Příběhy z Amazonie: Jak jsem se zapojil do předvolební kampaně

„Dostal jsem skvělý nápad,“ oznámil jsem jednoho slunečného a horkého dne své partnerce, „chci sem pozvat Luise a uspořádat s ním několik akcí pro chudé děti z Progresa a dalších caserií na této straně řeky. Místní to nepochybně ocení a jemu to pro změnu pomůže v jeho předvolební kampani. Nejprve ho sem přivezu, aby se mohl seznámit se zdejší situací a hovořit s autoritami, a následně pak naplánujeme něco konkrétního.“

Luis je můj dlouholetý kamarád, který pracuje jako účetní pro Caritas Iquitos a současně jako radní na Municipalidad Distrital de Belén. V minulosti opakovaně kandidoval na starostu zmíněné čtvrti, avšak ani jednou nebyl zvolen. Začal jsem s ním spolupracovat už v době, kdy jsem stále ještě žil v Česku, a nikdy mou důvěru nezklamal.

„Hmmm,“ odvětila má lepší polovička, která se zrovna snažila jednou rukou vařit a druhou chránit ingredience před dotěrnou opicí, „to by šlo. A bude jíst tady, v domě mé matky? Jen abych věděla, co případně uvařit.“

„Je to skromný a bohabojný člověk. Myslím, že ryba s rýží mu bude úplně stačit,“ konstatoval jsem.

„Nesmysl. Je to kandidát na starostu,“ odvětila nakvašeně a vyhodila opici oknem ven, „co když nakonec nějakým zázrakem opravdu vyhraje volby? Všichni mě tu budou pomlouvat, že jsem mu nepřipravila něco lepšího.“

„V tom případě běž na trh a kup kajmana. Můžeme ho grilovat, to je ideální řešení,“ navrhnul jsem. Maso z kajmana totiž opravdu zbožňuji, takže jsem zkrátka nemohl odolat pokušení využít příležitosti.

S Luisem jsem se neprodleně spojil a podle mého očekávání byl tímto návrhem nadšen. Domluvili jsme se, že jakmile bude mít trochu volnější den, sejdeme se brzy ráno v přístavu Puerto Masusa a následně se společně lodí přemístíme do Progresa.

„Jen jedna věc. Momentálně je tu hodně vody a cesta je místy zaplavená. Určitě si vezmi odpovídající oblečení, něco jako šortky a… eee, mmm,“ nemohl jsem si zrovna vzpomenout na španělský výraz pro holínky. „Botas!“ doplnil jsem vítězoslavně.

„No te preocupes,“ odpověděl stručně a zavěsil.

Když ovšem v den D dorazil do přístavu, měl na sobě luxusní černé polobotky a dlouhé kalhoty od obleku.

„A tohle má být prosím tě co? Na tvém místě bych ještě zajel domů a převléknul se. Jasně jsem ti řekl, že jediná přístupová cesta je místy zaplavená. Budeme ty úseky muset projít a voda sahá klidně až po kolena,“ varoval jsem ho důrazně.

„To přece zvládneme, nejsem v terénu poprvé. Nemám tolik času, abych se mohl jet převléct. A kromě toho, jako radní musím vypadat reprezentativně,“ oponoval mi odhodlaně.

Dospěl jsem k závěru, že nemá smysl ho přesvědčovat a bude lepší mlčet. Loď nás dopravila na místo určení bez jakýchkoliv komplikací, což jsem kvitoval s povděkem. Tady v Amazonii totiž není nic neobvyklého, pokud uprostřed řeky najednou např. dojde benzín nebo se prostě zasekne motor.

Osobně jsem už zažil i situaci, kdy opilý lodivod při pokusu o jeho znovunahození spadl do vody, z níž jsme ho následně museli spojenými silami vytahovat. Vzhledem k tomu, že mé plavecké schopnosti jsou – mírně řečeno – zcela nedostatečné, mi nezbývalo nic jiného, než se modlit, aby se dokázal úspěšně dostat zpět na palubu a rozpomenout se, kde přesně má schované pádlo.

V tomto případě jsme však měli štěstí a problémy tak podle mého očekávání začaly až kousek za domkem mé současné tchyně, kde jsme narazili na první solidně zaplavený úsek.

„Co teď?“ zeptal se Luis a nevěřícně zíral na to nadělení.

„Říkal jsi mi, ať nemám žádné obavy, že to hravě zvládneme,“ připomněl jsem mu. „Zdá se, že ti nezbývá nic jiného než sundat si boty a kalhoty a přebrodit se jen ve spodním prádle. Jinak vážně netuším, jak jinak to chceš provést. Obejít to nejde.“

„Jsem radní a kandidát na starostu. Nemohu přece oslovovat potenciální voliče polonahý,“ protestoval vehementně.

