Článek
Zatímco válka na Ukrajině zcela změnila svůj průběh a dynamiku, vojenské výpady v blízkovýchodním regionu nabírají na intenzitě a válka se po neúspěšné snaze o nastolení míru (která dosáhla svého maxima v podobě podepsání již neplatného memoranda o porozumění) dostává do své druhé fáze. Bohužel však s více než jedním rozdílem: zásobníky ropy začínají být na evropském kontinentu ,,nedostatečně naplněné", pomalu vstupujeme do druhé poloviny léta, které je určeno k vytváření dostatečných rezerv zemního plynu na topnou sezónu a vyjma problematiky Hormuzského průlivu začínáme řešit také postupné paralyzování námořní dopravy i ve druhé klíčové tepně v oblasti - průlivu Báb al-Mandab. Otázkou však je, zda má Evropa vůbec nějaký plán B a je připravená čelit realitě, která nemá s představami o mírových dohodách a světle na konci tunelu nic společného. Co mám však plánem B vlastně na mysli?
Začnu Blízkým východem. Upřímně řečeno jsem rád, že se memorandum o porozumění v praxi vůbec neujalo. Skutečně to chvíli vypadalo, že se prezident Trump chystá zbaběle dopustit stejného hříchu, kterým se provinil v roce 2015 prezident Obama. Darovat teroristickému režimu zmrazená aktiva v hodnotě miliard amerických dolarů, prostřednictvím zrušení sankcí jim opětovně umožnit vstup na mezinárodní trhy, rezignovat na řešení problematiky íránského raketového programu a jednání o klíčovém jaderném programu odsunout až na následující týdny či měsíce? Ten návrh byl absolutně nepřijatelný a Trump se očividně pokusil z konfliktu ,,vyvléknout" dříve, než se s horkou fází kampaně před volbami do Kongresu spustí na americkou administrativu neúprosný tlak. Naštěstí však Trump tvrdě narazil. Z tohoto konfliktu již totiž není úniku. Není cesty ven, není cesty zpět a není ani cesty dopředu. Následovat může pouze eskalace. Trumpovi jeho pokus o únik nijak nevyčítám a dost možná se uskuteční další především ,,rétorické kličky". Jedno však zůstává od počátku bojů jasné. Jiné řešení hrozby ve znamení íránských teroristů, než představuje použití vojenské síly a provádění útočných kampaní neexistuje. Mírová cesta, diplomacie? Ani omylem! Již jednou to Západ za éry Baracka Obamy zkusil. Výsledek? Uvolněné finanční prostředky se proměnily v ničivý raketový program a vybudování nových zbrojních kapacit, včetně vyzbrojení povstaleckých skupin v Jemenu, Gaze i Libanonu. Ruku v ruce s tím tedy nepochybně souvisí i tragédie ze 7. října 2023. Alibismus evropských politických špiček v této věci opravdu nejsem schopen pochopit. Na čí straně tedy Evropa momentálně stojí? Na straně našich partnerů, kteří vědí, že se ajatolláhovi nikdy nesmí jaderná bomba dostat do ruky? Anebo postup prezidenta Trumpa a premiéra Netanjahua tedy naplno odsuzují a hodlají si ve vztahu k náboženským fanatikům hrát na ,,mírotvůrce s porozuměním". Plán B by měl být následovný: Okamžité vyjádření politické podpory Spojeným státům a Izraeli ve snaze znemožnit Íránu získat jadernou zbraň, tvrdě odsoudit aktivity revolučních gard a jejich spojenců v klíčových tepnách globálního propojení a obchodu a nabídnout Spojeným státům možnost využití vojenského materiálu. Mějme totiž na paměti, že se na Blízkém východě bojuje i za naše bezpečnostní a ekonomické zájmy. Jednota a tandem USA-Evropa by jistě teroristy nepotěšil. Je také zajímavé, jak se Íránským revolučním gardám podařilo v průběhu let přelézt tamnímu politickému spektru ,,přes hlavu". Z pouhého ochránce a bezpečnostní složky režimu ajatolláha, se staly jeho hlavní rozhodovací silou, která drží íránské politiky ,,pod krkem".
