Jsou tím vedrem vinny skleníkové plyny?

Z počátku se mluvilo o oxidu uhličitém (CO2). Po delší době naše společnost objevila další skleníkové plyny, jako je methan (CH4), oxid dusný (N2O), atd. A začala jejich vliv přepočítávat na ekvivalentní množství CO2. Vypukla mánie s počítáním naší uhlíkové stopy ze všech možných činností. Vědci se shodují v míře vysoko nad 90%, že lidská činnost je hlavní příčinou změny klimatu. Pojem globální oteplování a změna průměrné globální teploty o 1,5°C vyvolává dojem, že se problém zveličuje a jeho příčiny jsou někde jinde. Opak je však pravdou. V oblastech osídlených lidmi se totiž teploty (lokální) zvýšily výrazně citelněji a globální průměr táhnou nahoru. A plocha takových oblastí přibývá s rostoucí populací.

Hlavním argumentem pro označení CO2 za příčinu globálního oteplování je korelace (tvarová podobnost průběhů křivek) mezi vývojem globální teploty a koncentrace CO2 v atmosféře. Podobný vývoj ale můžeme pozorovat i u:

Vegetací zarostlá půda totiž:

Vodní pára je „propašuje“ vrstvou přízemních skleníkových plynů, kterým předá pouze část citelného, nízkoenergetického tepla jako tepelnou ztrátu. Chová se tak jako topné médium v systému ústředního topení, které od zdroje (osluněný zemský povrch) přenáší teplo do radiátorů (oblaky), které je vyzáří převážně do vesmíru. Když tento systém nefunguje, teplo se hromadí ve zdroji a náš zemský kotel se přehřívá. Příčiny tohoto jevu jsou v zásadě dvě:

Bez vegetace je odpar vody možný pouze z povrchu půdy nebo vodní hladiny. Je-li půda bez vody, není co odpařovat - chybí médium pro účinný přenos tepla ze země nad troposféru.

V r. 2024 se role vegetace ukázala v celé kráse, když v Amazonii bylo takové sucho, že veletok Amazonka neměl dost vody, aby mohla fungovat lodní doprava. Následně situaci ještě zhoršily lesní požáry. Deštný prales je přitom místo, kde prší takřka v jednom kuse. Jak je to možné? Bujná vegetace a obří stromy odpařují tolik vody, že vodní pára nad pralesem po vystoupání do nevelké výšky dosáhne kondenzačních podmínek a jen o kousek dále padá zpět do pralesa v podobě deště. K tomuto výparu se připojí páry, které přišly od oceánu a tato voda se pak vrací vodními toky zpět k oceánu. Stromy v pralese jsou navíc dostatečným zdrojem látek (např. izopren), které podporují vznik aerosolů - kondenzačních jader, nezbytných k vytvoření kapek. Bez dostatku lesů a pralesů se CO2 v atmosféře jen tak nezbavíme. A současně ztrácíme obrovský výkon přírodní klimatizace. Vytváříme tak nejen skleník, ale ještě u něj zavíráme okna a topíme v něm!

Na titulním obrázku je typická situace pro urbanizovanou krajinu. Město se zahřívá působením slunečního záření, stoupající teplý a často současně suchý vzduch rozhání oblačnost přicházející z větší dálky. Ta nad vegetací získá další vodní páru spolu s látkami, které vytvářejí kondenzační jádra a pokud je vlhkost dostatečná, spustí se déšť, který neochladí rozpálené ulice města, ale spadne do okolní přírody. Je-li krajina špatně obhospodařovaná, voda se do ní nevsákne, ale steče z okolních svahů do města a působí problémy. Vzniku takovéto situace napomáhá bezvětří. Nad vysušenou krajinou může vzniknout v oblačnosti díra i přes několik států.

