Článek
Smyslem Metropolitního plánu, který bude zastupitelstvo hl. města schvalovat tento týden, je nabídnout na posledních volných plochách Prahy výstavbu pro 350 tisíc bytů a 600 tisíc nových obyvatel. Máme tak dosáhnout do roku 2050, 2 milionové metropolitní velikosti Prahy. Jak to hraje s dnešním čistým přírůstkem, méně než 5 tisíc obyvatel ročně? Zadání Metroplánu vypadá jako pradávný socialistický záměr „dohnat a předehnat“ , v kterém platila pseudo-ekonomická čísla a ne životy lidí. Dnes ta čísla slibují do roku 2050 trvalou „potravu“ podnikatelským zájmům stavební lobby. Ale co potom až zahuštěním Prahy skončí jeho obyvatelnost? Že města ve světě rostou do megavelikosti, není přírodní zákon, ale často neschopnost politiky rozvoj diverzifikovat. Mohou snad být motorem rozvoje soukromé investice do pražské výstavby bytů, s rekordní 60% marží pro soukromý zisk?
Nabídkou investičních bytů se k levnému bydlené nedá prostavět. Při ročním přírůstku ca 6 tisíc nových bytů , který by násobně uspokojil bytové potřeby všech obyvatel, vychází přesto nedostatečná nabídka nájemního bydlení. Developerská výstavba prodává byty za světové ceny, mimo finanční dostupnost Pražanů. Velké procento jich proto končí jako neobsazené nebo zneužívané pro krátkodobé pronájmy turistům. . Tudy nevede cesta k obecnému blahobytu, protože místo regulovaného trhu platí zásady protekční ekonomie vytěžování „zlatého“ města.
Když řeknete: „miluji Prahu“ , nemůžete zároveň dát zelenou společnému násilí Nového stavebního zákona a Metropolitního plánu. Tyto dvě vzájemně se doplňující normy dávají v akordu prakticky neomezenou volnost velkým developerům k velkoplošné sídelní výstavbě.
Stavební zákon měří dvojím metrem pro korporace a občany. S novou definicí veřejného zájmu, jako zájmu podnikatelského, jsme najednou ve světě rozděleném na zlomek promile vrchnosti a miliony poddaných. Proto ad hoc připravené záměry ,nemohou být výsledkem obecného konsensu. Těžko tak zabránit multiplikaci všech dosavadních nedostatků a poškození kvality prostředí města. „Horentní“ nájmy nejsou znakem prosperity, léta fungující provozovny a služby mizí z ulic Prahy, a s nimi i mnohotvárnost pražského koloritu a i to město krátkých vzdáleností. Celým památkovým zonám hrozí zánik nebo likvidace. Metroplán nemůže vyřešit ani problémy bydlení ani zajistit vybavenost nových lokalit. Zpracovatel plánu, Institut plánování a rozvoje hl. města Prahy by měl ukázat, kde všude nerealizoval populární báchorku o moderním městě krátkých vzdáleností.
Město Praha už nemá kde stavět a hlavně nemá také proč, má-li si udržet ohroženou značku světové jedinečnosti a kvality. Kompetence Metroplánu končí na hranicích města, které je centrem zaměstnanosti a cílem dopravy širokého regionu českých krajů a okresů. Praha už dnes nemůže soutěžit s kvalitou životního prostředí krásných českých a moravských obcí v blízkosti přírody, jako třeba Libochovice, Tábor, Písek, Kadaň, Teplice atd, s jejich nabídkou oddechu a sportu pro děti a rodiny i levného bydlení i pro seniory. Každodenní pendl desetitisíců obyvatel za prací, směrem Praha, stojí mnoho času a prostředků. Těžko však lákat usedlé mimopražské obyvatele na předražené a nedostupné bydlení v zahuštěné, ucpané Praze.
Je to poslední zvonění jak zastavit prasanaci Prahy. Krásná Praha si klidně může počkat na zapracování všech připomínek k Metropolitnímu plánu , tentokrát bez PR vizí developmentu i bez politiky pražské rozvojové hegemonie.
Jiří Gebert
Architekt
