Demokracie není svoboda! Co říká Ústava ČR? Je třeba ji měnit?

Stále se v diskusích objevují komentáře na prezidentovo odmítnutí jmenování Filipa Turka ministrem. Prezident prý nerespektuje výsledky demokratických voleb a neplní svoji ústavní povinnost. Z nerespektování demokracie jsou obviňováni i účastníci demonstrací Milionu chvilek pro demokracii na podporu pana prezidenta. Podle článku Prezident musí jmenovat… se dokonce ve sněmovně a senátu chystá změna Ústavy ve věci jmenování ministrů. Kromě toho, že taková změna by byla nesystémová, protože ve stejném duchu jako v případě ministrů popisuje Ústava i jmenování dalších činitelů, vybarvuje se nám tu politická scéna. O takovou změnu totiž mohou stát jen ti, pro které je normální, aby ministerstvo řídil člověk, který patří spíš za mříže. Ti, kteří tvrdí, že jmenovat premiérem navrhovaného kandidáta ministrem je prezidentova povinnost a sami o tom pochybují.

Úplná svoboda ve všem by se mnohým mohla líbit jako teoretická myšlenka. Jakmile si však uvědomíme, že neomezená svoboda znamená zákonitě konflikty mezi zájmy různých lidí, dostává idealizovaná představa o absolutní svobodě značné a četné trhliny. Začneme cítit potřebu ochrany našich zájmů. A tu cítí i ostatní. Proto v lidském společenství musí být svoboda do jisté míry omezena pravidly, která stanoví ten, kdo na daném území vládne. Někde monarcha, diktátor, autokrat nebo jiný vůdce. Jinde má v rukou moc skupina lidí, volená všemi občany s volebním právem. Už v něm spočívá jisté omezení, minimálně podle věku, s nímž se musíme smířit. Tento systém vládnutí umožňuje každému oprávněnému voliči spolurozhodovat o pravidlech, platných pro celou společnost v dané zemi. A tady končí úplná svoboda a začíná demokracie.

Pravidla by neměla smysl, pokud by se neměla dodržovat. Právě proto je naše svoboda omezena těmito pravidly a nemůže být absolutní. Na oplátku můžeme tato pravidla sami spoluvytvářet. Děláme to mnoha způsoby:

Demokracii bych tedy definoval asi jako dobrovolnou, částečnou nesvobodu na základě společných pravidel, k nimž se smíme vyjadřovat, ale až do jejich změny volenými zástupci je musíme respektovat.

Výše jsem popsal zastupitelskou demokracii a popravdě si nevybavuji jinou. Pan Tomio Okamura ovšem nabízí přímou demokracii, jak napovídá celý název jeho strany SPD (Svoboda a Přímá Demokracie). Moc rád bych věděl, jak si ji představuje. Znám přímou volbu. Tou volíme od r. 2013 např. našeho prezidenta republiky. Ale co je to přímá demokracie? Budeme všichni zákonodárci a tedy poslanci a senátory bez volby? To by byla velmi drahá a těžkopádná demokracie. Každá „sněmovní schůze“ by byla dražší než volby. A úplná svoboda je nesmysl, jak již bylo řečeno.

Tomio Okamura je též známým propagátorem neomezené svobody slova, čímž se dostal do křížku s demokraticky stvořenými pravidly, která veřejný projev do jisté míry omezují. Je zvláštní, že veřejný projev na povolených, pokojných demonstracích, který je v souladu s platnou legislativou, vadí příznivcům současné vlády tak, že nás osočují z nerespektování demokracie, což je přesně to, co dělá předseda SPD a sněmovny, když nerespektuje zákon.

Není v tom sám. Zákony nerespektoval v různých případech ani Filip Turek. K jednomu z jeho prohřešků jsem si našel příklad, na němž si můžete povšimnout, že jazyk našich zákonodárců zná a používá slovo povinnost:

Zákon č. 361/2000 Sb., § 5 Povinnosti řidiče

(1) Řidič je kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen

b) věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích,

To se dá těžko dodržet, jedete-li nepovolenou rychlostí a pořizujete si selfíčko. Paradoxně to není Filip Turek, koho voliči současné vládní koalice kárají za neplnění povinností, ale prezident, který si dovolil Turka nejmenovat ministrem. A to ani zahraničí, ani životního prostředí! Nahlédněme tedy do Ústavy České republiky, jaké že má kdo povinnosti:

Čl.27

(5) Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.

