Překonal lidský rozum zvířecí instinkty a pomůže nám přežít?

Některá zvířata nás udivují svou inteligencí. Jeden z prvních druhů, u kterého jsem to kdysi zaznamenal, byli delfíni. Podobně na nás působí kosatky. V ptačí říši mne zaujaly vrány, které zbořily jeden z mýtů. I ony si totiž dokážou vyrobit nástroje, které jim pomáhají dostat se k potravě. Mají daleko do nástrojů tak důmyslných, jaké vytvořil člověk, ale přesto jsou to výrobky sloužící určitému promyšlenému plánu: vyšťourat larvu z dutiny stromu, kam se zobák nedostane. Tyto malé hlavičky dokázaly vyřešit i uměle sestrojené hlavolamy, které by mnoho lidí potrápily. A přitom mají menší než slepičí mozečky, které jsou pro nás synonymem hlouposti. Žádný jiný tvor než člověk nedokázal vyrobit a použít raketoplán, jaderný reaktor nebo elektronový mikroskop. Jsou ovšem „soutěže“, v nichž člověk utrpí porážku. A kupodivu jde o disciplíny, kde bychom čekali, že je náš rozum výhodou.

Když vám někdo položí otázku, zda na světě přibývá či ubývá lidí pod hranicí chudoby nebo je jich stále stejné procento, odpovíte pravděpodobně špatně. Správnou odpověď ze 3 možných označí mnohem méně než 1/3 respondentů. Stejně špatně seřadíte počet obětí terorismu, automobilových nehod a třeba kouření. Svůj úsudek v podobných otázkách můžete otestovat třeba v knize Faktomluva od Hanse Roslinga. Dozvíte se v ní i důvod vašeho omylu. Překvapivě spočívá v tom, na co asi sázíte: zdroje informací. Denně přece čtete noviny, sledujete zpravodajství, přečtete spoustu článků na internetu a možná i nějaké knihy. Zvířata nemají své tiskové agentury, ale ani gramotnost a znalost naší řeči. A právě proto odpoví s vyšší úspěšností. Neovlivní je totiž emoce. Odpověď zvolí čistě náhodně, aniž chápou otázku. A náhodný výběr ze 3 možností jim dá výsledek 33,3 % u každé, a tedy i u správné odpovědi.

Zdroje emocí jsou v zásadě dva. Jednak snaha našich informačních zdrojů zaujmout pozornost. Dobře vědí, že pozornost přitahují hlavně negativní zprávy, podivnosti, záhady nebo skandály. Proto takové informace převažují a to zkresluje naše vnímání světa. Druhým zdrojem emocí jsou naše zájmy. Řada lidí je prosazuje sobecky nejen k ostatním, ale dokonce při tom dovede zapomínat řešit i jiné a mnohem důležitější vlastní zájmy.

Pro přežití v našem nebezpečném světě je důležité:

Zvířata nás udivují svými schopnostmi rozpoznat blížící se katastrofu. Dlouho před příchodem zemětřesení jsou velmi neklidná a ještě než se katastrofa projeví, dokážou trhat svá pouta a bořit překážky, jen aby unikla nebezpečí, o kterém my ještě nemáme ani tušení. Jakoby měla nadpřirozené schopnosti. Člověk má alespoň na rizikových místech citlivé přístroje, které mu hlásí zvýšenou aktivitu, někdy i mnoho dní před událostí. Mnohokrát se ale již stalo, že těchto signálů nedbal, riziko podcenil a pak neměl dost času uniknout. I tady může jít částečně o zkreslený úsudek. Filmaři mají taková témata velmi rádi a scénář, kdy nezodpovědný politik dává přednost lidové slavnosti před evakuací, je mnohokrát opsaný v různých verzích a variacích. Jenže při povodních u nás se netočil katastrofický film a přesto spousta obyvatel neuposlechla výzvy k evakuaci. Pokaždé. Lpíme totiž na majetku víc než na vlastním bezpečí. A tak u něj zůstáváme, ačkoli nemáme šanci jej před živlem zachránit.