„Pokud se nesvlékneš, nebudeš je moct oslovovat vůbec,“ odsekl jsem a rázně vkročil do vody.

Luis o tom chvíli přemýšlel, ale pak rezignoval a poslechl mě. Pomalu a opatrně jsme postupovali na opačný „břeh“, kde se začali shromažďovat čumilové a nadšeně nás povzbuzovat.

„Podívejte, to je señor Jorge,“ zvolala jedna žena. „A je s ním señor Paiva z Municipalidad. A bez kalhot!“

Luis se zatvářil způsobem, z něhož jsem vyčetl, že ze všeho nejraději by se otočil a vrátil se do města. To už však dost dobře nebylo možné, zvlášť když na místo v mezičase stačil dorazit i šéf jednoho z lokálních caserií s lahví piva v ruce.

„Jorgito, amigo! Rád tě vidím! A koho to k nám vedeš? Lidičky, to je přece budoucí starosta Belénu!“ zařval tak hlasitě, že to museli slyšet všichni v okruhu minimálně několika kilometrů.

Luis se lekl a vypadly mu z rukou jeho polobotky, které se prakticky okamžitě potopily.

„Señor Paiva, nebojte se o nic. Já vše zařídím!“ hulákal místní kápo a rozháněl se kolem sebe divoce lahví. Následně se k nám začal brodit, aby boty z vody vytáhl, což se mu skutečně podařilo. Bohužel přitom polil pivem jak mě, tak kalhoty, které měl Luis přehozené přes rameno.

„Podívej, až skončíme tady, půjdeme k nám, kde na nás už bude čekat grilovaný kajman. A budeš si tam moct usušit boty i kalhoty, tedy pokud ti je neukradne opice,“ snažil jsem se uchlácholit svého přítele.

Luis mě probodl zničujícím pohledem a rychle vystoupil na pevnou zemi, kde začal v trenýrkách poněkud prkenně představovat svůj volební program, jakožto i vizi zorganizovat velký oběd pro místní děti. Odměnou mu byl nadšený potlesk všech přítomných a pozvání na několik skleniček piva, které po kratším váhání přijal s tím, že něco ostřejšího mu momentálně přijde vhod.

Netrvalo dlouho a začalo mi být vcelku jasné, že na jídlo dorazíme nejen mokří, ale dle všeho i značně přiopilí, což mou partnerku nepochybně ani trochu nepotěší. Pokoušel jsem se tedy co nejrychleji dosáhnout nějaké konkrétní dohody a setkání ukončit. Silně mi to však komplikoval šéf casería, který již stačil ztratit veškeré zábrany a svíral Luise v medvědím objetí, přičemž mu funěl do ucha jak moc je šťastný, že jsme přijeli.

„Rozumíš amigo, nemůžete přece odejít tak brzy… dokud bedna ještě není prázdná… cítil bych se pak špatně, protože přece chcete pomoct našim dětem,“ argumentoval poněkud nesouvisle.

Představa, že bychom skutečně měli dorazit zbytek lahví v přepravce, ovšem viditelně vyděsila i Luise, takže se kvapně začal loučit a hledat své boty, které se několik žen snažilo vysušit nad otevřeným ohněm.

„V mé zemi preferujeme opékat špekáčky,“ poznamenal jsem lakonicky, čímž jsem si vysloužil další nevraživý pohled. „Ale musí se to umět, aby ti nespadly do plamenů a nespálily se,“ pokračoval jsem. „Podívej, ta jedna už pomalu začíná doutnat. Kdybys mě býval poslechl a přivezl si… ammmm… botas… nemusel bys teď chodit bosky.“

Luis se vrhl k ohništi, aby zachránil to, co ještě zbývalo z jeho polobotek, načež rozhodným hlasem oznámil, že je nejvyšší čas jít a jal se zjišťovat, kdy a odkud vyplouvá nejbližší loď zpátky do civilizace. Jemně jsem mu proto připomněl, že bychom měli navštívit ještě další tři casería, kde nás již rovněž netrpělivě očekávají.

A co následovalo dál? Tak o tom třeba zase někdy příště..

Zdroje:

Vzpomínky autora

Vysvětlivky:

Caserío - https://es.wikipedia.org/wiki/Centro_poblado#Per%C3%BA

Belén - https://es.wikipedia.org/wiki/Barrio_de_Bel%C3%A9n