Kdo může za povodně či lesní požáry?

Klima povzbuzené energií zadržovanou skleníkovými plyny, ale také generovanou v místech tepelných ostrovů, se předvádí stále častěji různými extrémy. Po dlouhých periodách sucha s rizikem požárů lesů i vysušených luk přicházejí ničivé záplavy. Stále silněji fouká a už i v naší malé zemi se objevují tornáda. Koho tyto pohromy postihly, ví dobře, co to stojí. Nezřídka celý majetek. Pojišťovny vyplácejí po takových událostech plnění v miliardách Kč a vzápětí přehodnocují pojistná rizika, což vede k omezování majetku, který jsou ochotny pojistit. Tím pádem přicházejí i o klientelu a jí placené pojistné. To vede ke zdražování zbývajících pojistek. Měly by mít tedy vážný zájem těmto událostem předcházet a něco dělat proti jejich příčinám. Za pojišťovnami stojí často nějaká velká mateřská banka, která jiným poskytuje úvěry na podnikání. Má tedy páky na usměrňování podnikatelských aktivit. A kromě toho bude mít jistě i vliv na politickou reprezentaci, neboť může za své zájmy lobbovat. Banky svůj vliv prokázaly mimo jiné nedávno svým odporem k financování zbrojařských firem v souvislosti s válkou na Ukrajině. Takže něco dělat mohou. Ale děje se to?

K nápravě problémů je potřeba v první řadě poznat jejich příčiny. Jednou je oteplování klimatu, k němuž vede dle celosvětového vědeckého konsensu vypouštění skleníkových plynů. Svůj díl na tom má jistě řada dalších faktorů. Třeba rozrůstání obcí, dopravní infrastruktury a velkých zemědělských ploch, které tvoří tepelné ostrovy, měnící sluneční záření na citelné teplo a tím i proudění v atmosféře nad kontinenty. Srážky se pak soustředí do některých míst na úkor těchto tepelných ostrovů. Následky jsou na jedné straně několikaměsíční periody sucha, následované někdy extrémními srážkami, soustředěnými na malá území. Zde je možno pečlivěji zvažovat účelnost výstavby, způsob jejího řešení a v zemědělství způsob hospodaření.

Ve městech je spousta ploch, které nepropouštějí vodu do půdy. Dešťová voda nebo tající sníh po nich stékají do kanalizace a následně do vodních toků. Tím jednak plýtváme srážkovou vodou, která nám pak chybí v půdě a v podzemních rezervoárech, čímž ohrožujeme nejen vegetaci a zemědělskou produkci, ale i vlastní zdroje pitné vody. Na druhou stranu je tento rychlý odtok příčinou rychlého nárůstu hladin vodních toků a nádrží při prudších nebo vytrvalejších srážkových událostech. V některých případech se staví zbytečně předimenzované stavby, jako parkoviště u nákupních center nebo např. široké chodníky, jakoby neměly sloužit chodcům, ale vozidlům. Některé plochy jsou souvisle pokryté asfaltem nebo plnými, betonovými tvarovkami. I kolem kmenů stromů na sídlištích je často minimální plocha volné půdy a kořenový systém stromů je zakrytý betonem nebo asfaltem, případně kamennou dlažbou.

Když se podíváme např. na toto parkoviště mezi hypermarketem a hobbymarketem a projdeme si snímky v různých letech za posledních 20 let (výběr vlevo nahoře), maximální zaplněnost je přibližně poloviční a to buďto v době oběda, kdy hodně lidí jezdí do jídelny v hypermarketu, nebo v době odpolední nákupní špičky. Jinak je zaplnění do 1/3 kapacity. Zažil jsem jen jediný případ, kdy bylo takřka plné a to 24. prosince dopoledne, kdy opozdilci na poslední chvíli nakupovali vánoční dárky. Kvůli několika hodinám v roce je tu asi 400 až 500 parkovacích míst celoročně prázdných. Včetně vozovky mezi stáními (pokud soustředíme přítomná vozidla k budovám) zabírají tato nevyužitá místa asi 1 hektar (10.000 m2) plochy! Spadne-li pouhých 10 mm dešťových srážek, představuje to odtok z této zbytečně zpevněné plochy až:

10.000 m2 × 0,01 m = 100 m3 vody = 100.000 litrů! Neboli 100 krychlových plastových nádrží v kleci, které jsou u zahrádkářů velmi populární pro zachytávání dešťovky.

