Článek
V posledních letech máme totiž obrovské schodky státního rozpočtu a VZP varuje, že v příštích letech bude mít problémy s úhradami, pokud se něco zásadního nezmění. Podobně opatrný bych byl se zaváděním nových screeningů, zvlášť pokud takováto prevence není následně vyvážena odpovídající úsporou nákladů na léčbu. Nemůžeme od našeho těžce dýchajícího zdravotnictví chtít, aby odhalovalo včas všechna rizika, kterých s věkem přibývá.
Jakmile je zavedena řeč o nadstandardní péči ve zdravotnictví, okamžitě vzplanou vášní „ochránci práv“ sociálně slabších. To by tak hrálo, aby si tu někdo připlácel za lepší péči, když jiní na ni nedosáhnou. Mnozí z těchto křiklounů si jistě sami nadstandardu užívají a ti, kteří na lepší péči mají si nepřiplácejí za lepší jídlo ve státní nemocnici, ale na zahraničních soukromých klinikách nebo ve vlastních luxusních rezidencích, kam za nimi přijede nejen pohotovostní lékař. Podstatné ovšem je, že toto divadlo nevede k rovnosti, ale brání rychlému zavádění pokročilejších metod léčby, které méně ohrožují zdraví pacientů, jsou méně bolestivé a umožňují významně zkrátit dobu léčby. Tím pádem zbytečně nezatěžují systém zdravotnictví mnohonásobně vyššími časovými náklady, zdravotní pojišťovny finančními náklady a stát náklady na nemocenskou a formou výpadků pojistného a daní v případě osob v produktivním věku. Populismus škodí na mnoha frontách jen proto, aby několik lidí získalo hlasy voličů.
Moje zkušenosti s nadstandardem
Péče „gratis“ jsem si užíval desítky let, než mne kariérní vítr zavál do Prahy. V té době jsem zrovna řešil nějaké zdravotní problémy a jak jsem tak pátral na internetu po dostupném řešení, porovnával jsem i nabídku metod léčby a jejich cenu. Jedním z mých problémů byly křečové žíly a první stadium bércových vředů. Kdo jimi trpí, dá mi jistě za pravdu, že není o co stát a že se s otevřenými bércáky dá těžko pracovat v kanceláři s několika kolegy a tu a tam i zákazníky. Nadšení nevzbudíte ani v hromadné dopravě, restauraci, či jiných uzavřených prostorech. Proto jsem nečekal, až problém zajde příliš daleko.
Webové stránky různých státních i soukromých zdravotních zařízení mi prozradily, že standardní operace křečových žil, hrazená plně zdravotní pojišťovnou, spočívá v tzv. vyháčkování. Je to chirurgický zákrok, který naruší na několika místech pokožku končetiny a mechanicky poněkud devastuje okolí odstraňované žíly. Je-li žíla už hodně rozšířená, je to zřejmě jediná použitelná metoda. Její cena byla tehdy cca 7500 Kč, plně hrazená pojišťovnou. Protože se provádí v celkové anestezii a je to poměrně hodně invazivní metoda, je nezbytné předoperační vyšetření krve, EKG, apod. I to jde za pojišťovnou. Po operaci následuje období pracovní neschopnosti okolo 6 týdnů. Riziko komplikací, zejména infekce, je docela značné. A určitě to bolí víc a déle, než jedno píchnutí do žíly.
Další metody, již hrazené pacientem (tedy nadstandard dle politického slovníku), odstraňují méně pokročilé problémy injekcemi sklerotizačních roztoků nebo pěny. Můj problém ale vyžadoval jednu z náročnějších metod. Volil jsem mezi laserovým uzavřením žíly, radiofrekvenční metodou (liší se pouze ve zdroji tepla) a metodou, která kombinuje mechanické poškození vnitřního povrchu žíly rotujícím nástrojem na konci katétru s podporou sklerotizačního roztoku. Zvolil jsem si tu poslední jmenovanou, ačkoli byla nejdražší. Nadchlo mne, jak je geniální. Stačí jeden vpich silnější jehlou na zavedení katétru a jinak se poškodí jen to, co má být odstraněno, aniž by utrpělo okolí. Tehdy mne tato volba stála 20 tisíc Kč. Jediné vyšetření před samotným zákrokem spočívalo v ultrazvukovém vyšetření přímo operatérem, aby zjistil, co je vlastně špatně a jaké metody jsou pro zákrok vhodné. Měl jsem kliku. Mnou zvolená metoda byla použitelná. Nemusel jsem proto na další vyšetření, zákrok proběhl ambulantně bez kapičky anestetik či sedativ. Za 20 minut od vstupu do operační místnosti jsem už vstupoval do Metra a druhý den šel normálně do práce se stahovací punčochou pod nohavicí. Bolestivost zákroku je srovnatelná s bolestí dárce při odběru krve. Takže prkotina. Po zákroku jsem cítil asi půl dne slabé pálení v nártu, jak si krev hledala nová řečiště. Nic, co by mi dělalo vrásky a kazilo spaní.
