Jsou řešením odpadu barevné kontejnery?

Třídění a opětovné využití (recyklace) odpadu mi připadá jako samozřejmost pro každého dobrého hospodáře. Ještě před pár stovkami let byli lidé zvyklí zužitkovat vše, co měli k dispozici. A měli to snazší, protože jiné než přírodní materiály neexistovaly. Odpad z jedné činnosti se použil jako zdroj pro jinou potřebu. Z čeho se už nedalo nic vyrobit, spálilo se v kamnech nebo posloužilo jako krmivo pro domácí zvířata. Rostlinné zbytky šly do kompostu, exkrementy se hnojila pole. Dnes je situace mnohem komplikovanější. Ve své domácnosti třídím tuhý komunální odpad už na 16 hromádek, z nichž některé nenosím do kontejnerů ani na sběrný dvůr, ale také na zahradu, do práce, do lékárny nebo do přírody. Směsný odpad jsem tím zredukoval na méně, než 1 koš za měsíc a jsou tu hlavně lehké, nerecyklovatelné obaly a smetky z úklidu. Jednotlivé sběrné nádoby (krabice, sáčky, koše) mám v různých koutech domácnosti, kde nejméně překážejí. Ale situace je už neúnosná. Bydlíme v bytech a domech, v nichž architekti nepočítali s umístěním tolika sběrných nádob. Nosit každý kus odpadu hned do kontejneru není o nic lepší. A nemají-li se některé druhy odpadu znehodnotit, nelze ani vše házet do jedné nádoby.

Pro větší pohodlí, trvanlivost i další užitné vlastnosti lidé vyvinuli ohromné množství nových materiálů. Jen malá část z nich je opětovně zpracovatelných a některé pouze částečně a za cenu horší kvality nových výrobků z nich. Jde především o materiály složené z několika základních složek. V lepším případě jsou to např. fólie kombinované z plastu a papíru nebo plastu a kovu. Ty lze oddělit určitými technologickými postupy. Ale materiály jako jsou slitiny a kompozity již nelze rozložit na původní prvky nebo jen částečně a složitými, nákladnými postupy. Ve světě, kde vše řídí ekonomika, se tak i technicky možné stává nemožným. Řada druhů odpadu je z natolik odolných a složitých materiálů (např. tzv. věčné chemikálie), že je lze prakticky jen spálit za vysokých teplot a nelze je ani využít jako palivo, neboť mají mizernou výhřevnost a jejich spalování je nutno podporovat lepším palivem. Proto se nehodí ani jako energeticky využitelný odpad.

Samostatnou kapitolou je tekutý komunální odpad, neboli vše, co končí v toaletách, výlevkách, umyvadlech a vanách. Čističky komunálních odpadních vod jsou stavěné na odstranění organického kalu, iontů dusíku a ty větší i fosforu. Organický kal se rozkládá působením kultur bakterií, které mění formu dusíkatých sloučenin na plynný dusík. Co nejde rozložit, odsaje se čerpadly do kalojemu a následně zpracuje v bioplynové stanici nebo zbaví přebytečné vody a vyváží na skládku. Užitečné bakterie bohužel trápí chemikálie, které pod vlivem reklam mnozí do toalet přidávají s nadějí, že jejich trůn bude hygienicky čistý. Začalo to pomalu se rozpouštějícími válečky, pak přišly nádobky doplňovatelné tekutým gelem. Později už jedna složka přestala stačit, protože kromě hygieny potřebujeme prý i vůni a kdovíco ještě. Dnes už se prodávají se čtyřmi kuličkami. Co bude zítra? Náprdelník?

Protože kal z čističek obsahuje tuto domácí chemii i např. zbytky (rezidua) léčiv, nesmí se používat jako hnojivo na polích. Nějak se ale zapomnělo na fakt, že stejný problém je i s vodou, která z čističek odtéká do potoků a řek. Z těch ji pak čerpají zemědělci na zavlažování polí, včetně dalších kontaminantů, jako jsou mikroplasty, apod. Navíc si nedovedu představit, že by na pole sem tam nějaký pták něco nevypustil, že by se polím důsledně vyhýbala lesní zvěř či venčící se psi a kočky. Takže až uvidíte na poli brouka vrubouna, jak si valí svoji kuličku, můžete směle pochybovat o její hygienické čistotě, stejně tak o každém kamínku či hroudě hlíny, což je jaksi směs kamenného prachu, trusu, tlejících rostlin a vody. A kupujete BIO? Tak to má původ ještě výživnější. Proto je také chuťově mnohem bohatší, než sterilně, hydroponicky, v inertním substrátu pěstovaný řapíkatý celer, jehož řapíky jsou poloprůsvitné, jantarové barvy, bez chuti a s velmi slabým aroma. BIO celer je má brčálově zelené, menší, tužší a jeho chuť vás porazí. Co oko nevidí, to srdce nebolí, že? Připomíná mi to jednu anekdotu:

