Článek
Není divu, že vzbuzuje ve společnosti řadu emotivních reakcí, které vedou k organizování protestních shromáždění, pochodů či stávek. Bezpochyby se jedná o kontroverzní legislativní návrh. Nicméně je potřeba umět odlišovat dvě rozdílné věci: systém koncesionářských poplatků jako takový a konkrétní ,,dílo" ministerstva kultury.
Teze o koncesionářských poplatcích coby záruce nezávislé a demokratické žurnalistiky, je mylná. Čistě z osobního hlediska se přikláním ke skupině, která považuje současný systém za přežitý. Máme tu čest žít v době, kdy nám jako zdroj všech informací slouží internet. Jsem přesvědčen, že spousta z nás kouká na zpravodajské vysílání České televize minimálně, neboť máme k dispozici alternativní internetová média (záměrně nejmenuji), která si denně otevíráme na chytrých zařízeních. Paradoxně lidé dost možná poslouchají častěji vysílání Českého rozhlasu (z pracovní kanceláře, auta…), avšak i tato instituce má nesrovnatelně méně posluchačů než v dobách minulých. Není na tom nic špatného. Názor, že systém koncesionářských poplatků v době, kdy média veřejné služby již nepředstavují hlavní zdroj informací o dění nejenom v naší zemi, ale především ve světě, je zkrátka zastaralý, považuji za naprosto relevantní a hodné diskuzi. Občanů, kteří postrádají přístup k internetu, je méně a méně. Zemí, ve kterých jsou média financována ze státních rozpočtů, naopak přibývá. I v sousedním Polsku, kde jsou momentálně u vlády strany s liberálně-demokratickou orientací, již částečně financují média prostřednictvím rozpočtu. Celá debata je o něčem jiném. Záleží zde na legislativním rámci, který počítá se zřízením dozorčích orgánů a rad. Právě ty mají představovat záruku objektivního vysílání, neboť jejich povinností je dohlížet na fungování veřejnoprávních médií. Způsob jejich financování v tom hraje daleko menší roli, než se mnohým zdá.
Podíváme-li se na aktuální rozpoložení a poměry, ve kterých se Česká televize nyní nachází, s jistotou můžeme říct, že se jedná o upadající médium, které již dávno ztratilo svou tvář. Platíme koncesionářské poplatky, ale přesto je možné, že obsazení Rady ČT tvoří lidé, jež jsou prokazatelně ve střetu zájmů, stávající generální ředitel pan Hynek Chudárek se dostane k moci formou ,,obelhání" řádného demokratického způsobu hlasování, kdy si se svým hlavním vyzyvatelem rozdělí role. Jak je možné, že po nástupu Babišovy vlády dojde ke změně hlavní dramaturgyně letitého pořadu Otázky Václava Moravce, která okamžitě ,,nařídí" moderátorovi pozvat do diskuze Tomia Okamuru? Nejedná se o vyvíjení tlaku na podřízené? O chování a způsobu jednání vedení ČT, které se zasadilo o odchod nejenom Václava Moravce, ale také například Jakuba Železného, který onen tlak ze strany vedení na jeho nezávislou žurnalistiku popisoval. Ano, to všechno se děje navzdory tomu, že média ,,patří" stále ještě nám a nikoli státu.
Rád bych zde kromě toho také napsal něco málo o vysílacím programu kanálu ČT Sport. To je totiž názorná ukázka toho, že poplatky za televizi, již nemá smysl dále hradit. Jsme národem, který sportem žije. Takový hokej nebo fotbal má v Čechách velkou sledovanost. Problémem však je, že Česká televize přestala postupně mnohé soutěže vysílat. Jedná se o nejvyšší fotbalovou ligu, MOL Cup, evropské soutěže UEFA (Evropská liga, Liga mistrů) a také hokejová Tipsport extraliga je vysílána spíše výjimečně. Skoro se mi nechce věřit, že alespoň mistrovství světa je k dostání na ČT. Takové tenisové grandslamy, s účastí našich hráčů a hráček, z nichž mnozí patří mezi světovou špičku? Ani zmínka, neboť to něco stojí… Pro srovnání, naši polští sousedé většinu těchto sportovních událostí sledovat mohou, aniž by si museli kupovat předplatné u soukromých stanic.
Rozhodně se svým postojem nezastávám osoby ministra kultury ani premiéra Babiše, který mluví pravdu pouze, když se splete. Komentovat onu předlohu zatím nemá smysl, neboť dostojí v průběhu příštích týdnů řadě změn, které požadují jak média, tak i jednotlivá ministerstva. Platí však jedno pravidlo. Pokud vládní novela zákona o médiích veřejné služby bude garantovat zákonem stanovenou částku, která bude každý rok s připočtením inflace médiím vyplácena a dále zajistí ustanovení kontrolní rady, jejíž členové nebudou většinově vybíráni vládou, nemám námitku proti záměru změnit systém financování.
Jistý problém nastal právě na Slovensku, kde Ficova koalice protlačila zákon o zrušení RTVS, kterou nahradila Slovenská televize a rozhlas (STVR). Rada STVR je složená z devíti členů, kteří volí také ředitele televize. Problémem jest, že většinu členů vybírá sama vláda a o zbylých členech hlasuje parlament, kde vláda disponuje nadpoloviční většinou. Na Slovensku se tedy jedná o nebezpečný precedens.
