Proč se některé kauzy v tomto státě táhnou i roky? Odpověď je jednoduchá

Proč se některé záležitosti v tomto státě táhnou klidně i roky? Odpověď je přitom jednoduchá. Ne vždy je problém v tom, že by řešení bylo složité – často se z jednoduché věci vytvoří zbytečné kolečko, ve kterém se informace předávají, přepisují, vyhodnocují a znovu vracejí na začátek. A právě tak vzniká nekonečný proces, na jehož konci už si málokdo pamatuje, proč vlastně začal.

Tento článek je o tom, jak stát dokáže jednu jedinou větu nebo obyčejnou otázku proměnit v nekonečné kolečko a takový labyrint odpovědí, že se v tom chaosu nakonec přestává orientovat i sama instituce.

Položíte jednoduchou otázku a očekáváte jednoduchou odpověď. Místo ní ale často dostanete odkaz, obecnou informaci nebo odpověď, která se otázce vlastně nevěnuje.

Přijde vám tedy obecná odpověď, žádná fakta. Řeknete si: „Fajn, asi to lidé v instituci nepochopili, položím otázku tedy znovu a konkrétněji.“

Upřesníte otázku, vysvětlíte, co přesně potřebujete vědět, případně doplníte další informace. Tím by se měla věc vyjasnit. Těšíte se na konkrétní odpověď.

Přijde další odpověď úplně mimo, na co jste se vůbec neptali. To už si říkáte: „Tak jsou ti lidé tak nechápaví? To není možné.“

Místo aby se řešila původní otázka, začíná se řešit odpověď na odpověď. Zde pomůže jednoduchá věc: trvat si za všech okolností na svém a pořád být u té samé otázky, na kterou jste se ptali na začátku.

To totiž způsobí jednu věc: instituce budou nuceny se vracet k tomu, na co jste se ptali, a nedáte jim možnost jít dále, dokud nezodpoví váš dotaz.

A mohou nabalovat odpovědi, kolik chtějí, vy je můžete ignorovat. Prostě: dokud nebude zodpovězen můj dotaz, nejdu dále. Tečka.

A nevzdávejte se. Protože dříve to vzdají oni a vy to potom můžete použít proti nim, že vám neodpověděli na dotaz.

Ano, přesně tak. Tím, že chce stát občana dostat do kolečka, si vlastně paradoxně sám na sebe vytváří důkazy. Je to ironie, že? Někdo vás chce zacyklit a vytvoří si důkazy o své neschopnosti sám proti sobě.

Občan přitom nechce nic extrémně složitého, co by v několika vteřinách dokázalo pochopit i malé dítě. Stejně je to neskutečný problém.

Špatně. Řídí se šablonami, které nemají nahrazovat použití vlastního mozku, a tituly, se kterými se každý ohání, nenahrazují pochopení.

To je věčný problém – používání šablon a odkazování se na všelijaké zákony, vyhlášky, citace, kdo a kde o čem rozhodl a co tak prostě je.

V každé větě nejméně deset paragrafů, aby věta působila honosněji a aby se nejraději ztratila původní otázka.

A právě takhle rafinovaně instituce přebírají odpovědnost – právě tím, že vyhodí vaši otázku a nahradí ji spoustou paragrafů, aby získaly převahu.

To ale nic nemění na tom, na co jste se ptali původně, takže si stále trváte na jádru otázky bez ohledu na to, v jaké fázi je jejich odpověď.

I když bude stovky kilometrů daleko a zasypou vás vším možným, abyste to vzdali, stále si trvejte na svém.

Jednoduše proto, aby vám škodil. Když to dělá stále dokola, má potřebu něco neustále škatulkovat a nechce odpovídat na konkrétní dotazy, škodí občanovi a přebírá převahu a vždy zneužívá svou moc a pravomoci.

Občana jednoduše ignorují, ale každá instituce si prosadí své.

Jednoduše stačí napsat instituci například některou z těchto vět ::

„Ale moje otázka takto nezněla“.

„Na toto jsem se neptal“.

„Takto to v žádném případě nefunguje“

A znovu vraťte otázku k meritu věci. Tím zajistíte, že se instituce bude držet pouze vašeho textu a nepůjde dále.

A pokud půjde, vy na to další nereagujte.

Vím, někdy je to opravdu o nervy s tímto státem. I malé dítě by to pochopilo dříve.

Takže proč se některé kauzy táhnou i roky? Protože z jednoduché otázky se vytvoří zbytečné kolečko, v němž se místo odpovědi začnou řešit další věci, škatulky, paragrafy a odpovědi na odpovědi. A čím déle se instituce původní otázce vyhýbá, tím delší a složitější celý proces je.

Jednoduše řečeno, instituce chce zdržovat, aby občan promeškal lhůty stanovené zákonem, které jsou pevně dané. Proto zdržuje a zdržuje, až je lhůta nakonec pryč – a občan má smůlu. Instituce je tak samozřejmě zbavená odpovědnosti za své jednání.

Ano, dá. V článku o alternativách a lhůtách, kde jsem zmiňoval různé možnosti, je níže připomenu. I když sám nejsem příznivcem soudních řešení, níže je uvedená i tato možnost. Uvádím souhrn lhůt :

Mediace - mimosoudní způsob řešení sporů, jehož hlavním cílem je vzájemná dohoda účastníků za pomoci nestranné třetí osoby. Tento proces je dobrovolný, důvěrný a obvykle rychlejší i levnější než klasické soudní řízení.

Smírčí řízení - rychlý a levný způsob, jak vyřešit spor bez běžného soudu. Strany se dohodnou na kompromisu. Výsledkem je smír. Má stejnou sílu jako rozsudek. Lze ho podat u kteréhokoliv soudu, který by věc jinak řešil.

Toto všechno je časově náročné, ale když se nelze domluvit nebo instituce mají za to, že jednoduchá otázka, kterou jste původně položili, je pro ně vlastně příliš těžká, musíte se bohužel takto dobrat odpovědi.

Je to smutné, ale co instituce komplikují, to nyní budou mít od občana, pokud toto všechno využije, ještě komplikovanější.

Přitom jim stačilo pouze odpovědět na jednu jednoduchou otázku, na kterou jste se původně ptali. Samozřejmě instituce počítají pořád s hloupým občanem, že nic podávat nebude, protože mohou vyhrožovat, že vám to ještě udělají těžší, ale opak je pravdou. Zkouší ještě zastrašování, že občana odradí.