Přijde dáma do restaurace. Přistoupí k ní číšník a říká: „Bude si madam přát? Mohu-li doporučit, máme vynikající, jemně vyuzené hovězí jazýčky.“ Dáma s opovržením odvětí: „Nedokázala bych pozřít něco, co mělo nějaké zvíře v tlamě. Přineste mi raději dvě vejce.“

Za takovéto situace lze těžko očekávat, že pouhé nařízení EU odstraní potřebu ukládání odpadů na skládky, vyřeší jednak narůstající a alarmující problémy v životním prostředí a na druhé straně plýtvání s neobnovitelnými zdroji takových materiálů. Neexistuje-li recyklace (koloběh), která by vracela materiály do původního nebo alespoň znovu využitelného stavu, musí se suroviny na ně stále těžit. A to znamená, že je jednoho dne nebudeme mít. Proto je nutné:

Na první pohled vidím šanci drasticky snížit spotřebu obalových materiálů, tedy hlavně plastů a papíru, omezením rozměrů obalů na nezbytné minimum. Obal má chránit výrobek před poškozením během přepravy a umožnit identifikaci výrobku. ReKLAMa má dost místa jinde. Ostatně triky jako nafouknutý neprůhledný sáček s nepatrným obsahem uvnitř, aby měl kupující dojem, že je výrobce štědrý, je jasným klamáním spotřebitele. Jak to, že se takové špinavé triky netrestají? Ani povinné informace o složení zpracovaných potravin nemusí být nutně na každém balení. Když si kupuji stejnou pomazánku každý týden po několik let, nepotřebuji studovat v obchodě notoricky známé informace, které jsou stejně psané drobným písmem a v několika jazycích, z nichž mi stačí jen jeden. Bohatě postačí dostupnost informačního letáku ke každému druhu zboží u regálu. Na obalu by měl být uveden název výrobku, výrobce, datum spotřeby a původ. Obal výrazně větší než sám výrobek má smysl jen u velmi drobných výrobků, jako jsou knoflíkové baterie.

Některé výrobky jsou vyrobeny z nerecyklovatelných materiálů jen proto, aby se zlepšila nějaká jejich nepodstatná vlastnost, která výrobek pomáhá prodat. Chápu, proč nelze mléko balit do papíru. Ale proč by měl být obal trička příjemný na dotek nebo třpytivý? Ať je tričko příjemné na nošení i na pohled, ne obal! Tentýž sýr kupuji ve dvou obchodech a pokaždé má jiné složení obalu. Ani jeden z nich není jednoduchým materiálem. Je to vůbec třeba? Svou polyesterovou nákupní tašku ovšem za papírovou opravdu nevyměním. Unese bez problémů 6 kg nákupu. Za těch 30 let, co mi slouží s občasnou opravou stehů kouskem nitě, bych těch papírových spotřeboval: 30 let krát 52 týdnů krát 2 tašky (v průměru) = 3120 tašek. Mnoho nákupů by skončilo v blátě a papírny jako je ta ve Štětí by vyprodukovaly spoustu smradu, chemického tekutého odpadu, spotřebovaly hektolitry sladké vody a spoustu elektřiny. Tudy opravdu cesta nevede. Kompostovatelné tašky? Jednu takovou jsem vykopal plnou hadrů od šmíru, plechovek a jiného sajrajtu během jarní akce Ukliďme Česko. Byla ve škarpě zarostlá travou, jejíž drn jsem musel odtrhnout. Takže tam byla nejméně rok. Koukal jen cíp. A na této tašce, jen trochu děravé od ostrých rohů, z obyčejného potištěného igelitu jsem se dočetl, že její nositel chrání přírodu, neb je ekologická a biologicky rozložitelná. Tvrdí to jeden z obchodních řetězců, který to podepsal. Asi zapomněl dodat, že si uživatel má dojet do Afriky pro zvláštní druh červů, u nich vědci zjistili schopnost takovým plastem se živit.

