Článek
Dívat se na vše z několika úhlů je nutné k nalezení odpovědí na spoustu otázek a proto, abychom se vyvarovali zbytečných chyb. Jednostranný pohled na věc může být i zdrojem zábavy. Umožňuje iluzionistům skrýt něco podstatného a my pak to, co pozorujeme ze svého jediného úhlu diváka, vnímáme jako zázrak. Většinou je však jednostranný pohled spíše zdrojem omylů, křivd a katastrof.
Mnohostranný pohled je snazší, máme-li širší rozhled. Vyžaduje určité vzdělání (byť neoficiální), soustavný sběr informací různého druhu a všímavost. Nejdůležitější je však rozum, který všechny informace propojí. Pěstováním těchto schopností směřujeme k moudrosti. Ta totiž narozdíl od chytrosti nepřináší jen okamžitý efekt svému nositeli, ale celá společnost pod jejím vlivem rozkvétá.
Spravedlnost
Pod pojmem spravedlnost si mnoho z nás představuje vlastní prospěch. To je však opak spravedlnosti. Je to typický případ jednostranného pohledu na věc. Spravedlnost nikomu nestraní. Nezná výhody a výjimky. Je těžké smířit se s vlastní chybou, trestem nebo omezením. Dokud to však nedokážeme, nejsme spravedliví k ostatním. Je nám snad příjemné, když jiný hříšník zůstane nepotrestán nebo se chová neomezeně bez ohledu na naše zájmy? Společenské normy - zákony, předpisy, vyhlášky mají smysl jen tehdy, platí-li pro všechny. Chceme-li pro sebe výjimku, připouštíme tím, že normy pro všechny platit nemusí. Proč by je potom měl dodržovat kdokoli jiný nebo být za jejich porušování trestán? Kdo žádá nespravedlnost, musí s ní počítat.
Několikrát jsem se setkal s kácením alejí stromů podél silnic s odůvodnění, že jsou řidičům nebezpečné. Měl bych takový nápad. Co takhle odstranit ze silnic ostatní auta? Představují dokonce větší nebezpečí než stromy! Nechceme přece, aby se náš „král silnic“ zranil nebo dokonce zahynul? A co chodci nebo cyklisté? To jsou méněcenní lidé a ochranu před králi silnic si nezaslouží? Vidíte, jak je to absurdní?
V desateru Božích přikázání se píše: „Miluj bližního svého jako sebe samého!“. Kdo se tím řídí, jen zdřídkakdy stojí před soudem. Je totiž spravedlivý a jen žaloba ze strany nespravedlivého ho tam dostane. Pokud je odsouzen, je to ostuda světské spravedlnosti.
Sociální politika
Rádi bychom se spolehli na společnost, že nám podá pomocnou ruku, dostaneme-li se do nesnází. Sázíme na solidaritu mezi lidmi. Ale ještě raději bychom měli jistotu solidarity. A tu žádáme od státu. Nahráváme tím populistům, ať už jsou to zákonodárci nebo odboroví předáci. Ti nám pak nabízejí jednoduchá řešení. Zvyšují minimální mzdu, aby nás chránili před chamtivostí zaměstnavatelů. Rozdávají dotace na zateplení nebo nové zdroje tepla, na zachytávání dešťovky a kdo ví, co ještě. Platí nám různé sociální dávky. Jenže tyto jednoduché kroky jsou nejen špatně nastaveny, ale především mají nežádoucí vedlejší účinky a vytvářejí tzv. právní vakua, do kterých někteří nešťastníci spadnou. Pak se nedočkají pomoci vůbec, pokud se nenajdou lidé, kteří praktikují tu skutečnou mezilidskou solidaritu poháněnou soucitem a pochopením. Ti, kteří si uvědomují, že se v podobné situaci mohou ocitnout také. A přitom nehrají o politické body.
Jistě jste již zaregistrovali řadu případů, kdy někdo kvůli zvýšení svého bídného příjmu přišel o nárok na nějakou podporu. Taková „pomoc“ pak jeho situaci zhoršila. Dotace zase vedou ke zvýšení poptávky po určitých výrobcích nebo službách. A jak je známo, poptávka zvyšuje ceny. Dotace pak pomáhají více dodavatelům, než investorům. A to nemluvím o případech veřejných zakázek, kdy se často dělají investiční akce jen proto, aby měli dodavatelé co dělat a na čem vydělat. Výsledek je zpackaný a/nebo neslouží nikomu. A ještě se na tom napakuje spousta nepoctivců - viz např. causa ROP Severozápad.
