Článek
Byly to moje vůbec první vánoční svátky v Amazonii. Byl jsem čerstvě zamilovaný a dospěl k závěru, že bych je chtěl strávit se svou partnerkou v jejím rodném caseríu, v domě její matky (ta v té době žila v Limě).
Šlo o typický místní dům ze dřeva a vlnitého plechu v zóně extrémní chudoby. Nedokončený, jak už to v mnoha podobných případech bývá – nejprve začnete stavět a následně vám dojdou peníze, takže se snažíte víc vydělávat, abyste mohli udělat další věci. A takhle, krůček po krůčku, budujete svůj domov několik měsíců nebo klidně i let.
Z pohledu normálního Evropana takové rozhodnutí asi jen těžko mohlo dávat smysl. Měli jsme střechu a podlahu, ale neměli stěny. Neměli jsme elektřinu, tekoucí vodu a prakticky žádný nábytek (protože by bylo přirozeně velice jednoduché ho ukrást). Neměli jsme sporák, takže jsme museli vařit na ohni, resp. na starém rezavém grilu. Ale měli jsme jeden druhého.
Byla nádherná, okouzlující, jedinečná. Lesní víla, nikoliv však křehká květina. Sebevědomá žena a matka, odmalička zvyklá tvrdě pracovat. Připravovala štědrovečerní večeři, zatímco já vytvářel improvizovaný přístřešek z moskytiéry na přespání. Na přespání na podlaze, ne na matraci či snad dokonce posteli. Přivezli jsme alespoň jeden laciný stůl a čtyři židle z lokálního supermarketu. Jedné židli upadla opěrka, další nedržel dobře sedák. Bylo nám to jedno.
Štědrovečerní večeře v Amazonii
Pak padla tma a na nočním nebi nad Amazonkou zaplály miliony hvězd. Seděli jsme naproti sobě, pozorovali jejich záři, povídali si, smáli se, jedli, popíjeli šumivé víno… Čas se zastavil, vše bylo dokonalé a nechybělo mi nic – vánoční stromek, cukroví, dárky, kapr s bramborovým salátem, a byť to nejspíš může být důvod k určitému studu, vlastně ani mi příbuzní v Česku.
Místo koled jsme poslouchali zvuky pralesa a místo prskavek obdivovali „světlušky“ divoce tančící pod střechou. Polibky, něžnosti a vyznání pod shovívavým pohledem Měsíce v srdci Amazonie, na místě, o němž jsem celý svůj život snil… a nyní na něm konečně i byl.
Příští den jsme pro děti z casería připravili tzv. chocolatadu. Jde o tradiční vánoční akci, kdy se pije horký čokoládový nápoj a jí panetón, což je něco podobného jako naše vánočka s kandovaným ovocem. Při této příležitosti obvykle děti také dostávají drobné dárky.
Vánoční chocolatada v Amazonii.
Pokud zde chocolatadu uspořádáte, rodiče jsou vám velice vděční, protože mnohdy nemají dost finančních prostředků na to, aby svým potomkům mohli kupovat hračky či sladkosti. My jsme naopak byli vděční za to, že můžeme být spolu a sdílet naši lásku s jinými lidmi, kteří jsou na tom mnohem hůře. A možná poprvé v životě jsem pocítil něco jako „opravdového ducha Vánoc“.
Je-li štěstí cosi jako nekonečný klid, který vám umožňuje říct, že už jste realizovali všechny své touhy a přání… kdy už vás nic nikam nežene… kdy víte, že až budete umírat, bude to s mnoha krásnými vzpomínkami, ale se žádnými nesplněnými sny… pak myslím s klidným svědomím můžu napsat, že právě v těchto dnech jsem ho našel.
A přál bych to i všem ostatním, bez ohledu na to, nakolik se jejich vlastní představa ideálních Vánoc liší od té moji. Důležitý je totiž pouze výsledek. Takže… Feliz Navidad!