Kromě domácích zvířat, jimž se o potravu starají chovatelé, se každé snaží lovit či sbírat tak, aby nasytilo sebe a svá mláďata. Před zimou si vytváří tukové zásoby a další zásoby shromažďuje do svého brlohu, nory či jiné skrýše. Ptáci migrují do oblastí, kde potravu naleznou. Přezimující druhy se proti zimě chrání částečně svým přírodním příbytkem a částečně srstí či peřím. Člověk to kdysi dělal podobně. Pak se naučil chovat domácí zvířata a pěstovat obilniny, zeleninu, ovoce a koření. Loví divoce žijící zvířata, ryby a mořské plody. Sbírá lesní a divoce rostoucí plody. Vše, co šlo začal dělat ve velkém. Pole obdělávají obrovské stroje se širokým záběrem, mořské ryby loví do vlečných sítí o rozměrech bezmála stejných jako loď. Umožnila mu to síla fosilních paliv. Zásoby se naučil dělat různými způsoby konzervace, chlazením a mražením potravin. Proti nepřízni počasí a chladu se chrání uměle stavěným obydlím, oděvy a obuví - částečně z přírodních a částečně z umělých materiálů. Těm umělým dokázal dát speciální vlastnosti, pro které si je oblíbil a díky nim dokáže dělat i činnosti, které by v přírodním oblečení dělat nemohl nebo s většími obtížemi. Ve svých stavbách udržuje stálou teplotu, která mu vyhovuje, převážně díky fosilním palivům. Již delší dobu je člověku známo, že fosilních paliv máme omezené množství, protože vznikla za mimořádných okolností velmi dávno a tyto okolnosti se nebudou opakovat. Ropa je navíc zdrojem nejen paliv, ale i maziv, léčiv, umělých hmot a hnojiv. Víceúčelovým zdrojem je i zemní plyn. Jejich pálením tedy přicházíme i o spoustu výrobků.

Zdroje potravy i energií spotřebováváme ve stále větším množství. Jednak kvůli růstu populace, ale i růstu životní úrovně. Spotřeba roste exponenciálně. To znamená, že jakmile je spotřebována polovina zásob, druhá polovina vydrží mnohem kratší dobu. Zdroje potravin byly dříve obnovitelné, ale některé z těch živočišných jsme již vyhubili a ty zbývající se už obnovovat nestačí. Člověk je nejen loví stále efektivnějšími metodami, ale také hubí zamořováním jejich životního prostředí vlastními produkty a odpadem nebo jim přiváží nepřátele v podobě invazních druhů. Opatření, která tomu mají bránit jsou nedostatečná. Zatímco při přirozeném sběru a lovu s ubývajícími zdroji přirozeně a pozvolna klesá efektivita těchto činností, člověk tento ochranný mechanismus obelstil svými vynálezy a posunul bod, kdy se nedostatek projeví, velmi blízko úplnému vyčerpání zdrojů. Že není kde brát si proto připustí až těsně před tím, než uloví a vytěží poslední zbytky. Připravuje se tak o čas na adaptaci na konec spotřeby a tento konec součaně výrazně přibližuje. Situace nutně směřuje do bodu, který bude znamenat, že většina lidí na planetě nebude mít dostupné zdroje potravy. A to nejen té lovené. Pěstovaná potrava je závislá převážně na umělých hnojivech. Na jimi umrtvenou půdu nelze jednoduše aplikovat organická hnojiva. Mrtvá půda je nepřijme okamžitě. K uživení miliard je nezbytná výkonná zemědělská technika, která je závislá na fosilních palivech, které také dojdou. Ze stejného důvodu se znehybní přeprava mezi polem, zpracovatelem a obchodem.