Lidská populace rostla od 1. průmyslové revoluce (cca od r. 1870) do r. 1963 exponenciálně a i když růst již zpomaluje, stále je ještě prudký. Předpokládaný vrchol lidské populace je cca 10,5 miliardy koncem 21.století (viz graf zde:). Rostou území zastavěná pro bydlení, služby, průmysl, infrastrukturu i zemědělské plochy. A všechno to roste vražedným tempem, jak ukazují grafy tří hlavních skleníkových plynů níže. Za 800 tisíc let se žádný z nich nechoval tak, jako v posledních 150 letech.

Kromě toho je vidět i nabíjení oceánů teplem. V grafech měsíčních průměrů tepla v hloubkách do 700 metrů v porovnání s grafem tepla v hloubkách do 2000 metrů je vidět, že horní vrstvy oceánských vod drží v přepočtu na metr hloubky dvakrát více tepla, než hlubší vody. Teplo tedy proudí shora dolů (z teplejších povrchových vod do chladnějších hlubších) a oceány teplo akumulují. Jak jsem již psal v článku o vodě, voda má ohromnou tepelnou kapacitu a proto tuto akumulovanou energii bude vyzařovat mnoho let, pokud se nám podaří zvrátit vývoj globální teploty a dostat ji na hodnoty mírně pod úroveň před industriální érou. Teplo, které jsme již do oceánů dostali, bude tak naši snahu o návrat k normálním teplotám brzdit.

Jak vlastně skleníkové plyny v atmosféře působí? Háček je v tom, že z horkého Slunce k nám proudí energie v podobě krátkovlnného záření (čím teplejší objekt, tím kratší vlnová délka záření, které vyzařuje) a po dopadu na zemský povrch způsobí oteplení tohoto povrchu. Náš povrch proto vyzařuje infračervené záření s delšími vlnami, které neprojdou zpět do vesmíru některými složkami atmosféry (skleníkovými plyny). Vlnová délka se chová jako klíč k zámku ve dveřích atmosféry. Teplo z povrchu planety se pak hromadí v atmosféře, ta je vyzařuje do všech směrů (difůzní záření) a jeho „paprsky“ tak bloudí prostorem. Některé se trefí do vesmíru, jiné zpět k zemi. V přiměřené míře jde o užitečný jev, který dělá naši planetu obyvatelnou s příjemným klimatem. Ale je-li skleníkových plynů příliš, planeta odevzdává teplo do vesmíru pomaleji a přehřívá se.

Pro posouzení vlivu jednotlivých skleníkových plynů je třeba brát v úvahu přinejmenším odkud se berou, jaký je jejich koloběh, v jakých vrstvách atmosféry se hromadí, jak silně absorbují infračervené záření, jak dlouho se zdrží v atmosféře, jakou mají odrazivost a měrnou tepelnou kapacitu. Nejzajímavější ze skleníkových plynů, je vodní pára. Chová se totiž v několika ohledech jinak, než ostatní zmiňované skleníkové plyny. Ty jsou po celou dobu v atmosféře v plynném skupenství a fungují jako průhledný filtr záření. UV a světelné záření propouštějí a IR (infračervené - tepelné) záření absorbují a poté vyzařují jako akumulační kamna. Po svém vypuštění do atmosféry jsou unášeny vzdušnými proudy a podle své relativní hmotnosti se soustředí v určitých vrstvách atmosféry. Obecně mají dobu zdržení v atmosféře od několika let po desítky tisíc let. Jejich charakteristiku jsem soustředil na konec článku. Ačkoli se o nich nejvíce mluví, vodní pára si dle mého názoru zaslouží mnohem více pozornosti, než se jí dostává.

V atmosféře je součástí koloběhu vody. Chová se proto zcela odlišně od předchozích skleníkových plynů. Jako skleníkový plyn je nejúčinnější, což si můžeme snadno ověřit, budeme-li pozorovat vývoj denních a nočních teplot. Za oblačných dnů se během dne venkovní teplota zvýší jen minimálně, zatímco za jasného dne ji Slunce dokáže zvednout o víc, než deset stupňů Celsia. Oblačná noc naopak teplotu moc neztrácí. V létě ji udrží až do rána vysokou, zejména ve městech. V zimě je po oblačné noci teplota typicky kolem nuly, ale jasná noc ji dokáže snížit na mrazivé hodnoty.