Řada občanů po úraze nebo s vrozenou vadou je odkázána na milodary nebo pomoc nadací a neziskových organizací, protože státu nepřipadají dostatečně poškozeni. Pokud od státu něco dostávají, často to nestačí na kompenzační pomůcky nebo asistenční služby, bez nichž se neobejdou. Když jsem před pár lety studoval nabídku jedné komerční pojišťovny na úrazové pojištění, zjistil jsem, že jeho přiznání je vázáno na to státní. Takže má stejné díry neřešící běžná rizika. Další pátrání na stránkách ČSSZ vedlo k objevu, že k přiznání nejnižšího stupně invalidního důchodu je třeba např. přijít o 2 hlavní klouby. Takže kdyby mi v práci něco spadlo na nohu a rozdrtilo chodidlo, ani po amputaci nohy nad kotníkem nebudu invalidní, ale plně schopný švihák! Nabídky zaměstnavatelů se mi jistě jen pohrnou. Stát sice přispívá zaměstnavatelům na zaměstnávání osob s postižením, ale těch, které sám uznal invalidními. Naprostá většina zaměstnavatelů nestojí o takového pajdu ani do kanceláře nebo na mechanickou práci v sedě. Museli by tolerovat nižší výkon i komplikace v přístupu na pracoviště a to bez příspěvků. A ti uznalejší nemají neomezené kapacity. Další kontraproduktivní ochrana znemožňuje zaměstnávat člověka za mzdu odpovídající odvedené práci. Říká se tomu mzdové tarify. Když si na ten svůj nevyděláte, nejste pro zaměstnavatele zajímaví. Přitom mnozí nešťastníci by se spokojili se skromnějším příjmem. Ale to nepřipadá v úvahu, protože stát je chrání před hamouny a stanoví minimum, kterého zaměstnanci s hendikepem nedosáhnou. Než méně, raději nic! Typický produkt jednostranného pohledu na problém a ještě od stolu. Ke skutečnému řešení problémů je třeba široká veřejná diskuse. Víc hlav víc ví a také víc vidí. Z různých úhlů pohledu.
Názory, víra a lež
Máme svobodu projevu a mnoho lidí toho rádo využívá. Široká paleta názorů může být velmi užitečná. Nikdo nemá patent na rozum, zato kdokoli může přijít s užitečnou a dokonce i převratnou myšlenkou. Bohužel, někteří lidé si pletou právo na svobodu projevu s povinností vyjádřit svůj názor. Nebo hůř - žádný názor nemají, ale cítí potřebu být v opozici a prosadit se. K názoru nestačí právo. Je třeba na něm pracovat a založit ho na faktech. Asi nikdo není schopen znát všechna fakta, která se mohou daného problému týkat. Proto i vědci, kteří problém studují opravdu do hloubky, mají ve zvyku říkat skromně: „Dle mého názoru je to zřejmě tak a tak.“. Jen ten, jehož mysl nehalí žádné mráčky v podobě faktů, mívá názor jasný jako letní oblohu. A o faktech, které by jej zkalili ani nechce slyšet. Jakou hodnotu může takový názor mít? Nejde o názor, ale v lepším případě o víru. Tunelové vidění. Nezřídka o vědomou lež za účelem odlišit se od těch druhých.
Vědecké a technické problémy
Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře.
Při hledání příčin a řešení technických problémů se mi mnohokrát osvědčilo řídit se tímto příslovím. Z jednoho zorného úhlu se příčina problému často jeví jako neviditelná nebo se nám naopak jako příčina jeví něco, co je v tom úplně nevinně. Snažím-li se o vyřešení problému první cestou, která mne napadla, stává se, že čím dál víc zabředávám do záplavy dalších těžkostí a problém spíše narůstá, než abych viděl cíl. A přitom stačí podívat se na věc jinak a najednou se ta spousta komplikací řešit vůbec nemusí. Vynoří se elegantní nápad, který funguje, je to rychle hotové a moc to nestojí.