Člověk však momentálně necítí nedostatek a tak řeší nízké ceny v obchodech místo potravinové a energetické bezpečnosti. Může za to naše odtržení od zdrojů. Máme různá zaměstnání a o většině těch ostatních víme příliš málo. Kdybychom chodili ke studni pro vodu, věděli bychom od začátku poklesu hladiny, že zdroj vysychá. Ale protože k nám voda přijde potrubím, zjistíme nedostatek, až otočíme kohoutkem a ono… nic. Nestaráme se. Je to přece starost vodárenské společnosti. Ale to je omyl. Je to její byznys, ale naše starost a jedna z podmínek přežití. Nestojí za trochu pozornosti? Chováme se, jako bychom jeli po dálnici, viděli překážku a přitom měli starost, jestli nejedeme příliš pomalu a soused tam nebude první.

I přesto, že příroda zařídila, aby rozmnožování bylo pro živé tvory příjemné, u nejmladších generací se projevuje nižší sexuální apetit. Přeplněná města, nedostatek bydlení a dalších služeb pro podporu mladých rodin porodnost také nepodpoří. Vlastně je to dobře, protože lidská populace by si vyřešila mnoho problémů elegantně tím, že by zredukovala výrazně svůj počet. Nejšetrnější cestou k tomu je nízká reprodukce. Zatímco zvířata svá mláďata nejen živí a chrání před predátory, ale i vychovávají, aby byla schopna sama lovit, létat, apod., lidská mláďata jsou rodiči ponechávána čím dál tím více v režimu volnosti a samostudia života. Mladí lidé nemají pak vzory ve svých rodičích, ale ve vrstevnících, kterým se podařilo dosáhnout příjmů pokud možno s minimálním úsilím a maximálním pohodlím. Chybí jim proto ucelený obraz o jejich budoucím světě, v němž budou muset pokrýt všechny potřebné profese. Chybí jim představa o hrozbách, kterým budou čelit a o těch, o kterých již mají tušení, si dělají iluze stejně tak, jako o jejich řešení.

Do toho všeho se mění klima. Přibývá lidí, kteří jsou ochotni připustit, že se za poslední desítky let změnilo. Ale ani takoví si často nepřipouštějí, že za to může člověk a že by s tím měl něco dělat. Na varování těch druhých reagují v lepším případě množstvím jednoduchých protiargumentů. Často namítají, že se to vždycky dělo a že počasí má své cykly. Nikdy mi neřekli jaké. Patrně měli na mysli Milankovičovy cykly, které se projevovaly v posledních milionech let ve formě střídání dob ledových a meziledových.

Tzv. Milankovičovy cykly, způsobené proměnlivostí oběžné dráhy Země kolem Slunce a sklonu zemské osy (precese) nám říkají, že je Země ve fázi vrcholu doby meziledové a bez vlivu člověka by se měla začít pozvolna ochlazovat k další době ledové za cca 5 až 14 tisíc let. Takže místo oteplování, z něhož šílí celý svět, bychom měli čekat dobu ledovou. Dejme tomu, že mají pravdu. Ale pozorujete nějaké přípravy na takový extrém? Projevuje se u někoho obava, že nebudeme mít čím topit a kde pěstovat potraviny? Pud sebezáchovy by nám říkal, že máme hned několik důvodů, proč omezit spotřebu fosilních paliv na minimum:

Odpověď tzv. klimaskeptiků či spíše popíračů klimatické krize je pouze sebeobranou proti opatřením, jichž se nechtějí účastnit, protože by pro ně znamenala omezení, střídmost a změny dnes. Zřejmě je pro ně přijatelnější bojovat zítra o život, než se dnes uskrovnit.

Když nás vědci varují před následky klimatické krize, vyvalí se spousta polemik a protiargumentů, včetně konspiračních teorií. Ale když někdo řekne, že nemáme moc času, než nám dojdou neobnovitelné zdroje, objeví se neochvějná jistota, že vědci vždycky něco vymyslí. Vědci jsou prostě špatní nebo skvělí podle toho, co se hodí k odmítnutí varování. Je to snazší, než hledat solidní zdroje informací a udělat si jasno.