Vodní pára se ve vyšších vrstvách atmosféry ochladí, zkondenzuje a vytváří vodní kapičky a ledové krystalky, od kterých se sluneční záření silně odráží. Velká část tohoto záření proto na zemský povrch nedopadne a nevytvoří záření tepelné. Těžké, vertikálně mohutné oblaky zachytí až cca 90% slunečního záření. Další důležitý rozdíl spočívá ve výskytu vodní páry v atmosféře v prostoru a čase. Zatímco jiné skleníkové plyny jsou rozptýleny v atmosféře víceméně rovnoměrně (v příslušné vrstvě) a drží se v ní dlouhodobě, vodní pára se do atmosféry dostává vypařováním z povrchu nad vodními plochami a porostem, zatímco neživé plochy (skály, písek, zoraná pole, zastavěná území…) jsou zdrojem suchého, teplého vzduchu. Vlivem denního slunečního cyklu se voda začíná ve velkém vypařovat po východu Slunce. Přitom odebírá okolí skupenské teplo - ohromných 2243,7 kJ/kg. Nějakou dobu (hodiny) jí trvá, než dosáhne vyšších vrstev atmosféry, kde je dostatečně chladno, aby zkondenzovala a vytvořila oblaky, přičemž skupenské teplo odevzdá až tam. Cestou vzůru se pouze ochladí a s každým °C ztratí pouze 4,18 kJ/kg citelného tepla. Do přízemní vrstvy skleníkových plynů tak odevzdá jen zlomek tepla, které si vzala na povrchu země. Dostane-li se do silného stoupavého proudu vzduchu z něhož se vytváří bouřkový mrak Cumulonimbus, může dosáhnout výšky 5 - 15 km, výjimečně i 20 km. Odtud má teplo mnohem snazší cestu do vesmíru, navíc, pokud zamíří k zemi, může se odrazit od sněhobílých oblaků a najde správný směr. Odnáší-li teplo z povrchu země suchý vzduch, pobere ho výrazně méně a ještě ho prakticky všechno odevzdává přízemním skleníkovým plynům CO2 a N2O. Totéž se děje s teplem vyzařovaným sáláním zemského povrchu, staveb a jiných lidských výtvorů.

V oblastech mírného pásma, kde není vliv lidské zástavby a činnosti výrazný, bývají jitra jasná, během dne přibývá oblačnosti a odpoledne přichází déšť, případně bouřky. V době, kdy má sluneční záření největší sílu, tj. když Slunce stojí na obloze nejvýše - kolem poledne, vytváří vodní pára nad námi přírodní slunečník, který nás chrání před slunečním žárem. Déšť následně ochladí povrch a dá rostlinám vláhu. Na noc se nebe rozjasní a nahromaděné teplo se může vyzářit do vesmíru. Vodní pára zde funguje nejen jako skleníkový plyn, ale jako okna automatizovaného skleníku, která se sama otevírají a zavírají. Potíže způsobuje narušení přirozených vodních cyklů a tím i funkce tohoto chytrého skleníku. Pak se odpoledne pečeme na otevřeném sálajícím slunci a v noci, kdy beton kolem nás vyzařuje nahromaděné teplo jako akumulační kamna, máme nad sebou zavřená okna z vodních par, která teplo drží až do rána. Narušený malý vodní cyklus způsobí, že se oblačnost od oceánu nemění v déšť, ale putuje dále, dokud nezíská další vodu a nedosáhne kritické vlhkosti. Povrch se proto neochladí ani deštěm. Tento jev se zhoršuje s výskytem sucha. Ze suché krajiny není co odpařovat a tak nedostatečně nasycená oblačnost putuje hluboko do vnitrozemí a oblasti blíže k oceánu dál trpí suchem.