Abych čtenáře nezatěžoval líčením nesrozumitelných technických podrobností z praxe, ukažme si příklad na něčem ze školy:
Kyselinu do vody, nikdy vodu do kyseliny! Tato poučka z chemie se za mých školních let učila na základních školách. Ale víte proč a jaký je v tom rozdíl? Při ředění koncentrované kyseliny vodou dochází k roztržení vazeb mezi ionty kyseliny (disociaci molekul), přičemž vzniká značné množství tepla. Voda je vynikajícím akumulátorem tepla, takže výsledná směs by měla být jen o něco teplejší. Pokud ovšem lijete vodu do kyseliny, každá kapka vody vzdoruje přesile kyseliny a každá molekula vody v té kapce se zahřívá disociací. Teplo, které vzniká v každé z těchto minireakcí se musí vejít do pouhé molekuly vody a to je i na tuto rekordmanku mezi kapalinami příliš. Voda se začne vařit a vzniklá pára rozmetá okolní kyselinu do okolí! Při opačném postupu se molekuly vody, které přijaly kyselinu, mohou o teplo podělit se spoustu vody kolem, na kterou se zatím nedostalo. I samotná reakce pomáhá roztok promíchávat a teplo se tak šíří celkem rovnoměrně konvektivním prouděním do celého objemu roztoku. (Možná už víte, že když si dáte citronovou šťávu do čaje, nemusíte jej míchat. Disociace to udělá za vás.) Tentokrát jsou v přesile molekuly vody a proto se teplota v nádobě jen trochu zvýší, aniž by došlo k varu. I kdybychom při chybném postupu zařídili intenzivní míchání kyseliny nebo vodu do kyseliny přidávali třeba formou rosení hladiny, nezabráníme vypařování velké části vody a nedosáhneme tak požadovaného poměru zředění. Ani podchlazení obou látek by nevedlo k dokonalému výsledku už proto, že k bodu tuhnutí vody není daleko a my potřebujeme kapalinu. Kromě toho je takový proces nákladný. Proč to tedy komplikovat, když stačí jednoduše dělat to obráceně?
Klima, ropný zlom a jiná horká témata
Snad nikde nenacházím tolik jednostranných pohledů na věc, jako v „zelené“ politice, která je se vším hned hotová, protože vidí řešení v jediné vlastnosti. K těm ostatním, které se do dokonalého obrazu nehodí, je ale slepá. Nebo nepovažuje za důležité problém zkoumat komplexně. Ve veřejné diskusi k těmto tématům se objevuje také spousta dezinformací. Připomenu některé známé:
- Elektromobily neprodukují skleníkové plyny. Skutečnost? Elektromobily jezdí na energetický mix, který obsahuje fosilní zdroje. Ty produkují nejen CO2, ale ještě horší N2O. A přinesou ještě řadu dalších problémů, pro které zde není prostor. Nejsou řešením, které by nahradilo současné množství vozidel se spalovacími motory. Nejen proto, že pro spoustu lidí jsou drahé, ale protože není dostatek zdrojů některých prvků, bez nichž se vyrobit nedají. Měli bychom proto moudře zvážit, kde je třeba zajistit mobilitu přednostně a ne řešit pohodlí, které je neudržitelným luxusem.
- Vodík je ekologické palivo, protože jeho spalováním vzniká čistá voda. Ano, voda jako emise souhlasí. Ale co zdroje vodíku? Neobnovitelné zdroje jako je zemní plyn nebo koksárenský plyn nic neřeší, protože nebudou. Výroba elektrolýzou je energeticky náročná a vyžaduje katalyzátory, kterých na Zemi není dost. Vodík je palivem z chemického hlediska. Ale z hlediska hospodářského je akumulátorem energie, kterou musíme nějak vyrobit. Nabízí se jako akumulátor levné elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů v době přebytku místo nesmyslného maření této energie. Už to funguje tam, kde si někdo vyrábí vodík pro vlastní potřebu. Ve velkém je to stále problém. Nikomu se nechce investovat do elektrolyzérů, kompresorů a zásobníků, dokud nemá odbyt vodíku. A nikomu se nechce investovat do technologií na vodík, dokud není dost vodíku a není zajištěna jeho distribuce, jako je tomu u fosilních paliv. K tomu takovým průkopníkům háže klacky pod nohy stejná byrokracie, která nám káže přechod k zeleným technologiím. A aby se o tom poradila, musí se vybudovat dálnice deštným pralesem k místu klimatické konference. Tento svět opravdu neřídí lidé při smyslech.
- Vodík je nebezpečné palivo. Je výbušný. Každý hořlavý plyn je výbušný. Zrovna tak výpary hořlavých kapalin, jako je benzín nebo líh. Výbušný je i prach - dokonce i kovový, je-li dostatečně jemný a smíchaný se vzduchem nebo okysličovadlem (pyrotechnika). Obavy z proražení tlakové nádrže na vodík jsou veliké. Přitom tyto nádrže jsou mnohem odolnější (musí být - provozní tlak je ve stovkách barů), než nádrže na benzin, které prorazí zloděj šroubovákem, aby palivo zachytil do ploché nádoby. Obdobně to platí pro celou palivovou soustavu. Benzin rozlitý pod vozem vytvoří velkou kaluž silně těkavé látky, jejíž výpary jsou výbušné. Vodík, unikající z tlakové nádrže po málo pravděpodobném průrazu nebo poškození ventilu, tryská díky vysokému tlaku úzkým proudem daleko od nádrže a rychle stoupá vzhůru. Je to nejlehčí prvek. U nádrže má příliš vysokou koncentraci na to, aby vzplanul. A když dosáhne zápalné koncentrace je už daleko a vysoko od místa havárie. Drobný únik v garážích odsaje ventilace dřív, než by vznikla nebezpečná koncentrace. Není zvláštní, jak veřejnost vnímá pozorně každou ze vzácných zpráv o výbuchu vodíku, ale požáry a výbuchy vozidel a čerpacích stanic, k nimž dochází ve světě denně a na mnoha místech vlivem nehod nebo porušováním bezpečnostních předpisů, jako by nebyly? I to je o úhlu pohledu. V jednom úhlu vidíme, někdy až přeháníme, před jinými nás chrání klapky na očích.
