Článek
Tímto článkem samozřejmě nechci nikoho nabádat, aby porušoval zákony. Zamysleli jste se ale někdy nad tím, co by se stalo, kdybyste nedodrželi zákon, nesplnili kolonku, neudělali něco přesně podle předpisů apod.? Existuje totiž několik situací, kdy by porušení pravidel mohlo paradoxně vést k lepšímu výsledku.
Jak vlastně vzniká pravidlo?
Abychom pochopili základ, musíme jít na začátek, jak vlastně takové pravidlo pro veřejnost vznikne a co mu předchází. Na začátku všeho je politik. Něco ho napadne. Z nápadu vznikne návrh zákona, ale ne ještě konečný. Ještě má před sebou dlouhou cestu.
Ten se dostane do Poslanecké sněmovny, kde přichází první čtení. Poslanci návrh projednávají, vyjadřují se k němu a rozhodují, zda bude pokračovat dál. Potom přichází druhé čtení, pozměňovací návrhy, další projednávání a následně třetí čtení, ve kterém se hlasuje o jeho přijetí.
Pokud návrh projde Poslaneckou sněmovnou, putuje do Senátu. Tam se k němu opět vyjadřují senátoři a mohou nastat různé varianty dalšího postupu. Potom přichází prezident, který jej může podepsat, nebo za určitých podmínek vrátit Poslanecké sněmovně. A pokud celý proces skončí úspěšně, z původního nápadu jednoho člověka je najednou zákon, který musí všichni respektovat. Z pouhé myšlenky politika. Vrátím se později ke slovíčku musí.
A teď se na chvíli zastavme.
Co vlastně vzniklo?
Pravidlo, které vytvořili lidé. Pro lidi. A přesto se k němu naše instituce chovají, jako by bylo vytesané do kamene navěky.
Ale pravidlo není zeď, přes kterou neprojdete
Vezměme si úplně obyčejnou situaci. Stojíte sami na červenou na křižovatce. Najednou uslyšíte v dálce houkat sanitku a uvidíte jí rychle přijíždět. Jenže uspořádání křižovatky vám nedovoluje nikam uhnout. Jediná možnost, jak sanitce uvolnit cestu, je popojet dopředu a vjet do křižovatky na červenou.
Co uděláte? Budete čekat, protože přece svítí červená? Nebo vyhodnotíte situaci a vjedete do křižovatky, abyste pustili sanitku jedoucí na majáky?
Protože zatímco vy budete čekat na zelenou, někdo jiný může ztrácet drahocenné minuty. A možná si potom budete vyčítat, že jste sice dokonale dodrželi předpis, ale právě tím jste zabránili sanitce projet.
A teď si všimněme jedné důležité věci. Nikdo z nás v takové chvíli neřeší jen samotnou červenou. Řešíme situaci jako celek. Červená nám říká, co máme za běžných okolností udělat. Jenže život nám někdy připraví situaci, která běžná není.
A právě v takových chvílích se ukáže, jestli pravidlo používáme jako vzor pro rozhodování, nebo jako zeď, před kterou se zastavíme a dál už nepřemýšlíme.
Stejné je to i jinde. Máme zákony, vyhlášky, předpisy, interní pravidla, formuláře a kolonky. Každý z nich vznikl proto, aby nějakou situaci řešil. Jenže žádný člověk při jejich tvorbě nedokáže předvídat všechny situace, které jednou nastanou.
A tady začíná být zajímavé, co se stane, když život narazí na pravidlo, se kterým nikdo nepočítal.
Situace, které připraví sám život, žádná tabulka
A nemusí jít přitom jen o zákony. Stejný problém může vzniknout u obyčejného předpisu, interního pravidla nebo šablony.
Představte si například úředníka, který má před sebou formulář s deseti kolonkami. Devět z nich dokáže vyplnit bez problémů, ale desátá na jeho konkrétní případ vůbec nesedí. Co udělá?
Může říct: „Tahle situace se do kolonky nevejde, takže ji nemůžeme řešit.“
Anebo může začít přemýšlet, což je mimochodem katastrofální problém na úřadech.
A právě přemýšlení je moment, kdy přestáváme být otroky pravidla a začínáme ho používat jako nástroj.