V článku Kdo může za povodně či lesní požáry? jsem zkoumal vliv nadměrného parkoviště hypermarketu na odtok dešťové vody. Podívejme se nyní na stejnou plochu z hlediska přeměny slunečního záření na teplo: Připomeňme si, že za posledních 20 let, je maximální zaplněnost přibližně poloviční a to buďto v době oběda, kdy hodně lidí jezdí do jídelny v hypermarketu, nebo v době odpolední nákupní špičky. Jinak je zaplnění do 1/3 kapacity. Zažil jsem jen jediný případ, kdy bylo takřka plné a to 24. prosince dopoledne, kdy opozdilci na poslední chvíli nakupovali vánoční dárky. Kvůli několika hodinám v roce je tu asi 400 až 500 parkovacích míst celoročně prázdných. Včetně cest mezi stáními (pokud soustředíme přítomná vozidla k budovám) zabírají tato nevyužitá místa asi 1 hektar (10.000 m2) plochy!

Při jasné obloze se na této ploše mění na teplo většina slunečního záření, které celkově dosahuje v červenci v době poledne asi 900 W/m2 (viz graf na obr. 3a v dokumentu Voda pre ozdravenie klímy - Nová vodná paradigma. Z toho se asi 10% odrazí (albedo), dalších asi 10% se akumuluje do půdy a zbytek se vyzáří jako citelné teplo (viz obr. 4 ve výše uvedeném dokumentu - zde je uvedeno pole, které část tepla spotřebuje na výpar. Pro asfalt počítám s hodnotami bez výparu.). Máme tu zbytečný radiátor, který se nabíjí výkonem v polední špičce až

10.000 m2 x (80 % x 900 W/m2) = 10.000 × 720 = 7.200.000 W = 7.2 MW!!!

Není divu, že než zde člověk dojde od vozidla do klimatizovaného obchodu, vypotí i podkožní tuk.

Každý metr čtyřproudé silnice, která vede kolem, znamená dalších skoro 13 kW tepla. Zkuste si představit, jak obrovské množství tepla pak vyzáří takové okresní město!

Protože s rostoucí teplotou povrchu, který se nechladí odparem vody, roste i jím vyzařované teplo, posouvá se špička tepelného výkonu Slunce + povrch do pozdních odpoledních hodin. Horký vzduch nad povrchem zpomaluje vyzařování tepla z povrchu a tak povrch chladne velmi pomalu a udrží vzduch nad sebou velmi teplý až do rána, kdy dostane další dávku ze Slunce. Teploty tak rostou i mnoho dní, dokud se konečně nedostaví déšť nebo alespoň oblačnost, která odrazí velkou část slunečního záření. Podobný efekt pozorujeme u teplot podle ročních období. Ačkoli Slunce dosahuje na naší obloze vrcholu v den letního slunovratu, kdy je nad Obratníkem Raka (kolem 21.6.), vrchol letních teplot přichází okolo přelomu července a srpna.

Dnes se řeší klimatická neutralita hlavně z hlediska produkce CO2. Stavby, které nepotřebují zdroj tepla k vytápění nebo získávají energii z vlastních obnovitelných zdrojů se označují jako klimaticky neutrální, ale vůbec se nebere v úvahu, že každá mrtvá plocha přispívá k přeměně slunečního záření na záření tepelné a stává se tak součástí městských tepelných ostrovů. Nejde vůbec o zanedbatelný vliv, neboť neživé materiály mohou sluneční záření přinejlepším (světlý nebo lesklý povrch) jen částečně odrážet. Ale hlavně je mění v citelné teplo, které částečně akumulují. A to nejen přímé sluneční záření, ale i slabší, rozptýlené (difuzní) záření, které dopadá i na plochy od slunce odvrácené. V noci pak vyzařují teplo akumulované.