Při dešti na suchém, rozpáleném, rovinatém parkovišti se samozřejmě první 1 - 2 mm vody vypaří nebo uvíznou v prohlubních a vypaří se později. Tu zbývající vodu však musíme dostat do půdy. Znamená to změnit přístup architektů, stavebních inženýrů a stavebních firem, ale také investorů, včetně obcí. Nové stavby musí obsahovat dostatek prvků pro zasakování vody do půdy a je třeba střízlivě projektovat velikost staveb. Výstavba plošných parkovišť nad 100 stání by měla být zakázána. Je-li třeba více stání, měl by investor počítat s parkovacím domem, ideálně pod vlastní budovou. Je nezbytné zakázat stavby na zelených plochách, dokud nejsou využity plochy brownfieldů ve městech. V územních plánech je nutné počítat s poměrem zeleně se stromy a zastavěné plochy alespoň 3:1, aby chladivý efekt odparu vody z vegetace kompenzoval teplo ze zastavěných ploch. V nově budovaných ulicích by mělo být počítáno se zelenými pásy mezi vozovkou a chodníky (stromořadí a keře), případně mezi chodníky a budovami (travnatý pás). Kořeny a větve stromů tak nebudou ohrožovat budovy. Inženýrské sítě by měly vést suterénem budov a není-li to možné, pod travnatým pásem, který umožní snadný přístup k nim s minimálním zásahem do zeleně.

Jako kluk jsem několikrát zažil ve městě průtrž mračen. Po ulicích teklo tolik vody, že hladina přesahovala obrubníky a i na chodníku jsem utopil polobotky nebo tenisky. Takovéto události končily tu a tam vyplavenou trochou hlíny a písku. Při deštivém počasí, které trvalo 1 nebo 2 týdny vytrvalého deště jen s občasnými přestávkami, jsme jen trochu brblali, že musíme být doma. Co je to povodeň, jsem viděl až v televizi koncem minulého století na Moravě a v r. 2002 v Písku, kam jsem jel pomáhat jako dobrovolník, sotva voda opadla. Tehdy jsem nechápal, jak se může řeka rozvodnit tak, že zatopí budovy v ulicích u řeky i v prvních patrech. Ale ještě vlhké bláto, uvízlé v úrovni hladiny při kulminaci na fasádách, vnitřních stěnách budov i na listí na stromech, bylo prostě jasným důkazem, že něco je jinak.

Je také užitečné vyrazit si alespoň občas do přírody a pozorně se dívat. Z auta toho moc neuvidíte a na mnoho míst se s ním ani nedostanete.

Jistě jste si všimli, že vodní toky pramení na úbočích a úpatích hor a cestu k oceánu si hledají údolími. Je to přirozené. Voda teče dolů, kam ji žene gravitace. Déšť či sníh, který spadne na vyvýšená místa, se v neporušené krajině vsakuje do půdy a pomalu klesá do nižších vrstev, až je vody v půdě hodně nebo narazí na nepropustnou skálu. Tím se vytváří tlak, který vodu žene i jinými směry, než dolů. Voda si hledá cestu jinam, kde je tlak menší. A tehdy nachází únik ve směru šikmém až vodorovném a ten ji vede na úbočí. Případně stoupající hladina podzemní vody překročí úroveň terénu v údolí a voda vyvěrá v pramenech směrem vzhůru. Pak už tvoří potůčky, potoky a řeky, případně vodní plochy. Totéž se děje i v menším měřítku. Podívejte se na titulní obrázek.

Těžká technika na měkké půdě, jako jsou traktory a kombajny na polích nebo lesní traktory a harvestory v lesích, se svými koly boří hluboko do půdy, kterou pod sebou zhutní. Vytvoří tak hlubokou brázdu s tuhým dnem, která se chová jako údolí mezi dvěma horskými hřebeny. Voda ze srážek, která spadla na okraje brázdy a jejího okolí, vyvěrá do brázdy a po udusaném dně teče jako v korytě potoka. Dokud je voda v půdě, půda ji brzdí a voda velmi pomalu prosakuje dál. Na zhutnělém povrchu se ale dá do běhu, protože jí nic nestojí v cestě. A na svahu je ještě rychlejší. Na polích, hnojených umělými hnojivy, ošetřovaných pesticidy a zvláště po delší epizodě sucha, se vytváří tvrdá krusta, kterou voda prosakuje velmi pomalu, ale po jejím povrchu rychle teče. Takové pole ve svahu pak funguje za deště jako velká šikmá střecha. A pokud je obdělávané pojížděním techniky v obdélnících, místo po vrstevnicích, brázdy ve směru svahu se chovají jako koryta potoka (viz to z obrázku v lese) a odtok ještě více urychlují.