Green Deal je strašákem mnoha Evropanů. A už se ukazuje, že jde o nerealistické vize. Ještě před vznikem tohoto politického plánu na ochranu životního prostředí a klimatu se objevovaly dílčí snahy stejného druhu a s nimi varování ze strany odborné veřejnosti, že jde o nerealizovatelné sny.

Každý plán by totiž měl brát v úvahu realitu a to, co se má potlačit či odstranit, musí něčím nahradit nebo přesvědčit veřejnost, že je nutné se toho vzdát. Nelze tedy v krátké době zrušit uhelné energetické zdroje, když výstavba jiných zdrojů vyžaduje více času i spoustu energie. Nejprve je nutné nové zdroje vybudovat, vyrobit nové technologie, pak teprve rušit staré.

Jak energetici varovali, větší podíl obnovitelných zdrojů znamená snížení stability sítě. Jejich výkon je náhodný a mění se v řádu sekund. Regulace starých a zejména velkých zdrojů je pomalejší a nestačí tyto výkyvy korigovat. Čím budeme potom regulovat napětí a frekvenci sítě, až budeme mít k dispozici pouze obnovitelné zdroje? A co bude udávat síti takt? Měniče OZE pracují ve vleku sítě a synchronizují se tak na otáčky klasických rotačních generátorů obrovských výkonů. Na akumulace není dostatek surovin, stejně tak na náhradu současného počtu vozidel elektromobily, ať už čistě bateriovými nebo s vodíkovými palivovými články. Je třeba si přiznat, že současný model sdílení zdrojů elektřiny není kompatibilní s jejími obnovitelnými zdroji. Ty neobnovitelné ovšem nebudeme mít navěky. Proto klima není jediným důvodem pro hledání a zavádění nových zdrojů a způsobů dopravy. Nutná je i radikální změna našich zvyklostí. Doba bezstarostného využívání zásuvek v libovolnou denní a roční dobu se chýlí ke konci. Totéž se týká využívání vozidel. A přednostně budeme muset energiemi živit to, na čem jsme existenčně závislí. Tedy produkci a distribuci potravin, pitné vody, oděvů a obuvi.

Centralizace lidských sídel do měst, pracovišť do velkých průmyslových zón, globalizace výroby a rozsáhlé zemědělské plochy s monokulturami vyžadují masívní přepravu lidí, materiálů i produktů. Tento model je proto třeba změnit. Nelze však čekat, že tuto smutnou pravdu vysloví politik.

Demokracie v kombinaci s orientací na vlastní, krátkozraký zájem vede k volbám, které bychom jinak nedělali. Několik politických subjektů je nakloněno sblížení s Ruskem nebo je používají jako protiváhu k EU, která zavádí chaotická, nedostatečně promyšlená a nepopulární opatření. Putin Green Deal nezavede. Ale je to důvod, abychom strkali hlavy do oprátky? Vynucovaná opatření EU mnozí vnímají jako ztrátu svobody. Ale je opravdu lepší žít v podmínkách, kdy vás zavřou za jednu rozumnou, veřejně vyslovenou nebo publikovanou pravdivou větu? Kde lidé živoří, jsou manipulováni propagandou a atmosférou strachu? Kde jsou lidské charaktery už tak zdeformované, že se matka stará více o jídlo než o život syna? Je pravda, že Rusko má ropu a zemní plyn a nezavádí emisní povolenky. Jenže toto nerostné bohatství používá místo k zásobování vlastního trhu pohonnými hmotami k získávání peněz na financování války jeho prodejem zemím, jako je Čína nebo Indie. A co zbyde, jde v první řadě do bojových vozidel a letadel. Ze zpravodajství víme, že v Rusku je nedostatek pohonných hmot na čerpacích stanicích pro veřejnost. Částečně i díky protiúderům ukrajinských sil na rafinerie, neboť ukrajinci prozíravě útočí na strategické cíle, na nichž závisí bojeschopnost Rudé armády, než aby ničili civilní cíle jako agresor.