Protipólem jsou zelené plochy, především s dospělými listnatými stromy. Přimlouval bych se za nový přístup k řešení nejen domů, ale celých sídlišť tak, aby si budovy, dopravní infrastruktura a inženýrské sítě se zelení vzájemně nepřekážely a stromy byly vysazovány spíše ve skupinách (stromořadí a parky), než jako solitéry, které pak velmi trpí žárem mrtvého okolí. Některá města už uvažují o náhradě např. lípy jinými druhy, které lépe snášejí sucho a teplo. Takový přístup je však kapitulací před klimatickou změnou, ne řešením. Tyto suchomilné druhy odpaří mnohem méně vody a mají tudíž slabý klimatizační efekt.

Vodní plochy mohou zpříjemnit klima, avšak k odparu vody mohou využít pouze plochu hladiny. U stromů je odparná plocha díky listům mnohem větší na stejné rozloze území. Stromy mohou čerpat vodu z větších hloubek, než trávy nebo keře. Pro nižší porost vytvářejí mikroklima, které brání rychlému vysychání vrchní vrstvy půdy. A samozřejmě vážou uhlík do dřevní hmoty. Je to nejúčinnější a přirozená cesta, jak jej dostat z atmosféry.

Hlavním problémem skleníkových plynů, je neviditelnost jich samotných i jejich projevů, nemáte-li vědecké vybavení a znalosti. Proto mnozí jejich vliv na klima odmítají. Jiní to dělají proto, že jejich byznys má na oteplování klimatu svůj díl a jim se nechce přijmout za to odpovědnost a činit opatření ke zmírnění následků jejich činnosti. Vliv zastavěných ploch i ploch holých polí na teplotu povrchu je však snadno hmatatelný. Můžete si na ně sáhnout holou rukou nebo bosou nohou. Připadá-li vám na osluněném místě teplota zeleného trávníku stejná, jako teplota silnice, chodníku, dlažby nebo stěny domu, pak máte buďto pozoruhodný zdravotní problém, nebo ignorujete realitu. Obojí může být velmi nebezpečné. V zájmu objektivity je třeba dodat, že pocitová teplota měřená dotekem vašeho těla s různými materiály je silně ovlivněna jejich tepelnou vodivostí. Sáhnete-li si na kov, bude vám připadat mnohem chladnější nebo naopak mnohem teplejší, než ve skutečnosti je, protože z teplejší ruky dokáže teplo rychleji odvádět, chladnější ruku naopak rychleji teplem zásobuje z vlastní okolní hmoty. Naopak suché, teplo izolující materiály se budou zdát méně tepelně výrazné, než jak by se měly jevit, vzhledem ke své skutečné teplotě. Proto se nespálíte o suchou utěrku, na které byl postaven hrnec vařící vody.

Změny klimatu, jsou-li rychlé tak, jako ta současná, nedávají dostatek času přírodě ani lidem na přizpůsobení svých návyků a možností novým podmínkám. Důsledkem mohou být fatální ztráty na životech a to nejen účinky vedra. Teplota ovlivňuje pochody v atmosféře i oceánech, změny počasí mají vliv na úrodu a ta na naši potravinovou bezpečnost. Teplota nutí nebo umožňuje živočichům i rostlinám migraci. Před živočišnými i rostlinnými migranty nás neuchrání ani kontroly na hranicích a protiimigrační politika. A ani investiční pobídky nedonutí mraky, aby přinášely vláhu našim lesům, polím a vodním nádržím, z nichž získáváme pitnou vodu. Spoustu věcí lze změnit nebo dělat jinak, abychom s využitím dostupných poznatků dosáhli příjemnějších teplot v našich sídlech. Není třeba stavět chodníky tak široké, že by po nich projel náklaďák. Není třeba stavět nová parkoviště, když na stávajících jsou volná místa. Líní řidiči stejně parkují v křižovatkách, než aby šli 100 metrů pěšky. Stromy i tráva pracují pro nás, nenecháme-li je trpět žízní. Suchá tráva je na slunci jen o pár stupňů chladnější, než beton, ale zelená umí být chladnější o 15°C! Strom dokáže mnohem víc než tráva. Nespoléhejme se proto na politiky. Naše budoucnost je v rukou našeho rozumu.