Pokus:

Tohle si klidně doma vyzkoušejte: Do nádoby (nejlépe průhledné) nasypejte půdu vyschlou na troud. Tedy jemný, suchý, hliněný prach. Když na takový povrch zkusíte nakapat několik kapek vody, kapky se nevsáknou, ale obalí částečkami prachu. Voda se v kapkách koulí po povrchu, jako by to byla rtuť. Pak zalijte celý povrch vrstvou vody, třeba 1 cm, je-li nádoba dost velká. Trvá to i několik minut, než se voda vsákne. Když pokus zopakujete s vlhkým substrátem, voda se vsakuje okamžitě. Toto je ten efekt, který z polí dělá střechy, po nichž dešťová voda rychle odteče. Jakmile se její proud dostane do puklin, vymílá z nich ornici a odnáší ji pryč.

V lesích kromě dřevařů řádívají také jezdci na motocyklech a čtyřkolkách, kteří tam jezdí jen pro zábavu. Bez užitku plaší zvěř, ohrožují osoby, které se tam pohybují a jako těžká technika vytvářejí hluboké brázdy v lesní půdě. Porušení zákazu vjezdu do lesa by bylo na místě trestat vysokou pokutou a zabavením vozidla.

Lesní hospodářství je odedávna zdrojem dřeva, lesních plodů a lesní zvěře. Málokdo si bohužel uvědomuje, že les má i další a ještě důležitější role. Je zásobárnou sladké vody, kterou dlouho zadržuje, filtruje a brzdí vzduch, čímž se zasluhuje o čistší a mírnější ovzduší. Les odpaří spousty vody a absorbuje oxid uhličitý z atmosféry. Ochlazuje tak klima. Dobří lesní hospodáři, stejně tak jako dobří farmáři, tyto cenné funkce přírody znají a hospodaří tak, aby je co nejméně narušovali. Přinášejí jim vyšší výnosy, snižují škody a to nejen jim, ale i lidem v okolí. Jak však nazvat řádění těžařů dřeva s harvestorem ve svahu o sklonu 45°?

Tam ten stroj nemá co dělat. Dobře vědí, že je určen pro těžbu dřeva v rovinatých lesích a na nepodmáčené půdě. Z lesa odvezou jen naporcované kmeny, ale hromady klestí se vrší všude kolem holin, válejí po lesních cestách. Takto se zvyšuje koncentrace vysoce hořlavého materiálu, který v době sucha umožňuje šíření lesních požárů velkou rychlostí i v přízemních patrech lesa. Za normálních okolností se požár šíří nejprve po korunách stromů a pod ním je šance uniknout třeba do koryta potoka. Zastihne-li vás však lesní požár na houbách nebo výletě v takovémto lese, jak rychle asi stačíte před žárem prchat, když se budete brodit metrovými závějemi hořícího klestí? Spoušť na snímcích jsem objevil již v květnu 2024 a do prosince se změnilo jediné: přibyl sněhový poprašek. Zato podobné obrázky se množí. Vídám je na dalších místech v okolí. Mizí celé pruhy lesa a zůstává klestí a terén jako po armádních manévrech.

Když do vyjetých kolejí steče voda z vydatného deště, vymele v nich mnohem hlubší koryta. Na silnici pod svahem na snímku výše se pak objeví nános bahna, kamení a úlomků větví. Ani ne 100 metrů nad místem, kde toto koryto ústí na silnici, je ostrá zatáčka kolem skály. Ale každý řidič jistě dodržuje pravidlo: jedu tak, abych stihl zastavit na vzdálenost, na kterou mám rozhled, viďte? Takže nic nehrozí. No, snad se neutrhne i ta silnice. Na druhé straně svah pokračuje do hlubokého kaňonu potoka.

Na další fotografii jsou zbytky vyvráceného stromu. Kdosi ho pořezal, ale protože byl asi poškozený a pro dřevoprůmysl nezajímavý, zůstal v korytě potoka. Až se tudy prožene velká voda, donese kusy dřeva až k silničnímu mostku, kde se zarazí, voda se vzedme a mostek strhne. Pak se povodňová vlna jako z menší protržené přehrady požene do města.

Takovéto firmy se mají starat o lesy v budoucí CHKO? Jaké mají skutečně úmysly, dokazují třeba zde:

Těžba v chráněných lesích bez povolení za směšnou pokutu 40 tisíc. A jak úspěšně za své zájmy lobbují, je již vidět i v parlamentu. Poslanec ODS Jan Bureš by rád zlikvidoval národní parky a nechal v nich řádit nejen dřevařské zlatokopy, ale i developery a turisty. Podrobnosti zde. Pozadu nezůstává ani současná opozice. ANO a SPD velmi vadí chráněné Křivoklátsko Lidé, kteří se vzniku Národního parku brání s obavami, že budou nějak omezováni, by měli zvážit, zda je nebudou více omezovat developeři, těžaři a adrenalinoví jezdci, kteří rovněž nemají rádi, když je někdo omezuje. Svoboda nemusí být vždy výhoda.

