Článek
Inflace v Česku je zbytečně dlouhá a ve srovnání s Evropou i zbytečně vysoká. Vzrůst inflace způsobily vnější vlivy (např. vysoká cena plynu, hnojiv či pšenice), které však již pominuly. Další část inflace však jde na vrub nenasytnosti výrobců a dodavatelů, kteří již zapomněli na to, že za covidu čerpali od státu štědré subvence pro přežití, a chtějí si ušlé zisky vynahradit a zároveň vytvořit tučný polštář do budoucna. A tak se vysoká inflace táhne stále dál a dál, přestože k tomu již neexistuje žádný oprávněný důvod. Zajímavé je, že zatímco ve většině evropských zemí inflace nastartovala až s konfliktem na Ukrajině, v Česku byl významný růst inflace nastartována již v roce 2021 a v prvním měsíci roku 2022 dosahovala 10 %.
Přestože inflace dosáhla „jen“ cca 18 %, ceny mnoha výrobků vzrostly o mnoho více. A jedná se především o výrobky, které jsou pro život nezbytné - elektřinu a potraviny. Díky tomu mnozí lidé pociťují inflaci mnohem silněji.
V té své nenasytnosti však čeští výrobci, zpracovatelé a prodejci zapomněli, že kromě maximalizace zisku je třeba dodržovat i české zákony.
Jedná se jednak o Zákon o ochraně hospodářské soutěže 143/2001 Sb., který mj. říká v §3, odst.1, že „jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě, jehož cílem nebo výsledkem je narušení hospodářské soutěže, je zakázané“ a tudíž neplatné.
Dále se jedná o Občanský zákoník (NOZ), který v §1793, §1796 a §1813 hovoří o zákazu neúměrného zkrácení jedné strany, zakazuje hrubý nepoměr a nerovnováhu práv v neprospěch spotřebitele a zneužívání tísně a nezkušenosti.
Podívejme se z hlediska těchto dvou zákonů nejprve na ceny elektřiny. Jak známo, velkou většinu elektřiny v Česku vyrobíme v jaderných, uhelných či obnovitelných zdrojích a jen asi 5% vyrobíme v elektrárně Počerady z dováženého plynu. Změna ceny plynu tedy ovlivňuje náklady na výrobu elektřiny jen z jedné dvacetiny. Přesto ceny elektřiny vzrostly v Česku nejvíce v celé Evropě. Mnohem více, než v zemích, které jsou při výrobě elektřiny na plynu závislé. Současně také vzrostly mzdy zaměstnanců ČEZ, o 10 % a dalších cca 10 % zaměstnanci obdrželi formou jednorázové odměny, a dohonily tak inflaci, a to na úkor všech občanů a firem Česka. I těch, kteří kvůli vysokým cenám elektřiny a vysoké inflaci téměř nemají „co do huby“. Ne že bychom to těm zaměstnancům ČEZ závíděli - budiž jim přáno - jen kdyby jejich zaměstnavatelé nepřekračovali české zákony.
Vezměme to odzadu. Dodavatelé elektřiny (ČEZ-prodej, E.ON, PRE a jiní) dodávají svým zákazníkům elektřinu na základě smlouvy, která musí respektovat Občanský zákoník. Ovšem dodavatelé nepřiměřeným zvýšením cen elektřiny porušili již zmíněná ujednání NOZ tím, že za stejnou elektřinu požadují násobně vyšší částky, přestože vědí, že navýšení cen elektřiny není způsobeno oprávněným růstem nákladů, nýbrž neoprávněným růstem cen elektřiny v důsledku nepřiměřeného vzrůstu zisku na straně svých dodavatelů elektřiny. Dochází tak, v rozporu s požadavkem přiměřenosti, k významné nerovnováze povinností stran v neprospěch spotřebitele, když dodavatel elektřiny je povinen dodávat stále totéž, zatímco spotřebitel je povinen bez řádného důvodu platit násobně vyšší částky. Každý spotřebitel se tedy může na základě zákona obrátit na svého dodavatele elektřiny se žádostí o snížení cen elektřiny a navrácení přeplatků a ten by mu měl vyhovět. Pokud nevyhoví, jsou tady další instituce schopné sjednat nápravu. Tou první je Česká obchodní inspekce (ČOI), těmi dalšími jsou pak soudy. Od letoška bude možno využívat institut hromadné žaloby, takže se celý proces žaloby na straně spotřebitelů zjednoduší a zlevní.
Finální dodavatel elektřiny je jistě na vysokých cenách elektřiny interesován, neboť jeho obchodní přirážka (v procentech) je stále stejná a dvojnásobná cena elektřiny mu tak přináší dvojnásobný zisk. Nicméně vyšší cena elektřiny nepochází od finálního dodavatele, nýbrž od výrobce. Finální dodavatel tak vysokou cenu na spotřebitele jen přenáší a sám si na tom také smlsne.
V případě výrobce je porušen jiný zákon České republiky, a sice již zmíněný Zákon o ochraně hospodářské soutěže. Místo aby finální prodejce elektřiny vyžadoval od výrobce přiměřené ceny, přenáší vysoké ceny na spotřebitele a jedná tak ve vzájemné shodě s výrobcem s cílem narušit hospodářskou soutěž (a maximalizovat cenu), což zmíněný zákon zakazuje.