O pár let později jsem si pořídil na soukromé stomatologické klinice nadstandardní zubní můstky, korunky a keramické výplně. Poznal jsem i výhody dentální hygieny, o které jsem měl do té doby velmi zkreslené představy. Nelituji. K tomuto nadstandardu patří i lepší informovanost pacientů, které jsem se u svého předchozího, přetíženého zubaře nedočkal. Amalgámu jsem se zbavil úplně a s ním i spousty problémů. Za posledních 5 let od velké rekonstrukce chrupu jsem si musel nechat umrtvit jediný zub, který se stal pilířem jednoho z můstků a po pár letech odumřel. Jíst mohu cokoliv, nedávám si zuby do skleničky, nic mě netlačí. Můstky a korunky mám z materiálu, z něhož se vyrábí keramické nože. Takže stačí čistit, nemlsat sladké na noc, nepadat na bradu a mám vystaráno do konce života.
Brýle, které od dětství potřebuji jako korekční pomůcku, jsou již řadu let považovány za nadstandard a módní záležitost a zdravotní pojišťovny na ně už nepřispívají vůbec. Přitom i za ty s nejobyčejnějšími obroučkami a skly bez různých filtrů dnes musím platit tisíce. Proč se „ochránci práv chudých“ neozývají? K rozlišení módy od zdravotní pomůcky stačí přece maličkost. Říká se jí lékařský předpis na dioptrická skla.
Srovnejme si to ekonomicky:
Za nadstandardní operaci křečových žil + lepší punčochy jsem zaplatil necelých 21 tisíc. Kdybych si ten den nevzal dovolenou, mohl jsem s využitím pružné pracovní doby vyřídit problém bez absence v práci. Následně jsem po týdnu, měsíci a roce absolvoval krátké pooperační vyšetření, rovněž v rámci pružné pracovní doby.
Pokud bych zvolil standard, ztratil bych rozdíl mezi mzdou a náhradou za 6 týdnů pracovní neschopnosti (tedy asi 1,5krát 40% měsíční mzdy), vypadl bych z rytmu náročného povolání, státu bych po tu dobu neodváděl daně a pojistné. A ještě bych riskoval, že se noha bude špatně hojit, rekonvalescence se prodlouží a v krajním případě bych se mohl dočkat i amputace nebo trombózy (ačkoli doufám, že se to stává jen velmi vzácně). Tehdy jsem bral nepatrně podprůměrnou mzdu a až na jeden rok, kdy jsem průměr mírně překročil, mám podprůměrné příjmy po celý život. Finančně mi to tenkrát pro mne vycházelo zhruba nastejno, stát i zaměstnavatel na tom vydělali.
Řešení:
Proč tedy zdravotní pojišťovny nehradí tyto miniinvazivní zákroky s tolika pozitivy místo metody připomínající středověk? Řešení vidím ve spojení zdravotního a nemocenského pojištění. Oboje spolu úzce souvisí. Kdyby pojišťovna platila moderní zákrok, ušetřila by na druhé straně prakticky totéž na nemocenských náhradách. Jenže ty vyplácí zaměstnavatelé a ČSSZ! Logicky tu pak chybí zainteresovanost zdravotních pojišťoven na úhradě nikoli (dle ceníku léčiv a zákroků) nejlevnějších, ale pro pacienta i společnost nejlepších metod i léčiv, které nakonec vyjdou lépe i finančně. A co víc: Vidíme to např. na fotovoltaice. První nadšenci platili za panely a příslušenství tolik, že je reálná cena kilowatthodiny vyšla mnohem dráž než ze sítě. Dnes je tato technologie mnohem levnější, přestože její účinnost a životnost významně vzrostla. Souprava, kterou jsem byl operován je na první pohled mnohem jednodušší zařízení než vybavení nutné na klasickou operaci. Stačí na ni jeden chirurg a jedna sestra a proběhne v kratší době. Dražší je jen proto, že ji klinika - investor využije jen pro hrstku platících pacientů. Jinak by to bylo přesně naopak. Při masovém nasazení by se náklady na vývoj, všechna potřebná povolení a vyškolení lékařů rozpustily do mnohem většího množství plateb. Takže politická „ochrana“ pacienta před nadstandardní péčí zaručuje jen riziko, zbytečné a dlouhé utrpení a vyšší náklady státu i pojišťoven. Je načase přestat poslouchat hlasy politických populistických manipulátorů, kteří využívají strachu prostých lidí k ochraně ne jejich, ale vlastních zájmů.
Živím se jako dělník, dříve technik a mohu si to bez problémů dovolit. Neutratím totiž hned celou výplatu, ale pořídím si jen to, na co mám bez půjček a dotací a co mi přináší užitek. Dopřávám si kvalitu, ne luxusní výstřelky. Do práce i k lékařům jezdím autobusem, vlakem, metrem a tramvají. Auto už 18 let nemám a po novém netoužím. Nepodléhám módním tlakům. Nevolím populisty. Až některého potkáte v nemocnici na stejném pokoji, kde ležíte i vy, bude s vámi jíst stejné jídlo a koukat do stejného stropu, pozdravujte toho světce. Neposlouchejte ty, kteří mají v jednom koutku úst občana a v druhém kaviár. A snad se dočkáte toho, že nadstandard se stane standardem za rozumnou cenu, kterou zaplatí pojišťovna.