Toto je otázka pro širokou veřejnost. Vlastně několik otázek:

Především: politici by si neměli zjednodušovat práci tím, že pouze nařídí městům třídit odpad a vybírat pokuty od obcí, které neplní hloupě nastavené kvóty, ale měli by řešit také b). Tedy:

Tento „horký brambor“ tedy posílám zpět politikům jako reklamaci jejich práce. Máte-li ovšem nápad, jak to spravedlivě a efektivně řešit, poraďte jim, prosím, v diskusi pod článkem. Nebo rovnou pište zánonodárcům. Děkuji za ně.

Zdá se mi poněkud pitomé, když např. hodím nositelné, ale na mou postavu již malé části oblečení do kontejneru pro Klokánek nebo vezmu do práce nenositelné hadry na čistění a město zaplatí pokutu za to, že nevytřídilo dost textilního odpadu. Nakonec platím svými daněmi pokutu za to, že dělám to nejlepší, co s tím materiálem dělat mohu. Umožním totiž jeho další využití bez jakéhokoli zbytečného zpracování. Podle čeho vůbec někdo dokáže určit kvóty na množství vytříděného textilu? Některé slečinky z bohaté rodinky nevezmou na sebe jedno triko dvakrát a v lepším případě je darují charitě. Já nosím stejné košile a kalhoty několik let, první díry si zašiju a takto opravené oblečení využívám třeba na práci na zahradě nebo houbaření v lese, kam nemá smysl nosit poslední módu. Teprve rozsáhlejší poškození je důvodem k vyřazení kusu ze šatníku a jeho použití třeba k čištění kola po jízdě. A je tu ještě možnost prodat to nějakému butiku. Takové džínsy s autenticky rozdrbanými koleny, které jsou v módě už přes 15 let (není to už trochu out?), by mohly jít na dračku.

Představa „zelených“ politiků, že jednoho krásného dne a to nejpozději zítra budeme třídit 100% odpadů a skládky zrušíme svědčí o tom, že těmto lidem doma uklízí služebnictvo. To máme opravdu přebírat každé smítko a vybírat vlasy v naději, že z nich někdo bude vyrábět paruky? Posílám jim pozdrav ve formě úvodních veršů písně našeho nezapomenutelného božského Káji:

Popelko zapomeň jak bolí

celou noc přebírat jen hrách.

Holoubek letí k tobě z polí

a pohleď sedá na tvůj práh.

Jenže na našich sídlištích už létají jen straky a ty jsou vybíravější. Sběrné dvory bývají daleko od našich bydlišť, takže početná, pohodlnější část obyvatelstva raději hodí problematický odpad do kontejneru u domu, vedle něj nebo z auta do lesa cestou do práce. Počítal někdo s lidským faktorem?

Naštěstí jsou mezi námi i lidé, kterým to myslí podstatně lépe, než politikům a ekonaivkům. Česká firma Millenium Technologies vyvinula zařízení, které pomocí plazmových hořáků za teplot několika tísíců stupňů bez přítomnosti vzduchu dokáže většinu odpadů přeměňovat na spalitelný plyn (případně i vodík), přehřátou páru a strusku, využitelnou třeba ve stavebnictví. Zařízení má pozitivní energetickou bilanci a návratnost investice údajně 3,5 roku. Naše české hlavičky tak překonaly i konkurenční japonskou technologii. Obrovskou výhodou technologie je bezpečná likvidace i takových problematických odpadů, jako je třeba biologicky nebezpečný odpad z nemocnic nebo věčné materiály, které příroda nedokáže rozložit - např. Teflon. I tady ovšem platí, že je lepší odpad využít pro výrobu něčeho nového, než se ho snadno zbavit. Proto reaktoru předchází třidička odpadu, kde se oddělí využitelný odpad a odpad, který nemá smysl do reaktoru posílat, jako jsou kovy a sklo. Plyn z reaktoru obsahuje jednoduché uhlovodíky, které lze využít jako vstupní surovinu pro výrobu např. nových plastů a syntetických látek. Tak jako se vyrábí dnes ze zemního plynu a ropy. A ty jednou nebudou. Nedávno jsem zachytil zprávu, že se toto zařízení bude testovat na schopnost likvidovat kompozitové listy vrtulí větrných elektráren po skončení jejich životnosti. Tím pádem by mohlo recyklovat i velkou část z vraků malých letadel, lodí, lyží, dražších jízdních kol a kdoví čeho ještě. Držme jim palce!