Dává-li volba člověka větší váhu krátkodobému udržení pohodlí nebo dokonce jen falešné vidině i za cenu (možná ne vždy uvědomovanou) budoucího nepřežití nebo útlaku hrubou silou těch, kteří se s námi budou rvát o zbytky zdrojů, je něco hodně špatně. A ve srovnání se zvířaty to z nás dělá outsidery. Jsme opravdu členy druhu Homo sapiens (člověk rozumný), nebo jsme jim jen podobní stavbou těla?

V pohádkách nechávají lidé soudit své spory moudré soudce. I v jiných příbězích se obrací s problémy na radu starších nebo moudré a uznávané muže. Ale dnes je moderní nechat rozhodovat o všem všechny. Bez ohledu na vzdělání, duševní stav, inteligenci, moudrost a dokonce čistotu trestního rejstříku se všichni cítí povoláni rozhodovat o všem. Říká se tomu demokracie. Jak zasvěceně mohou lidé, kteří neovládají ani základy fyziky a nemají žádné znalosti o technologiích, rozhodovat v referendu o (ne)bezpečnosti či smyslu stavby jaderné elektrárny? Jak mohou lidé neznalí historie, politiky, diplomacie, národních zvyklostí a náboženství rozhodovat o spolupráci s jinými národy nebo dokonce o sjednocení s nimi? Pocit moci, možnost ovlivnit dění je pro občana demokratické země víc než smysl či prospěch z toho rozhodnutí. Nevadí, že si vlastní nekompetentností škodí a škodí i jiným. Co řekne rozumný člověk, dostane-li otázku, na kterou nezná odpověď, která není z oboru, v němž se alespoň trochu orientuje? „Promiňte, tomu nerozumím.“ Co nás nutí tvářit se jako vševědoucí, pokud jde o demokratický proces? Co nás nutí hlasovat o všem? Právo hlasovat není povinnost. Málokdo se hrne do rozhodování, má-li nést za rozhodnutí odpovědnost. Ale anonymní hlasování přenáší odpovědnost na dav, v němž se jednotlivec, který ani netuší o čem hlasuje, snadno skryje. Když to nedopadne dobře, má ještě možnost zanadávat si na ty, kteří to způsobili. Pravomoc a odpovědnost by měly být nerozlučné sestry.

Pud sebezáchovy by nám řekl, že když nám někdo odpovědný tvrdí, že je vše v pořádku, měli bychom si jeho tvrzení ověřit. Místo toho nedůvěřujeme lidem, kteří nás varují před existenčními problémy. Nemělo by to být opačně, byť s rizikem falešného poplachu? Co když falešný není? Druhý pokus mít nemusíme a pokud ano, bude za těžších podmínek a vyšších ztrát! Jakmile se na scéně objeví někdo, kdo nadává na to, co se nám nelíbí, automaticky se stává „důvěryhodným přítelem“ mnoha lidí bez ohledu na to, kam je vede. Kdokoli na nebezpečí upozorní, je označen za lháře. Jak snadné by to měly šelmy v savaně, kdyby antilopy, zebry nebo jiná zvířata reagovala na varovné volání těch na okraji stáda: „Neruš, když se paseme!“

