Článek
Není divu, že někteří lidé se mě ptají, proč působím jako dobrovolník někde v peruánské Amazonii, a nikoliv právě na Ukrajině, kde bych prý díky svým možnostem, zkušenostem apod. byl momentálně zapotřebí značně více.
Odpověď může někomu připadat krutá, ale je upřímná a v zásadě úplně jednoduchá: nemám k Ukrajincům žádný zvláštní vztah (k Peruáncům ano), ta země mě ničím neláká (Amazonie už od dětství), bytostně nesnáším zimu (naopak miluji tropické klima), vůči Rusům jako národu necítím žádnou averzi či vysloveně nenávist (osobně si myslím, že většina normálních lidí tam žádnou válku nechce) a rovněž se necítím být tímto konfliktem jakkoliv ohrožený (k tomu se ještě dostanu níže).
Asi nemusím dodávat, že podobná reakce se obvykle nesetkává právě s kladným přijetím. Jenže já osobně tyto věci prostě a krásně považuji za důležité. Pokud totiž jednou hodlám někde pomáhat jako dobrovolník, je to má svobodná volba a to, že se chci na daném místě cítit takříkajíc jako doma, považuji za jakousi minimální kompenzaci mého času i peněz, které do těchto aktivit investuji. Charitativní činnost rozhodně nepovažuji za nějakou formu mučednictví, a tak ani nevidím důvody jezdit někam, kde bych pak vysloveně trpěl.
Jestliže jiní dobrovolníci později na různých besedách popisují své působení v určitých zemích např. slovy: „Bylo to fajn, akorát po pár týdnech mi už chyběla teplá sprcha, čokoláda, televize“, upřímně jim v těchto ohledech vůbec nerozumím a dělá mi problémy se k tomu nějak vyjadřovat (jsem-li o to požádán).
Já se před plánováním dlouhodobého pobytu v zahraničí nejprve důkladně seznámím s místními podmínkami, s mentalitou obyvatel, kulturou apod., a pokud dospěji k závěru, že by mi mělo něco výrazně vadit, scházet – prostě a krásně zůstanu doma. Nebo tedy z nějakého specifického důvodu můžu jet i tak, ale potom alespoň podobné věci nikde a nijak neventiluji, jelikož se jednalo o moje rozhodnutí, které jsem učinil jako dospělý a svéprávný člověk. Nikdo mně k tomu nijak nenutil.
Tady v Amazonii občas spím normálně v posteli v „normálním“ domě, někdy jen na matraci a někdy na zemi – v chatrčích ze dřeva a vlnitého plechu, bez elektřiny, tekoucí vody i WC. Spousta jedinců si myslí, že může žít stejně a považují to za něco náramně romantického, ovšem to platí jen do té chvíle, než opustí pohodlí svého domova a vyzkouší si to na vlastní kůži. Mně to tak vyhovuje, což mj. znamená, že by mně ani nenapadlo si na to někde stěžovat.
Proč zrovna Ukrajina?
Nabízí se otázka, proč vlastně tolik Čechů nyní chce pomáhat zrovna Ukrajincům, když na světě žije spousta lidí, kteří jsou na tom hodně podobně, nebo dokonce ještě hůře. Válka na Ukrajině přece není jediná, která momentálně probíhá. Ukrajinské děti nejsou jediné, které mají hlad (většina zdejších dětí zařazených do projektu Adopce na dálku sice neumírá hlady, ale dostává pouze jedno jídlo denně). Ukrajinští uprchlíci nejsou jediní, kteří potřebují azyl. A tak by se dalo dlouze pokračovat.
Z příspěvků v různých tematických diskuzích mi plyne, že řada Čechů se cítí být válkou na Ukrajině jaksi ohrožena, i kdyby třeba jen v tom smyslu, že bezprostředně po jejím vypuknutí dočasně vzrostla cena zemního plynu (hysterické výroky typu „Rusové se na Ukrajině nezastaví, po jejím ovládnutí budou pokračovat na Prahu“ s dovolením nechám bez komentáře). A právě proto tvrdí, že je třeba se nějakou formou angažovat.
Potom je ale otázkou, o jakém typu charity se tu vlastně bavíme – jestli o tom, kterému se někdo věnuje primárně kvůli jiným a jejich existenčním problémům, nebo spíš o tom, kterému se někdo věnuje primárně kvůli sobě a svému pohodlí (o něž má obavu).
Zuřivé diskuze o tom, zda bychom měli raději pomáhat Ukrajincům, nebo např. našim bezdomovcům, naprosto nechápu. Každý by měl pomáhat právě v té oblasti, kam ho táhne jeho srdce. Byť ho tam nakrásně může táhnout z důvodů, které jiným jedincům mohou připadat malicherné – nicméně stále jde o jednání, o němž lze říct, že „vychází z jeho nitra“.
Pokud by však jednoho dne měl někdo z pozice moci určovat, že momentálně je zapotřebí podporovat toho a toho, protože je to „potřebnější“ než podporovat někoho jiného, tak už by o nějakém dobrovolnictví jen těžko mohla být řeč. Nezbývá než doufat, že do tohoto bodu nikdy nedospějeme.