- Odsíření lodní dopravy přispělo ke globálnímu oteplování. SOx pomáhají vytvářet kondenzační jádra, potřebná ke srážení vzdušné vlhkosti a vzniku dešťů. Deště nad oceánem nám ovšem berou srážkovou vodu, kterou potřebujeme k doplnění půdní vlhkosti a podzemních vod na pevninách. Slabší tvorba oblaků nad oceány snížila odrazivost slunečního záření (albedo) a Slunce tak oceány více přímo zahřívá. Tak to ovšem bylo i před lodní dopravou s pohonem na uhlí a mazut. Dříve však byla větší plocha polárních oblastí pokryta ledem, který odrážel sluneční záření podobně, jako oblaka. Více srážek ve velkém koloběhu doplní chybějící vodu na pevninách a vegetace pak bude moci odpařováním většího množství vody klimatizovat pevniny a nebude trpět tepelným stresem za letních veder. Tedy pokud tu vegetaci nezničíme dříve, než se zásoby vody na pevninách podaří doplnit. Kondenzační jádra se tvoří nejen kvůli emisím síry, ale dokážou to i látky uvolňované stromy. Izopren C5H8 s malou příměsí kyseliny sírové (tvoří se z SOx a vody) je zdrojem kondenzačních jader nad pevninou. Emise síry pocházejí nejen ze spalování fosilních paliv. Ve zdravém deštném pralese najdete těžko významné zdroje SOx z fosilních paliv. A prší tam téměř v jednom kuse. V Amazonii se to ovšem pokazilo a Amazonka téměř vyschla. Prales je totiž na ústupu před silnicemi, těžbou a zemědělstvím. Výše zmíněný izopren a také terpen podporují současně vznik škodlivého přízemního ozonu. Máme proto kácet stromy, které tyto látky uvolňují? To by byla chyba. Hlavním zdrojem přízemního ozónu, NOx, SOx i dalších škodlivin je doprava na fosilní pohon. Stromy zachytí velkou část polétavých částic PM2,5, které ta doprava produkuje, působí jako větrolamy a především ochlazují klima odpařováním velkého množství vody. Jak někdo z tohoto propletence může najít jednoduché řešení? A to jsem zdaleka neuvedl ani to co vím. A co vím je nic ve srovnání s realitou. Nelze vycházet pouze z jednotlivých efektů. Musíme vnímat i jejich velikost, význam a vliv.
- Obnovitelné zdroje a bateriová úložiště vyřeší klima i energetickou bezpečnost. Na jednu stranu je pravda, že fosilní zdroje energií poměrně brzy dojdou a uranu je dost na spoustu let (v oceánech) jen za cenu velmi drahé těžby v blízké budoucnosti. Takže hledat cesty k zajištění energií je nutné. Obnovitelné zdroje však nebudou schopny nahradit plný výkon a stabilitu zdrojů na bázi fosilních paliv a jejich přednosti, zejména koncentraci energie v poměru k hmotnosti a snadný transport energie (tankování). Budeme se muset současně hodně uskrovnit a mnoha vymožeností posledních staletí se vzdát. Alespoň do doby, než se podaří dotáhnout vývoj termojaderné fůze pro výrobu elektřiny a než se naučíme účinně recyklovat a z jiných zdrojů doplňovat materiály, které jsme vytvořili uměle z fosilních zdrojů. Především si musíme uvědomit, že se tady nehraje o pohodlí, ale skutečně o přežití. Naše společnost je uspořádána velmi neprakticky z pohledu života s minimem zdrojů energie. Bez mohutné mobility nejen po silnicích, ale i na polích, kolejích a vodě nejsme schopni obyvatelstvo v současném počtu uživit a dopravovat mezi domovy, pracovišti, institucemi, lékaři, apod.
Závěr
Učme se dívat na svět ze všech stran. Kdo to umí, je omezen pouze přírodními zákony. Ale také jich umí mistrně využívat. Je to člověk spravedlivý a proto i ve společnosti vážený. Dezinformátoři nad ním nemají moc. Dokáže jejich bludy rozpoznat a vyvrátit. Nepotřebuje mít „svou pravdu“. Zná totiž tu skutečnou a umí s ní pracovat.