A pro úplnost charakteristika ostatních skleníkových plynů:

Vzniká spalováním uhlíku v mnoha jeho formách: spalování organického paliva, jako je dřevo, uhlí, ropa, zemní plyn, svítiplyn a bioplyn v topeništích, spalovacích motorech, na ohništích i při požárech a sopečných erupcích; pomalé spalování živin v rostlinných a živočišných buňkách téměř všech organismů. V atmosféře se drží v nejnižších vrstvách a dokáže zaplňovat i prohlubně v podzemí, neboť je výrazně těžší, než vzduch. Díky tomu je snadno dostupný rostlinám, které jej pohlcují a během fotosyntézy jej rozkládají na uhlík, který se stává jejich stavebním materiálem, a kyslík, který vydechují do atmosféry. Uhlík uložený v rostlinné organické hmotě se pak s touto hmotou stává potravou býložravců, hmyzu, červů, hub, plísní a bakterií. Následně pak potravou masožravců. Odumřelá těla a exkrementy se rozloží působením armády drobných organismů a podhoubí na jednoduché sloučeniny, které se jako živiny dostávají do rostlin s vodou kořenovým systémem a jsou jejich potravou. Spalování uhlíku v živých buňkách produkuje oxid uhličitý, který je pak vydechován živočichy do atmosféry. Tím se koloběh uhlíku a oxidu uhličitého uzavírá. Oxid uhličitý tedy zůstává v atmosféře (troposféře) tak dlouho, dokud není spotřebován převažujícím procesem fotosyntézy s následným uložením rostlinné hmoty pod povrch země do prostředí bez přístupu vzduchu. Tak jako jiné plyny se rozpouští i ve vodě. Ta je však stejně jako atmosféra čím dál tím teplejší a proto plyny spíše uvolňuje.

CO2 se může také chemicky vázat na kovové prvky, s nimiž tvoří uhličitany a hydrogenuhličitany. Jeho setrvání v atmosféře odhadují klimatologové na 90 - 100 let. Část tohoto plynu byla na miliony let vázána ve fosilních palivech, které vznikly pomalými procesy bez přístupu vzduchu z odumřelých těl živočichů a rostlin. Spalováním fosilních paliv se proto množství CO2 v atmosféře trvale zvyšuje, protože dnes se padlé stromy zřídka dostanou do močálů, jako se to dělo v pravěku. Fosilní paliva jsou totiž bohužel tou nejkoncentrovanější formou uhlíku, jaká existuje. Těžíme je téměř 2 století.

Methan je nejlehčí uhlovodík, vznikající typicky při rozkladu organické hmoty působením anaerobních bakterií. Je hlavní složkou zemního plynu a bioplynu. Je mnohem lehčí, než vzduch. Uniká do vysokých vrstev atmosféry, kde vydrží cca 12 let. Vzhledem k výšce svého působení může zachytávat i teplo, které sem dopraví vodní pára z povrchu země a teplo vyzařované nízko působícími skleníkovými plyny.

