Článek
Když se řekne Švýcarsko, většina lidí si vybaví Alpy, hodinky nebo banky. Jenže tato země je výjimečná také svým politickým systémem. Patří mezi státy s nejrozvinutější přímou demokracií, kde mají občané možnost pravidelně zasahovat do rozhodování státu.
Dlouho jsem si kladl jednu otázku: Proč máme pocit, že se mnoho věcí v této zemi nedaří změnit? Možná proto, že se stále snažíme opravovat systém, který v řadě oblastí nefunguje tak, jak bychom si přáli. Co kdybychom se místo toho inspirovali státem, kde mají občané mnohem větší vliv na rozhodování? Tím státem je Švýcarsko – země se silnou tradicí přímé demokracie.
Co v ČR nefunguje a proč?
Na tuto otázku je třeba podívat se ze dvou úhlů. Zaprvé jako ČR máme nesmyslně složitou byrokracii, že ji ani samotní úředníci nechápou, protože z vlastní zkušenosti jsem zažil, že úředník, namísto toho, aby pochopil, o čem se mluví, občanovi raději odrecituje naučené zákony, šablony, fráze a poučky jako školní básničku v domnění, že uvěříte, že to skutečně zná. To znamená, že je zde založená iluze státu, a proč? Jednoduše proto, že iluzi lze měnit a ohýbat si, jak každý potřebuje, realitu už nikoli. A právě proto by se celý systém měl zpřehlednit švýcarským modelem, aby se úředníci neztráceli v nesmyslných zákonech a šablonách, kterým ani pořádně sami nerozumí. Nebudu zde popisovat, jak úředníci zkouší mnohdy na občana psychologické tahy, právní pasti a mermomocí se snaží z něho tzv. něco vytřískat. To je na jiný článek. A také, než tomuto státu docvakne mnohdy jednoduchý princip, občas to hodně, ale hodně dlouho trvá.
Moje pozice a pohled na fungování českého státu - v čem vidím nejzákladnější problém?
Problém není ani samotné nastavení státu jako takové - v principu funguje, i když s obtížemi. Spíš je to o tom, že část systému „neví, co dělá“, ale zároveň to dělá velmi jistě. Na úřadech se z toho pak stává taková tradiční disciplína: co nejvíc zjednodušit, tedy hlavně bagatelizovat, a ideálně občana během procesu lehce rozhodit, unavit a vrátit zpátky o pár kol.
Úředníci (samozřejmě ne všichni) jsou totálně zmatení z toho, co vlastně mají dělat, když jim občan zašle pouhý dotaz nebo nějakou informaci. Automaticky jste zařazení ve škatulce – Občan si stěžuje. Protože úředník neumí rozlišit pojmy jako podnět, sdělení, oznámení nebo informace, i když tyto pojmy jsou jasně vyjmenovány v zákoně, ale úředník z nějakého důvodu potřebuje mermomocí občana někde zařadit, protože on neumí používat zdravý selský rozum. Umí jenom jako robot používat šablony a to, kdo mu něco přikázal. Tady totiž panuje věčný mýtus a přesvědčení, že co tento stát občanovi přikáže, tak občan bude ochotně poslouchat. No, jak kdo a jak v čem.
A víte, co je největší paradox? Že tento stát si vlastně sám na sebe šije past, protože tím, že má věčně potřebu zařazovat občana do kolonky stěžovatel, tím vlastně sám dává najevo, že nefunguje, jelikož kdyby fungoval, neměl by si důvod občan stěžovat. Tady je naprosto jasná logika věci. Jen někdo jí stále na úřadech nechápe a myslí si, jak nepostupuje správně. Ono by bylo dobré občas zapojit spíše hlavu, než šablony, a tím se dostávám k tomu, jaký je rozdíl mezi českým a švýcarským modelem a proč bychom měli jít cestou přímé demokracie? A přímá demokracie samozřejmě neznamená umlčování občana. Já se nenechal a nenechám nikdy. Holt tento stát spoléhá na to, že se občan nechá opít rohlíkem, ani náhodou.