Protože účelem pravidel přece není vytvořit svět, ve kterém člověk pouze odškrtává kolonky. Účelem je, aby nějakým způsobem fungoval skutečný svět.
Jenže co se stane, když se z prostředku stane cíl?
Kolonka se vyplní. Předpis se dodrží. Šablona sedí. A přesto je výsledek úplně špatně. A kde udělali soudruzi z NDR chybu? No nejspíše nepoužili mozek.
A právě tady se dostáváme k problému, který známe z běžného života. Člověk někdy narazí na pravidlo, které mu sice přesně říká, co má udělat, ale vůbec neřeší, proč to má udělat. A pokud nad tím nikdo nepřemýšlí, může vzniknout situace, kdy všichni postupují správně podle předpisu, ale výsledek správný není.
Pravidla nám mají pomáhat orientovat se v běžných situacích. Neměla by z nás ale dělat stroje, které pouze hledají správnou kolonku, správný paragraf nebo správný postup. Protože skutečný život žádné kolonky nemá. Ten nám občas předhodí situaci, kterou nikdo nepopsal, nepředvídal a nenapsal k ní návod.
Stalo se mi v běžném životě ( screenshoty k dispozici )
Ty situace jsou naprosto úsměvné. Člověk totiž někdy zjistí, že stačí trochu použít vlastní rozum, a najednou zjistí, že řešení, které se na první pohled zdá nemožné, je vlastně úplně jednoduché. Nejvíce úsměvné je, že ti lidé si ani neumí po sobě přečíst dokument, který odesílají – řada chyb, dopletená slova, špatné skloňování sloves, mnohdy na sebe nic nenavazuje. Tak na co to tam jde přes několik lidí, kteří udělají stejné chyby jako ti předchozí? Alespoň by si mohli zapnout automatické opravy ve Wordu. Uvedu jeden příklad za všechny, i když perly tento stát tvoří sám od sebe.
Určitě jste zažili už případy, kdy jste se měli dostavit na úřad a bylo vám téměř vyhrožování pod pohružkou pokuty. Říkáte si proč takový cirkus? Nátlak, psychologický efekt apod. Ale týpek asi kdysi nepředpokládal, že já chodím na úřady rád. Není nic jednoduššího totiž, když příjdete na úřad v dobré náladě a usmíváte se na úředníka. Tím ho totálně odzbrojíte a vykolejíte. Protože on čeká vystrašeného, nejistého občana. Když příjde někdo vysmátý a naprosto v pohodě, hrozně ho to štve a musí vám škodit. Tím samozřejmě vše uspěchá, zamotá se do všeho a nejlepší je, když si ten hovor nahráváte. Potom už se nemůže nikdo vymlouvat, že to tak nebylo.
💡 TIP: Vnímejte úřad jako návštěvu známého, na kterou se těšíte. Úředník totiž počítá s tím, že vás rozhodí. Zkuste se ale nastavit do módu, že jdete na úřad stejně jako na běžnou návštěvu. Příbuzní vás také pozvou na návštěvu, přijdete, pokecáte, dáte si něco dobrého a zase jdete domů. Na úřadě sice to občerstvení poněkud chybí, ale můžete něco donést i pro úředníka. A potom zase v klidu jdete domů.
ZÁVĚR
Začali jsme u nápadu politika, ze kterého postupně vznikl zákon, předpis nebo pravidlo. A pak jsme se dostali k tomu, co se děje, když se takové pravidlo potká s běžným životem.
Běžný člověk většinou dokáže pochopit, že některé situace vyžadují vlastní úsudek. Problém nastává ve chvíli, kdy se z člověka stane součást úřadu nebo instituce a začne fungovat jako robot – podle kolonky, šablony a předpisu.
Pravidlo je vzor, ne zeď. A vlastní rozum se jeho přijetím do zaměstnání opravdu nezakazuje. Vezměte si třeba cyklopruh namalovaný na silnici. Také přece neskončíte s jízdou jen proto, že cyklopruh končí. Silnice pokračuje dál, jen se změnilo pravidlo, podle kterého se v daném místě pohybujete. A stejné je to i v životě. Jen je třeba trochu myslet, což tomuto státu nějak nejde.
Mnohé situace jsou opravdu úsměvné.