Nejeden pamětník minulého režimu si často posteskne, jak za těch komunistů bylo lépe. V mnohém má pravdu, v jiném nikoli. Jelikož jsem část té doby zažil, mám možnost porovnávat. Konzumně zaměřený člověk by řekl, že to byla doba chudá. Nebylo moc z čeho vybírat. Kdo se nespokojil s výrobky jedné, či dvou značek z tuzemska či „spřátelených“ zemí, musel něco propašovat ze zahraničí nebo nakoupit v Tuzexu za speciální měnu Bon. Tyto možnosti neměl každý. Lidé si spoustu výrobků vyráběli sami, jak technických, tak řemeslných, čímž pěstovali užitečné dovednosti. Vzájemně si pomáhali různým způsobem a společnými silami bez nároků na odměnu budovali věci veřejně prospěšné. Měli jisté zaměstnání, ale ne vždy podle vlastních představ a schopností. Základní zdravotní péče byla dostupná snad v každém menším městě. Volit jsme museli povinně a pouze symbolicky z jediné možnosti. Zažil jsem to jen jednou, když to bylo naposled.

Národ tehdy spolupracoval podobně jako všechno živé v přírodě. Ani ona nepotřebuje nařízení a předpisy na to, aby spoluprací nenápadných tvorů a rostlin vytvořila bohatý systém, který funguje bez velení shora a vytváří něco, nad čím člověk žasne. Stačí jí jen výše zmíněné 3 instinkty a čas. Lidé mají navíc společné zájmy, vědu a inteligenci. Měli by dokázat více.

Člověk nebyl tolik svázaný předpisy. Zákony byly stručné a srozumitelné. Nesvobodu znamenaly hlavně hranice země a veřejný projev omezený na to, co se hodilo jediné vládnoucí straně.

Zajímavě o síle spolupráce bez velení a nesmyslnosti přílišné kontroly pojednává článek Psychologie vědomého člověka: Diktátor v hlavě. A proč z nás dělá idioty

O tom, co jsme dělali v těch zlatých starých časech a jak je dobré na to nezapomínat píše Lucka Š v článku Od šikany ke skutečné síle: Proč se nikdo nesmí vzdát aneb retro v našich srdcích

Jiné srovnání člověka se zvířaty nabízí Milan Čech v článku: Níže než zvíře: Jak moderní člověk pohřbil svá kolektivní nastavení a odsoudil se k zániku

Zajímavá je i historie Slovanů. Tato nám blízká část lidstva - našich předků se vyznačovala přizpůsobivostí a skromností, jak říká článek Slované ovládli východ Evropy mírumilovně. Česká studie určila jejich pravlast. Dokážeme se zase stát takovými Slovany, aniž bychom táhli na východ? Nebo jsme už příliš na západě, změněni pohodlím?

Dnes sice můžeme cestovat téměř kamkoli po světě a nakupovat téměř cokoli, vyrobené kdekoli. Dusí nás pro změnu byrokracie, paranoidní předpisy, které nás chrání před riziky s pravděpodobností nepatrných zlomků promile, zatímco mnohem větším existenčním rizikům vytvářejí prostor. Máme přebujelou legislativu, které téměř nikdo nerozumí a je plná kolizí. Policie většinu přestupků ani neregistruje. Mnozí toho zneužívají. Má takový systém smysl? Není na místě smutnit pro komunisty. Oni byli tím špatným elementem na starých časech. To dobré bylo v obyčejných lidech. V masách, jak oni říkali. Dokážeme to dobré obnovit, aniž bychom strkali hlavy do oprátky možná ještě horším katům a zahodili naše šance k přežití?

Štěstí nám nezajistí nezodpovědní odmítáním už beztak mrtvého Green Dealu a slibováním světlých zítřků, o které se budeme muset stejně jako vždy zasloužit sami. Ani kolaboranti a vlastizrádci, kteří patří do vězení a ne do zákonodárného sboru, ani provokatéři a žvanilové všeho druhu bez rozumné vize. Tak co nutí některé z nás udělat kozla zahradníkem? Ukřižujeme znovu Ježíše za pravdu a vraha Barabáše pustíme na svobodu? Jakého pokroku jsme pak dosáhli za 2000 let?

Další zdroje: Faktomluva, Hans Rosling, 2018, Jan Melvil