Zde vzniká zajímavý paradox. Když úředník zařadí téměř vše do kolonky „stěžovatel“, vlastně tím říká: „Takto občana vnímám, ať na úřad pošle cokoli.“ Odvádíme státu daně, platíme nemalé částky a co za to dostaneme – změť zmatku a protimluvů, a to jen proto, že úředník není schopný pochopit obsah sdělení občana. Ironie sama o sobě
Rozdíly mezi českým a švýcarským systémem, v čem se líší ( v bodech )
✅ Níže je jednoduché srovnání dvou odlišných modelů demokracie – českého zastupitelského systému a švýcarské přímé demokracie.
Zapojení občanů
Česko
- Hlavní vliv skrze volby (každé 4 roky)
- Petice mají spíše symbolický význam
- Přímé rozhodování minimální
Švýcarsko
- Referenda několikrát ročně
- Lidové iniciativy (občané navrhují změny ústavy)
- Přímý vliv na zákony i ústavní otázky
Rozhodovací proces
Česko
- Rychlejší schvalování zákonů
- Silná role parlamentu a vlády
- Menší přímá kontrola veřejnosti
Švýcarsko
- Pomalejší, ale více kontrolované změny
- Nutnost širší shody
- Možnost „vetovat“ rozhodnutí politiků
Decentralizace
Česko
- Většina pravomocí na státní úrovni
- Kraje a obce mají omezené kompetence
Švýcarsko
- Silná role kantonů
- Výrazná samospráva regionů
- Mnoho rozhodnutí se děje lokálně
Když slýchávám řeči typu, že něco nejde, je to pouze výmluva. Všechno jde, když se chce. Ale musí se vědět jak na to. Změny nejsou nikterak složité, vyžadují jen to, co našemu státu tolik nevoní - odpovědnost za svá jednání. To, že úředník nezná nějaký postup, neznamená, že přece neexistuje.
Přiznávám, že k zájmu o tento model mě vedla i osobní zkušenost s fungováním českých institucí a úřadů, kde se člověk často setká s hodně zvláštními výroky úředníků, až komickými. To opravdu až občan žasne, co tento stát dokáže vyplodit.
Já osobně funguji absolutně na jiných principech. Rozhodně když stát nefunguje, nevidím absolutně žádný důvod, proč bych se mu měl podřizovat, když stát má chránit mně jako občana, nikoli krýt se navzájem ve chvíli, kdy je nějaký průser. A ať mě každý “ trestá “, jak jen chce za to, že není po vůli státu. Diví se? Pokud nebude fungovat tak, jak chce občan, protože stát je zde pro něj, bude občan stále vzdorovat. A uvidíme, kdo to nakonec vzdá. Já rozhodně ne. Pokud mi chce tento stát škodit, jak to dělá neustále, fajn. Alespoň budou důkazy o jeho pochybení, protože zde opravdu nikdo ani netuší, co má vlastně dělat.
Formálnost vs. věcnost
V praxi se tu často neřeší samotná věc, ale jen její formální obal. Místo věcného posouzení se hledá proces, kam to „správně zařadit“, a podle toho se to dál přeposílá. Výsledek je předvídatelný – občan se točí v kruhu, zatímco systém si plní svoje kolonky a posílá papíry dál, dokud se problém nevytratí sám nebo únavou. Ale ne každý se nechá zničit tímto státem. Opravdu nerozumím tomu, proč se zde musí i jednoduchá banalita zkomplikovat tak, že je z toho nakonec neřešitelný problém.
Ono by možná stačilo, aby politici nevedli neustálé bitvy sami se sebou, protože to opravdu nikoho nezajímá, a věnovali se méně zahraničním gestům a víc tomu, jak vůbec funguje stát pro českého občana a jeho reálnou možnost něco ovlivnit. Místo zavádění tisíců reforem, které v praxi často nemají žádný viditelný dopad, by možná dávalo větší smysl uvažovat o systému, který je srozumitelný a dlouhodobě stabilní – například švýcarském modelu.
Zamyšlení na závěr :
Na závěr se nabízí jednoduchá otázka: co je vlastně důležitější – množství pravidel, nebo jejich srozumitelnost a funkčnost v praxi? A kde se z dobrého úmyslu stává zbytečná složitost?
Podělte se o své názory v komentářích. Zajímá mě váš názor.
