Článek
Zatímco v Česku jsem se 24. prosince obvykle už nudil, případně zdobil stromeček a později šel vyvenčit kapra a klepnout paličkou psa, tady něco takového nepřipadalo v úvahu. Na tento den jsme totiž s mojí peruánskou partnerkou naplánovali tzv. „chocolatadu“ pro chudé děti z jejího casería (osady).
Jde o tradiční vánoční akci, při níž se pije horká čokoláda, jí panetón a samozřejmě rozdávají i nějaké drobné dárky. Zájem byl podle očekávání velký:
Chocolatada v caseríu.
Jen několik dní předtím jsme v sídle místní Charity pořádali snídani pro maminky z projektu AMMERE, na níž dorazil (bez předchozího ohlášení) i jistý novinář, což musela řešit moje šéfová. Jedno z jejích neporušitelných pravidel totiž říká, že nelze zveřejňovat žádné fotografie, na nichž nezletilé osoby nemají zakryté oči - což ovšem nezasvěcení pochopitelně nemohou vědět.
Další chocolatady jsem organizoval ve spolupráci se svým dobrým přítelem Luisem, tentokrát pro děti ze čtvrti Belén. Sečteno a podtrženo, svátky byly dosti hektické, nicméně všechna ta práce stála za to. Rozhodně mi tato činnost přišla mnohem smysluplnější, než trávit čas návštěvami vánočních trhů, pečením cukroví (ne tedy, že bych někdy nějaké pekl) či popíjením alkoholu s příbuznými a kamarády.
Příchod nového roku jsme se pak s mojí snoubenkou rozhodli přivítat v hotelu Hilton. A právě Silvestr mně inspiroval k napsání tohoto článku. Někteří lidé mi totiž neustále říkají, abych na podobná témata raději nic nepublikoval. Prý to nepůsobí příliš dobře, pokud humanitární pracovník líčí, jak si užíval na nějaké luxusní párty, zatímco ti, kterým pomáhá, si mohou dovolit pouze jedno nuzné jídlo denně.
Hlavně klid a rozvahu
Otevřeně připouštím, že tomuto způsobu uvažování příliš nerozumím. Osobně jsem přesvědčen o tom, že i charitativní činnost je zapotřebí dělat s chladnou hlavou. Musíte se při ní smířit s celou řadou věcí – typicky s tím, že nikdy nemůžete pomoct všem, kteří to opravdu potřebují. Pokud si ale chcete „nosit práci domů“ a utápět se právě kvůli těmto věcem v depresích, pak by možná bylo lepší se podobným aktivitám vůbec nevěnovat.
Stůl připraven, silvestrovský večírek může začít.
Ano, i já v některé dny jím pouze jednou – prostě a krásně proto, že na víc jídel nemám čas. V jiné dny pak jím normálně třikrát a na oběd či večeři si klidně zajdu i do některé ze zdejších vyhlášených restaurací. Nevidím důvod, proč bych se za tuto skutečnost měl nějak stydět a tajit ji.
Kdybych jednou začal přemýšlet takto, postupně bych mohl začít měnit i všechny další věci v mém životě, až bych nakonec skončil u pěstování yucy v nějaké rurální oblasti bez elektřiny, tekoucí vody i kanalizace. Jinak řečeno, žil bych prakticky stejně jako ti, které zde podporujeme – ovšem není mi příliš jasné, jak bych pak v této podpoře mohl pokračovat.
Během svého působení ve sféře humanitárních projektů se často setkávám s jedinci, kteří se nechávají až příliš ovlivňovat svými emocemi a mají sklony jednat impulzivně. To je sice do značné míra pochopitelné, ale rozhodně to nemohu označit za správný přístup.
V konečném důsledku to totiž může vést např. k tomu, že budete pomáhat někomu, kdo to ve skutečnosti zase až tak moc nepotřebuje a snaží se vás jen využívat. Nebo se necháte strhnout k takovému typu pomoci, který její příjemce učí nepracovat a jen „natahovat ruku“. K těmto tématům se však vyjádřím někdy příště.
