představa, že je snad nějaké dítě odmítne, je představou z říše sci-fi.
Naše další akce, tentokrát pro děti z komunity San Francisco - Río Itaya.
Znovu se tedy nabízí otázka, proč Čechům, kteří jsou tak bohatí, že mohou v klidu tolerovat právě i masové vyhazování školních obědů a plýtvání jídlem, tak strašně leží v žaludku, pomáhá-li někdo těm dětem, které prakticky neznají snídaně ani večeře a jsou šťastné, když dostanou alespoň oběd?
Opět je třeba připomenout, že v Česku fungují projekty, díky nímž mohou děti ze sociálně slabých rodin jíst ve školách zcela zdarma. Stejně tak existuje např. příspěvek na živobytí, který je určený i dětem. K tomu si připočítejte evropské projekty jako Mléko do škol a další podobné.
Sečteno a podtrženo, tvrdím-li, že české děti pomoc nepotřebují, mám k tomu dobré důvody, protože zkrátka nevidím žádnou oblast, v níž by jí potřebovaly. Česko má 2. nejdostupnější zdravotní péči v rámci celé EU a ani hlady v něm děti rozhodně netrpí. Ostatně, v odpadcích podle dostupných informací končí až třetina jídla připravovaného ve školních jídelnách, po kterém u nás by se jen zaprášilo.
A to vůbec nemluvím o tom, že v Česku lze žádat třeba i o příspěvek na školní pomůcky (až do výše reálných nákladů, v závislosti na individuálním posouzení ekonomické situace té které rodiny) a dokonce na různé volnočasové aktivity: příspěvek na letní tábor, případně příspěvek na kroužky.
Přesto si Češi všech těchto výhod a možností naprosto neváží, nejsou na ně hrdí a místo toho je berou jako úplnou samozřejmost. Neustále si na něco stěžují, nic jim není dost dobré a závistivě až vysloveně nenávistně komentují zprávy o prakticky veškerých projektech, jejichž cílem je podpořit někoho ze zahraničí – ať už jde o Pomoc pro 100+100 dětí z Gazy, nebo třeba výstavbu nové nemocnice v Ghaně. Nezbývá mi než dodat, že pokud by na podobné komentáře snad narazili mí místní sousedé a přátelé a přeložili si je do španělštiny, musel bych se za zemi svého původu hluboce stydět.
Zdroje:
https://www.denik.cz/z_domova/petice-pomoc-pro-100-plus-100-deti-z-gazy-nemocnice-cesko.html
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/rok-testovani-biologicke-lecby-rakoviny-u-deti-prokazal-ze-je-vakcina-bezpecna-105122
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-b2b-dostupnost-pece-pro-pacienty-je-v-cesku-spickova-ukazuje-srovnani-z-eu-246226
https://www.novinky.cz/clanek/veda-skoly-ve-skolnich-jidelnach-se-vyhodi-tretina-jidla-deti-nejedi-polevky-ukazal-vyzkum-z-prahy-40477921
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-pavel-otevrel-novou-nemocnici-v-ghane-postavila-ji-ceska-firma-273903