Sněmovna nedávno pracovala na novém zákoně pro omezení lobbingu. Nově nebudou moci lobbisté chodit za kováříčkem, ale budou muset rovnou za kovářem, tedy tím, kdo má pravomoci měnit pravidla hry. Má to omezit korupci, střet zájmů a klientelismus. Vzhledem k tomu, že návrh byl schválen 156 ze 180 přítomných a nikdo neprotestoval, tuším, jak to s tím omezováním korupce bude. Takováto shoda v názorech napříč politickým spektrem je velmi vzácná. Vyskytuje se pouze v případech, kdy jde o platy ústavních činitelů nebo jejich imunitu. Jak se to jeví vám? ČT o tom píše zde.

S kováříčky se tedy zákonodárci o kapesné dělit nebudou, ale zájmy silných skupin budou dál nad zájmy veřejnosti? Má volič vůbec možnost učinit tomu přítrž demokratickou cestou? Má smysl chodit k volbám? Jako účinnější mi připadá uvažovat o tom, pro koho pracujeme, čí výrobky a u koho nakupujeme. Upozorňovat pojišťovny na rizika dříve, než se změní v pojistné události. Rozhodně je nejvyšší čas přemýšlet a jednat, dříve než nám zlatokopové vydrancují celou zemi a odeberou se na svá sídla v daňových rájích, zatímco my budeme zírat na ruiny, trpět vedrem, suchem, povodněmi a silným větrem.

Ještě teplé zprávy nás informují o tom, co napáchaly přívalové srážky v bouřkách na východě republiky. Místy prý spadlo až 60 mm vody. Dříve to znamenalo jen promočené boty a šaty a trochu nepořádku v ulicích. Dnes menší katastrofu. Namátkou jsem se podíval na dvě zmiňované obce a jejich okolí prostřednictvím služby StreetView.

Rájec - Jestřebí na Blanensku je obec obklopená několika vrchy s řídkým zalesněním, místy jsou vidět holiny s částečně obnaženou půdou a četnými lesními a polními cestami. Když jsem se po jedné z nich vydal do kopce, nacházel jsem řadu odboček a menších ploch s parkujícími auty. Blízko vrcholu už byl jen velmi řídký borový les s hustým travnatým podrostem a několika hranicemi polen po těžbě dřeva. Okraje lesa kolem cesty jsou místy jakoby vydřené a na mnoha místech jsou pokryty suchými větvemi stromů.

Ústí na Přerovsku (jihovýchodně od Hranic na řece Bečvě) Zkusil jsem 3 cesty z obce. Východní ve směru Skalička, jihojihovýchodní silnici č. 439 a západní spojnici se silnicí č. 438. Ve všech těchto případech vedla cesta do kopce. Východní cesta stoupala nejmírněji a okolní terén se svažoval zprava doleva. Nad silnicí byly hlavně louky a sad. Další dvě cesty stoupají výrazněji a zprava mají svažitá pole, která měří napříč stovky metrů a v posledním případě přes kilometr. Jestliže tato pole nemají kyprou, vlhkou půdu, musí z nich valit spousty vody na zmíněné silnice, které se tak mění dočasně v dravé říčky. Pomáhají jim v tom vydatně koryta (škarpy) po obou stranách, svádějící vodu přímo do obce. Silnice č. 439 odchází z obce levotočivou zatáčkou, kterou voda nevybere a vletí do skupiny rodinných domů na svahu pod silnicí.

Rady směřující k navrácení zemědělské krajiny do stavu, kdy pole byla na menších plochách, oddělených mezemi a dalšími krajinotvornými prvky, hnojená organickými hnojivy a bez používání pesticidů, nejsou projevem nostalgických vzpomínek na venkovskou krajinu našich babiček. Těžbu dřeva je třeba limitovat zákonem tak, aby každý vlastník lesa směl vykácet jen určitý díl svého lesa a tento limit by měl být rozdělený tak, aby nebylo možno vykácet velkou souvislou plochu v jedné oblasti. Další kácení musí být podmíněno zalesněním dříve vykácených ploch. Les musí mít čas dorůstat, jinak tu brzy žádné lesy nebudou. Je to recept, jak vrátit věci do normálu a zabránit takovýmto zbytečným škodám. Vlastníkům polí a lesů je třeba připomínat, že nejde jen o jejich práva. Svým způsobem hospodaření zasahují do práv široké veřejnosti. A pokud ji ohrožují, musí za to nést následky. Stejně tak je na místě zamyslet se nad tím, zda chceme dojet autem všude, kam nás napadne, nebo raději do některých míst chodit jen pěšky. Prospělo by to nejen našemu zdraví. Naše boty nepotřebují široké cesty a k parkování jim stačí rohožka či botník. Dáme-li vodě šanci se vsáknout, nebude nám škodit a nebude nám chybět.