Ale těch jednání ve vzájemné shodě s cílem docílit maximálního zisku je více.
Ve vzájemné shodě jednají také výrobci elektřiny, když cenu elektřiny při přímých prodejích odvozují od ceny na lipské burze, která však nemá s cenou elektřiny v přímých obchodech nic společného. Navíc ani neodráží konkrétní mix zdrojů pro výrobu elektřiny konkrétního výrobce. Je to stejné, jako kdyby všichni výrobci prodávali shodný produkt za stejnou cenu, nehledě na své náklady. Říká se tomu tichý kartel. Tím by byla zcela popřena hospodářská soutěž. Je podivné, že tady máme úřad pověřený dohledem nad dodržováním pravidel hospodářské soutěže (ÚOHS), který však dělá, že nic nevidí, ani když mu poskytnete podnět k vyšetřování. Já jsem to udělal a dočkal jsem se po sáhodlouhé době sáhodlouhé odpovědi plné nejrůznějšího vysvětlování, kde se skrývala jedna větička o tom, že úřad nic nevidí. Zřejmě ještě není dost špatně, aby se tito „blaničtí rytíři“ probrali.
Ve vzájemné shodě také jednají finální dodavatelé elektřiny, když protizákonný kartel výrobců elektřiny ignorují.
Správně by se měli finální dodavatelé elektřiny domluvit a požádat své dodavatele elektřiny o snížení cen elektřiny na úroveň nákladů a přiměřeného zisku s tím, že koncoví spotřebitelé je upozorňují na to, že porušují zmíněná ujednání Občanského zákoníku a že se domnívají, že výrobci elektřiny „mlaskají“ více, než je zdrávo. A pokud jim výrobci elektřiny nevyhoví, měli by na to upozornit ÚOHS. A když to finální dodavatelé neudělají sami o sobě, tak pak následuje již zmíněná cesta přes ČOI resp. přes soudy.
Takže cesta ke snížení elektřiny je jasná, i když možná trochu zdlouhavá.
A co potraviny?
Základní potraviny se podobají svou podstatou elektřině - jsou také pro život nezbytné. A jejich výrobci a prodejci se také „snaží“. Místo k lipské burze se však upínají k ceně české elektřiny a ještě si něco pro jistotu přirazí. Totéž dělají zpracovatelé potravin a jejich prodejci. Ti se navíc ještě rozhlížejí po konkurenci, aby náhodou neměla ceny vyšší. I tady by tedy měl ÚOHS zbystřit a zkontrolovat jednak, jak moc se ceny liší a jak moc vysoké jsou marže všech, kdož se na cenotvorbě podílejí, resp. jaké jsou jejich zisky za minulý rok.
A ještě jedna paralelní cesta vede k nižším cenám potravin. Snížení cen elektřiny podtrhne koberec, na němž potravinoví „cenotvůrci“ stojí. Ceny by měly začít padat. Ledaže by se prodejci drželi společně vysoko nastavených cen a vytvořili tak nezákonný tichý kartel.
Takže vyžadováním dodržování zákonů je možno inflaci snížit. Je však třeba, aby spotřebitelé a především úřady byli trochu aktivní. A možná by si také mohl doma udělat pořádek Svaz obchodu a cestovního ruchu Tomáše Prouzy - vždyť jedni členové Svazu svými nekalými praktikami snižují koupěschopnost obyvatelstva a ničí tak byznys ostatním členům svazu.
Není tedy třeba kvůli snížení cen elektřiny oddělovat na burze cenu elektřiny od ceny plynu, i když by to bylo zřejmě záhodno. Není dokonce třeba ani kvůli tomu znárodňovat ČEZ. Ani není nutno kvůli snížení cen základních potravin kontrolovat marže jejich výrobcům, zpracovatelům a prodejcům. Stačí jen chtít po subjektech, které se zabývají pěstováním, výrobou, zpracováním a prodejem pro život nezbytných komodit, aby dodržovaly české zákony. Máme tady od toho dvě úctyhodné státní instituce, a sice Českou obchodní inspekci (ČOI) a Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), které jsou ze zákona povinny se tím zabývat, pokud obdrží podnět. Nechť je tedy tento článek považován za příslušný podnět k oběma institucím ohledně cen elektřiny a všech základních potravin.
A nakonec jedna poznámka k cenám elektřiny.
Vysoké ceny elektřiny jsou sice nepříjemné, ale v současné době jsou potřebné. Bez nich bychom nebyli schopni elektřinou šetřit a mohlo by se stát, že bychom docílili stavu, kdy by nám energie chyběla, což by mělo fatální následky. Ale není správné, aby vysoké ceny určoval soukromý subjekt a zvyšoval si tím svůj zisk, jehož část mu pak vezme vláda v podobě nesystémové windfall tax.
Mnohem správnější by bylo, kdyby vláda zavedla proměnnou spotřební daň z elektřiny (podobně jako např. u benzínu), jejíž regulací by jednak ovlivňovala spotřebu elektřiny, a která by také nahradila windfall tax. Výběr z této daně by byl vyšší než z windfall tax a prostředky by mohly být později snáze navráceny vhodnou formou těm, kteří je zaplatili. Například vyšším příspěvkem na technologie zaměřené k úsporám energií nebo odměnou za úsporu energie.