Jistou změnu evropské strategie vyžaduje také ruská válka na Ukrajině. Upřímně začínám mít pocit a vážné podezření, že se Evropa stáhla do jakési vyčkávací pozice. Sledujeme hlemýždí tempo postupu ruských jednotek (zda-li se o nějaký postup vůbec jedná), mimořádně úspěšné ukrajinské ,,sankce dlouhého doletu" a operace dronových specialistů, jež jsou stokrát účinnější, než všech 21 evropských balíčků protiruských sankcí dohromady, neboť dokázaly za pár týdnů změnit to, o co se Evropa pokouší od začátku války - změnit náladu ruské společnosti a vůdcovské rozpoložení prezidenta Putina. Proto Evropa teď zdá se vyčkává. Asi na moment, kdy nastane pro Putina ,,DEN ZÚČTOVÁNÍ". Že se jeho konec blíží je zřejmé, ale kdy přesně nastane? Za rok, dva, pět, deset…??? Aktuální podoba války přeci dnes již není o tom, kdo vzejde jako vítěz a poražený, ale o tom, že roste počet civilních obětí na Ukrajině a Putin má stále spoustu prostředků, jakými lze eskalovat válku. Kolik lidí ještě musí na Ukrajině přijít o život? Kolik balistických raket a sebevražedných dronů musí být ještě na ukrajinská města vysláno? Opravdu hodláme jen tak přihlížet masivním ruským útokům s odůvodněním, že jednoho dne ten zlý Putin stejně skončí? Je pravdou, že skutečnou bilanci úspěšnosti psychologického efektu západních a ukrajinských sankcí na ruskou společnost ukážou zářijové volby do Státní dumy a potenciální ruská mobilizace, která odhalí, jak je to s postavením ruského prezidenta ve skutečnosti. Respektive jak blízko či daleko je jeho pád. Pasivitu si teď však Evropa nemůže dovolit. Plán B v tomto případě spočívá zejména v zajištění dostatečného počtu interceptorů PAC-3 pro systémy protivzdušné obrany Patriot, které Ukrajina akutně potřebuje. Bohužel problémem je, že se sklady materiálu velmi rychle vyprazdňují v souvislosti s válkou v Íránu. Tou druhou součástí plánu by měla být změna taktiky. Je potřeba aktivně podpořit diplomatické úsilí prezidenta Zelenského a americké administrativy. Nejlépe tím, že politici jako Macron, Merz využijí diplomatických kanálů ve snaze iniciovat společné jednání Zelenskyj - Putin. Ani ne tak proto, že by k němu skutečně mohlo dojít. Ten důvod je opačný. Putin se totiž se Zelenským nikdy nesetká, ani nemůže. S prezidentem, kterého označuje za nelegitimního a kterého plánoval zlikvidovat hned v prvních hodinách války se logicky nemůže setkat. Popřel by tím sám sebe, své ideologické cíle a jeho okolí by to nesneslo. Právě proto bych toho využil, abychom byli schopni Putina více a více potápět v jeho ,,ideologické bramboračce", kterou si sám naservíroval. Jednak tím uvedeme na pravou míru, kdo skutečně stojí o uzavření míru a kdo musí za všech okolností pokračovat ve válce (čímž vyvrátíme zcela nekompromisně dezinformace vypouštěné Kremlem) a vedle toho vykreslíme Putina jako ubohého a chabého vládce ruského impéria, který chtěl ,,slupnout" Ukrajinu do 3 dnů, jenomže místo toho musí po 4 letech potupného tažení být jejím prezidentem a jeho spojenci vyzýván k dialogu.
Samozřejmě jsem si vědom, jak náročná a politicky citlivá situace v Evropě nastala. Jsem si vědom obrovských výzev, kterým jako kontinent ve všech oblastech čelíme. Netvrdím proto, že by naši politici měli vysílat do válečných oblastí vojáky a vzít si na bedra jejich životy. Rozumím také tomu, že se nemohou všechny plány a kroky povést. Že ne všechny iniciativy splní svůj účel. To jediné, co chci od evropských politiků vidět, je větší odvaha, úsilí a odhodlání. Jedině tak se totiž dají hájit zájmy Evropy v době, která je přelomová. Nenechme proto osud našeho kontinentu v novém světovém uspořádání osudem. Vezměme ho do vlastních rukou. Zachovejme podobu demokratického Západu i do dalších dekád. Je to v našich silách!🇪🇺🇺🇲🇺🇦🇮🇱