Čl.38

(2) Člen vlády je povinen osobně se dostavit do schůze Poslanecké sněmovny na základě jejího usnesení. To platí i o schůzi výboru, komise nebo vyšetřovací komise, kde však se člen vlády může dát zastupovat svým náměstkem nebo jiným členem vlády, není-li výslovně požadována jeho osobní účast.

Čl.75

Prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat.

Okolnosti, za kterých je vláda povinna podat demisi jsou uvedeny v článku 73.

Čl.86

(2) Soudce Ústavního soudu lze zadržet jen, byl-li dopaden při spáchání trestného činu, anebo bezprostředně poté.

Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi Senátu. Nedá-li předseda Senátu do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi Senát rozhodne o přípustnosti trestního stíhání s konečnou platností.

Jiné povinnosti takto jednoznačně ústava nedefinuje. Prezident, poslanci, senátoři, předseda i členové vlády a soudci mají své povinnosti skryté ve svých slibech, které skládají před zahájením svých úřadů:

Čl.23

(3) Slib poslance a senátora zní: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“.

Čl.59

(2) Slib prezidenta republiky zní: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“.

Čl.69

(2) Slib člena vlády zní: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony a uvádět je v život. Slibuji na svou čest, že budu zastávat svůj úřad svědomitě a nezneužiji svého postavení.“.

Na základě výše uvedeného se musím ptát: Jakou povinnost porušil prezident Petr Pavel, když odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem? Žádný zákon mu to nenařizuje, ani Ústava. Zastávat prezidentský úřad v zájmu všeho lidu neznamená v zájmu mírné většiny aktivních voličů, nebo dokonce pouhých 6,77%. Zastávat prezidentský úřad podle svého nejlepšího vědomí a svědomí není v rozporu s nejmenováním člověka, který porušuje v mnoha rozličných bodech platnou legislativu, jež vznikla demokratickým procesem. Ústava ČR není dokonalá. Má svá slabá místa a toho by mohli zneužít ti, kteří se snaží demokratický řád rozvrátit a změnit. A to už vůbec není v zájmu všeho lidu. Dokonce to není ani v zájmu těch, kteří takové rozkladné živly volí pod vlivem dezinformací, špatné nálady a neschopnosti kritického myšlení.

Zajímavé vodítko k posouzení „provinění“ prezidenta Pavla jsem našel v následujícím článku:

Čl.62

Prezident republiky

a) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi,

b) svolává zasedání Poslanecké sněmovny,

c) rozpouští Poslaneckou sněmovnu,

d) pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády,

e) jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy,

f) jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu,

g) odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem a zahlazuje odsouzení,

h) má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního,

i) podepisuje zákony,

j) jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu,

k) jmenuje členy Bankovní rady České národní banky.

Kdybychom chápali čl. 62 jako výčet povinností prezidenta, byl by povinen rozpouštět Poslaneckou sněmovnu, odvolávat vládu, propouštěl by vězně, které zrovna odsoudili a mařil tak nekonečnou, nebezpečnou a úmornou práci orgánů činných v trestním řízení i voličů. Jaký by pak byl smysl policie, soudů a vězeňské služby, kdyby každý polapený zločinec byl vzápětí propuštěn, protože je prezident povinen mu odpustit? Se špetkou zamyšlení nás musí napadnout, že v čl. 62 nejsou povinnosti, ale kompetence prezidenta. Nikdo jiný to za něj dělat nemůže. Podobně článek 68 nestanovuje povinnosti premiéra a prezidenta, ale kompetence obou:

Čl.68

(2) Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.

Tedy jedině předseda vlády může navrhovat a jedině prezident může jmenovat členy vlády. Vůle jednoho z nich nestačí. Členem vlády se tak nemůže stát někdo, na kom se ti dva neshodnou. Je to ústavní pojistka, aby se nemohl stát ministrem komplic jednoho z nich. A slovo komplic je na místě, protože, jak je zřejmé, sněmovna ovládaná lidmi, kteří mají nějaký problém se zákonem, není fake, ale smutný fakt.

Podívejme se, jak plní kritici prezidenta Pavla své ústavní sliby a co pro demokratický systém představují:

Dle článku 27, odst. 5 Ústavy, rozhoduje předseda sněmovny (nyní Tomio Okamura, který se krytý poslaneckou imunitou brání soudu) o odevzdání nebo propuštění zadrženého člena sněmovny, který byl přistižen při páchání trestné činnosti. O dalším osudu hříšníka pak aktuálně rozhoduje křehká většina 108:92 poslanců, kteří jednohlasně pokládají za správné nevydávat soudnímu řízení zřejmě nikoho, kdo platné zákony porušuje. Jelikož krytí zločinu nebo jeho veřejné popírání je rovněž trestným činem, máme nejspíš v Poslanecké sněmovně demokraticky zvolenou většinu zločinců, kteří se budou po dobu mandátu vzájemně bránit před spravedlností a pokoušet se připravit si podmínky pro únik před spravedlností po jeho skončení. Účast člověka, který je v konfliktu se zákonem, v zákonodárném orgánu je tak konfliktem zájmů.

