Článek
Tentokrát se však Francie nepotálí s patovou situací kolem ustanovení vládního kabinetu, nýbrž s rozsáhlou invazí socialistických vandalů, kteří v posledních dnech ve velkém okupovali ulice francouzských měst a ničili vše, co se jim před nosem objevilo. Prezident Macron neprožívá zrovna dvakrát jednoduchý konec prezidentského mandátu. Poslední dny musely být pro hlavu jednoho ze dvou nejvýznamnějších států Evropy vskutku výživné - náročný dvoudenní summit EU v Bruselu a následný návrat do domovské země zmítané vlnou bezbřehého násilí.
Při pohledu na záběry z francouzských měst si téměř pokaždé vybavím varování amerického prezidenta Trumpa před nepřátelskými levicovými silami, neboť to jest naprosto přesný úkaz, který je nyní ve Francii k vidění. Samozřejmě, že Trumpova slova je nutné vnímat s jistou nadsázkou a vykreslování Demokratické strany coby komunistického bloku je ubohé, avšak podstata věci je na míru přesná. Protesty ve francouzských městech nelze nazývat protesty. Je zajímavé, že oficiálním odůvodněním demonstrací ze strany jejich organizátorů se stala problematika školství, rostoucích životních nákladů a společenských nerovností. Pokojných občanů, kteří skutečně vyšli do ulic z výše zmiňovaných důvodů je naprosté minimum. Nebo nám snad hodlá vůdce krajní levice Mélenchon a neziskové organizace tvrdit, že vykřikování antifašistických hesel a nespočet palestinských vlajek mají nějakou souvislost s nepříznivým ekonomickým obrazem ve Francii? Nikoliv! Já za tím vším shledávám snahy francouzské krajní levice překlopit větší míru pozornosti na svou stranu, neboť se v médiích skloňuje zejména riziko krajní pravice v podobě Národního sdružení, a tak o sobě chtějí dát vědět taktéž radikální socialisté. Ti mají na rozdíl od svých konkurentů z odlišného politického spektra k dispozici mnohem větší náklonnost neziskového sektoru.
Navzdory tomu, že se oba extremistické proudy v mnoha postojích a názorech diametrálně liší, jedno mají společné - brojí proti našemu stávajícímu politickému systému a demokratickým hodnotám. Opovrhují demokratickým Západem a snaží se o destabilizaci politicko-společenského uspořádání ve snaze o násilné vnucování zcela odlišného způsobu žití. Oba proudy se taktéž většinově drží sympatizujících vztahů s Kremlem a staví se proti pomoci napadené zemi, tudíž si získaly velké zastání stran dezinformační scény. Výtržnictví ve Francii je zkrátka mimo jiné také odrazem frustrace krajní levice, že si právě druhý extremistický proud dokáže získat větší popularitu v průzkumech. Jestli je Francie něčím specifická, pak je to právě síla schopnosti vyjít do ulic a protestovat. Stále si však myslím, že taková podoba nepokojů, jaká je nyní k vidění, je pro většinu francouzské společnosti zcela nepřijatelná. Na druhou stranu mě velmi znepokojuje radikalizace mladistvých, kteří se pod ochranou rozsáhlého davu neštítí ničeho, včetně útoků na bezpečnostní složky.
Doufejme, že včerejší den byl ve znamení vyvrcholení několikatýdenních občanských nepokojů, které ustanou a situace se bude postupně uklidňovat. Je ale zřejmé, že atmosféra před prezidentskými volbami bude i nadále mimořádně vyhrocená. Francie čelí hlubokým strukturálním problémům a její další směřování bude klíčové i pro celý evropský blok. Strach, nenávist, nejistota a obavy jsou samozřejmě pro období krizí typické a slouží všem extremistickým silám, ohrožujících naše uspořádání jako nástroje pro ujmutí moci. Podstatné vždy bylo, jakou formou se dokázala společnost nepříznivým okolnostem vzepřít a nalézt správná východiska. Výjimkou není ani realita dnešních dní.
