Článek
Válka na Ukrajině
Osud válečného konfliktu na Ukrajině byl již zpečetěn. Ani jedna ze zainteresovaných stran nemá možnost tento fakt zpochybňovat. O tom, že zločinecké dobrodružství Vladimira Putina dopadlo tím nejhorším možným scénářem, jsou si vědomi všichni. I sám ruský prezident moc dobře ví, že jeho země zažívá historickou potupu. Ze současné situace na frontové linii a rozpoložení agresora je zřejmé, že se válka dostala do podoby, která „svírá“ Putina v realitě nedosažitelných ideologických cílů. Mezi stávajícím kremelským válečným zločincem a bývalým nacistickým diktátorem Hitlerem je čím dál tím více paralel. Stejně tak, jako za žádnou cenu nemohlo tehdy Nacistické Německo ustoupit, i Putinovi se podařilo dostat dnešní Rusko do stejné situace, ze které není úniku. Jaký je dnes status Ruské federace? Rozklad hospodářství, destrukce základních sociálních služeb, rostoucí nezaměstnanost, ostudný geopolitický úpadek, statisíce mrtvých spoluobčanů, kteří položili život kvůli ideologickému selhání prezidenta Putina? Na to přijde kredenc. Pokračujeme dále, bratři! V každém příspěvku, kde se věnuji tématu ruské agrese na Ukrajině, musím zmínit obdivuhodný boj ukrajinského lidu. Nejenom západní sankce uvalené na ruský energetický sektor, ale především ohromný technologický a vojensko-kapacitní pokrok Ukrajiny, na základě čehož snižuje svou závislost na pomoci ze strany Evropy a USA, ale také zavedení mimořádně úspěšných „sankcí dlouhého doletu“, dostává Rusko na kolena. Důkazem ruské nemohoucnosti jsou vražedné a barbarské útoky na civilisty, které odrážejí Putinovu frustraci. Čím více však bude hnán do kouta, tím větší nebezpečí Ukrajincům, ale i nám hrozí. Válka na Ukrajině je dnes již o tom, kolik lidí bude ještě muset zaplatit svým životem, než ruský medvěd vydechne naposledy. Navzdory výše zmíněnému, Putin stále neřekl své poslední slovo. Nezbývá mu nic jiného, než pokračovat v zabíjení.
Válka na Blízkém východě
Íránská krize vykazuje na rozdíl od té ukrajinské větší naději mírové urovnání. Úsilím disponují obě strany, avšak jejich podmínky jsou natolik vzdálené, že prozatím nic nenasvědčuje tomu, že bychom se v nejbližších dnech mohli dočkat dalších deeskalačních prvků. Scénářů je celá řada. Není ani vyloučeno, že budou jak Írán, tak Spojené státy nakonec s výsledkem války smířeny. Jednoznačně odmítám tezi, která se zakládá na strategickém neúspěchu USA. Cílem Spojených států a Izraele bylo, je a bude zajistit, aby íránský jaderný program nepředstavoval bezprostřední ohrožení pro západní společenství. A toho nepochybně dosáhnou - nezáleží na tom, jakým způsobem. Není tajemstvím, že původní cíle našich partnerů byly soustředěny na svržení teokratického režimu. Průběh války však ukázal, že tento cíl je nereálný a je potřeba zůstat nohama na zemi. Takzvaný „vývoz demokracie/“ je v praxi neúčinný a bezpečnější svět nezajistí. Tato myšlenka vznikla především v důsledku teroristických útoků ze září 2001 a mnoha dalších nábožensky motivovaných zločinů. S ohledem na tyto příčiny byla myšlenka „demokratizace“ konkrétních nepřátelských států logická. Její selhání je věc druhá. Jsem si jistý, že si většina z nás postupem času uvědomí, že jiné řešení íránské hrozby, než jaké zvolil americký prezident Trump s izraelským premiérem Netanjahuem, zkrátka nebylo. Rozhodně ne za situace, kdy úroveň obohaceného uranu dosahuje 60 %. Co se týče významného Hormuzského průlivu, je velmi nepravděpodobné, aby se jeho způsob využívání vrátil do předválečné doby. Pro Írán je jeho kontrola zásadní a do budoucna v něm bude hrát důležitější roli. Jak moc důležitá bude, zatím nelze konkretizovat. Pro premiéra Netanjahua je válka v Íránu dost možná poslední operací. Izraelská společnost je po dlouhých a vyčerpávajících válkách s Íránem a na něho napojenými militantními skupinami vyčerpaná a tíhne po změně. V podzimních volbách do Knesetu tak nejspíš dojde k obměně vládní garnitury. Stávající opozice se ve snaze svrhnout vládu premiéra Netanjahua spojila do předvolební koalice a využívá negativních nálad ve svůj prospěch, což je samozřejmě naprosto pochopitelné. Izrael, stejně tak jako všechny demokratické státy, potřebuje občas změnu. Bibi však svůj úkol splnil.
Jakou roli v konfliktech sehrává Čína a nemá náhodou tento „tajemný“ stát jeden z největších podílů na stále probíhajících konfliktech? O tom, jak potichu a plíživě se Čína snaží rozložit Západ a jak jí v tom po nástupu Trumpovy administrativy spousta evropských, ale i jeden severoamerický politik začal nahrávat, pohovořím příště. Jedno je však jasné. Když budeme držet naše partnerství západních demokracií, neprohrajeme!