Methan je jako skleníkový plyn mnohem účinnější (dle různých zdrojů 23 až 80-krát), než CO2. Velkým zdrojem methanu jsou močály, kde dochází k rozkladným procesům organické hmoty bez přístupu kyslíku. Určitá část tohoto plynu se vyskytuje zejména v lokalitách, kde jsou ložiska ropy nebo uhlí, jako fosilní palivo - zemní plyn. Další významná část je vázána v trvale zamrzlé půdě (permafrost) v polárních oblastech, která však již rozmrzá. Některé procesy, související s globálním oteplováním, uvolňují methan též z oceánů. Zbytečným zdrojem methanu jsou například skládky komunálního odpadu. Vytříděním organického odpadu a jeho likvidací kompostováním získáme organické hnojivo. Rozkladem organického odpadu v bioplynových stanicích, lze methan zachytit a využít k vytápění a výrobě elektřiny. Podobně lze nakládat s kalem z čističek odpadních vod. Tam, kde se to nevyplatí, je kal alespoň stabilizován, aby se jeho rozklad zastavil. Poté jej lze využít jako hnojivo, není-li kontaminován nebezpečnými látkami. Proto bychom neměli do kanalizace vypouštět vše, co se nám nehodí. Methan z již otevřených fosilních zdrojů (zemní plyn) bude také nejlépe spálit, narozdíl od ropy a uhlí. Nadměrný průmyslový chov hovězího dobytka se stává dalším významným zdrojem methanu, který tvoří bakterie v zažívacím traktu zvířat. Je těžké si to přiznat, ale skutečnou příčinou mnoha problémů je přemnožení lidské populace, nikoli dobytka. Potřebuje nakrmit, oblékat se, vytápět domovy a pracoviště, pohánět stroje, napájet přístroje, dopravovat osoby, materiál i zboží a zvyká si na velmi pohodlný život a nadbytek.

Vzniká v zemědělství, při spalování fosilních paliv, spalování odpadu, v průmyslu a při čištění odpadních vod (denitrifikace organického kalu, močoviny, amoniaku a proteinů). Je 265-krát účinnější, než CO2, je stejně těžký, drží se tudíž v přízemních vrstvách a v atmosféře vydrží 121 let. Naštěstí je ho v atmosféře asi 1000-krát méně, než CO2, takže má asi jen třetinový podíl na skleníkovém efektu. Do atmosféry se též dostává během přirozeného přírodního koloběhu dusíku, který je jednou z nejdůležitějších složek výživy rostlin. Řada rostlin dokáže dusík získávat z atmosféry. Např. fazole. Po konzumaci rostliny živočichem putuje dusík, draslík, fosfor i uhlík společnou cestou. Co nepřijme tělo živočicha, odchází s močí a exkrementy. Ve vyšších vrstvách atmosféry se rozkládá působením UV záření nebo se stává součástí chemických reakcí s jinými látkami v atmosféře.

Jsou to syntetické plyny, používané např. v chladící technice, apod. Původně používané chlor - fluorované uhlovodíky (CFC neboli freony), které poškozují ozonovou vrstvu, byly na základě tzv. montrealského protokolu po r. 1987 nahrazovány částečně fluorovanými uhlovodíky HFC. Ty sice ozonovou vrstvu nepoškozují, ale jsou velmi silnými skleníkovými plyny. Tyto látky se v r. 2016 na klimatické konferenci ve Rwandě (Kigali) zavázalo 150 zemí postupně omezit. Jde o velmi nebezpečné plyny, protože jejich skleníkový efekt je podle druhu výraznější oproti CO2 v tisíci až desetitisícinásobcích a doba jejich zdržení v atmosféře se pohybuje od stovek po 50 tisíc let!

Grafy:

https://gml.noaa.gov/ccgg/trends/

EPA based on various sources (2022) – with major processing by Our World in Data

Informace o skleníkových plynech a skleníkovém efektu:

Popis skleníkových plynů (anglicky)

Popis principu skleníkového efektu

Poznámka: V grafu na posledním odkazu jsou uvedeny hodnoty výkonu tepelného záření jako průměry, zahrnující různá roční období i denní dobu v uvedených letech 2000 - 2005. V pravé poledne v době letního slunovratu se však z výkonu Slunce 1330 W/m2 před vstupem do atmosféry dostává na zemský povrch až 1000 W/m2. Tato hodnota se používá při projektování fototermických a fotovoltaických systémů a po vynásobení účinností těchto systémů se s ní počítá jako se špičkovým výkonem, udávaným ve Wp (wattpeak).