Samozřejmě by mohlo být politicky zneužitelné, pokud by pouhé podání žaloby mělo vyřadit kandidáta z volebního procesu. Ale pokud je někdo obžalován před tím, než se objeví na kandidátce do následujících voleb, měl by být z voleb vyloučen. Konflikty zájmů, jako je ten Andreje Babiše, by měly být odstraněny před zápisem na kandidátku a ne až na výzvu prezidenta.

Dle slibu poslance a senátora (čl. 23, odst.3 Ústavy) mají tito volení zástupci stejný závazek, jaký má i prezident republiky, vůči všemu lidu a nikoli jen ke svým voličům, jak často říkají. Z toho vyplývá, že populistická politika je sama o sobě protiústavní! Podstatné je, co všemu lidu prospívá, ne to, co voliči vládních stran chápou jako svoji výhodu. Tak jako pes po ošetření u veterináře nosí límec, aby si neškrábal rány na hlavě, nebo jako dítě, které potřebuje vedení dospělým v nebezpečných situacích, potřebují lidé s omezenými kognitivními schopnostmi a nedostatečným vzděláním v daných věcech vedení ze strany volených orgánů, které mají podle ústavního slibu myslet na jejich blaho a nikoli na to, co se jim líbí a za co budou ochotni takové politiky volit. Volení zástupci se proto mají v odborných záležitostech řídit názory vědců a expertů na dané oblasti, nikoli názory samozvaných vševědů, včetně jich samotných.

Dle slibu člena vlády dle čl. 69, odst. 2, by Filip Turek sliboval něco, čeho zjevně není schopen (zachovávat Ústavu a zákony), resp. co nemá v plánu (nezneužívat postavení ministra životního prostředí k prosazování zájmů poškozujících životní prostředí). Ostatně stejné zájmy má i Petr Macinka a Igor Červený. Neumím si totiž představit, jak pomůže životnímu prostředí potlačování klimatických dohod a cílů, neziskovek, které mimo jiné šíří i osvětu k ochraně přírody a klimatu nebo podpora průmyslu odstraňováním povinností, jejichž cílem je omezovat škodlivý vliv průmyslu na životní prostředí. Kromě MŽP pod vedením nového ministra Červeného k tomu směřuje i snaha Ministerstva financí upřednostnit plnění populistických slibů voličům (nikoli v zájmu všeho lidu) před alespoň udržením finančního stavu v Národních parcích nebo dokonce v Českém hydrometeorologickém ústavu, který nás svými předpověďmi a informacemi varuje před blížícími se pohromami, jejichž následky nás stojí o několik řádů více, než provoz ČHMÚ. Patrně naši mocní usoudili, že když dle jejich názoru klimatická krize neexistuje, neexistují ani škody po povodních a extrémních větrech a nelze je tedy ani snižovat prostřednictvím preventivních opatření, jako je včasná montáž protipovodňových zábran nebo upouštění přehrad či včasnou evakuací obyvatelstva.

Nejméně 6,77% voličů si zřejmě myslí, že taková povodeň je „fake“. Událost simulovaná ekoteroristy. Asi jako si účastnice Velkého vlasteneckého výletu Petra myslela, že ty stovky hrobů v lese jsou „fake“ a rozbombardovaná města Ukrajiny jsou jen skanzenem války k šíření propagandy prezidenta Zelenského. V mozečcích takových lidí patrně chybí kapacita pro představu, jaký idiot by musel být státník, který si nechá rozbombardovat čtvrtinu země jen proto, aby hrstce odvážných turistů ukázal, „jak zlá je ta mírumilovná jaderná mocnost na východě, která čelí útlaku jeho mnohem menší země“. Přitom by stačilo udělat takový skanzen třeba v opuštěné Pripjati, najmout pár herců a pyrotechniků, kteří se postarají o zvukovou a dynamickou kulisu. A ještě by se tam mohla cvičit armáda v ostrých střelbách.

Další ukázky zvláštního přístupu současné vlády k demokracii nacházím již od začátku Ústavy:

Čl.1

(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

Nezdá se, že by současná vláda respektovala své závazky k EU, jíž je ČR na základě referenda z r. 2002 členskou zemí. Stejně tak se nechystá plnit naše závazky vůči NATO. Vláda se naopak chystá prosadit obecné referendum, aby mohli voliči masírovaní dezinformacemi z internetu odmítat různé závazky ČR. Viz článek Zákon o referendu chce vláda pod tlakem SPD už na jaře.

Čl.2

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.

Bohužel nejeden orgán zákonodárný si zvykl skrývat se za imunitu před mocí soudní.

Čl.6

Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.

Zatím jsem byl svědkem spíše nezájmu o menšiny a to ze strany snad všech stran od listopadu 1989 (např. lidé s postižením), případně odporu k nim (imigranti). Jedni nejsou dost silnou voličskou skupinou a ti druzí se dají použít ke strašení voličů.

Čl.7

Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.

Proto vytěžme vše, co se dá, ať jsou uhlobaroni a dědicové Agrofertu ještě bohatší. Pod taktovkou Motoristů sobě se to jistě podaří.

Čl.9

(3) Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.

Komentátorů se najde spousta. Včetně mne. K závaznému výkladu této Ústavy je však oprávněn pouze Ústavní soud.

Čl.10

Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

Jak se potom slučuje s demokracií postoj současné vlády k různým nařízením EP, které naši zákonodárci již v minulosti přijali? Podle zásad demokracie je třeba připomínky nejprve nechat projít demokratickým legislativním procesem a teprve - jsou-li přijaty - je začít naplňovat. Libovůle není demokracie.

Čl.2

(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá

Právo na veřejný projev, shromažďování, apod., není právem pouze pánů Okamury, Reichla a dalších hlasatelů pořádků. Tytéž pravidla platí pro všechny. Proto účast odpůrců současné vlády na pokojných, předem ohlášených a povolených demonstracích není nerespektováním demokracie, jak je nám podsouváno. My jsme navíc tou většinou 93,23%, která nevolila Motoristy sobě, kdyby snad na tom záleželo. Ale nezáleží. I jediný občan má právo na projev, bez ohledu na to, koho volil. Ale nemá právo projevovat se v rozporu s limity, které mu klade zákon, který prošel demokratickým procesem!

Vlastní politiku v rámci demokratických a zákonných pravidel lze dělat i dalšími způsoby, nejen pouhou účastí na volbách. Děláme ji prakticky veškerým svým jednáním. Svoji aktivitou, zájmem o veřejné dění, dobrovolnictvím všeho druhu, podporou státu prospěšných činností, přístupem k práci, výchovou dětí i ostatních spoluobčanů. Můžeme přispívat ze svých zdaněných příjmů neziskovkám nebo třeba dobrovolníkům na Ukrajině, kteří tam působí s požehnáním našeho prezidenta. Tím nijak nemaříme sobecké rozhodnutí vlády omezit nebo škrtnout výdaje ze státního rozpočtu na tyto účely. Výsledky každé takové činnosti, kromě přímého účinku, se projevují i jako inspirace ostatních voličů, příklady dobrých aktivit a jejich efektů. Je to nenásilná a především pravdivá forma ovlivňování veřejného mínění. Může vás někdo obviňovat ze spolupráce s nekalými živly, když uklidíte nepořádek kolem vašeho domu? Co jsou schopny vyplodit zdroje konspiračních teorií, když budete řádně třídit odpad, šetřit vodou, teplem, chodit nakupovat pěšky…? Mohou vás prohlásit za blázna, nebo „zelený mozek“. Na víc se nezmohou. A pokud ano, rozumní lidé je budou ignorovat.

Kdokoli, kdo prosazuje do čela státu lidi s nekalými úmysly nebo nekompetentní hlupáky a doufá, že tím něco získá, bude velmi zklamán. Nadarmo se totiž neříká: „Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.“ Tito „frajeři“ to totiž nenatřou jen těm, kteří jsou trnem v oku lidem, odmítajícím klimatickou krizi a regulace, ale všem, sebe nevyjímaje. Všichni žijeme ve stejné zemi a na stejné planetě.

Když Petr Macinka dokáže chválit Donalda Trumpa, který porušuje Ústavu USA tak, že i republikánští kongresmani a soudci Nejvyššího soudu protestují, protože se plete do kompetencí kongresu, proč vyčítá údajné porušování Ústavy ČR prezidentu Pavlovi? Člověk s tak křiklavou neschopností vnímání práva a reality je hrozbou mezi zákonodárci a na ministerstvu čehokoli!

Zdroje výše neuvedené:

Kompletní ústavní pořádek České republiky