Článek
Nedávno mě zaujal článek o takzvané „Hoře hlupáků“ v souvislosti s umělou inteligencí. Autor v něm varuje, že AI může nebezpečně posilovat naši iluzi znalostí, aniž bychom u toho museli skutečně myslet. Má v tom velký kus pravdy, ale podle mého názoru je tu ještě jedna zásadní rovina: všechno totiž záleží na tom, kdo sedí u klávesnice.
Myslím si, že pokud člověk používá AI vědomě a tuší, na co se vlastně ptá, tak mu tento nástroj spíše pomáhá rozšiřovat obzory. Nemusíte být hned specialista na daný obor, stačí mít alespoň minimální přehled. V takovém případě pak AI nefunguje jen jako generátor textu, ale jako partner, se kterým můžete pracovat s informacemi, tříbit si názory a postupně se zdokonalovat. V tomto scénáři vás AI z té pomyslné „Hory hlupáků“ vede směrem ke skutečnému pochopení.
Ten skutečný problém, o kterém se v článku píše, nastává u opačného přístupu. Pokud člověk nemá ani tušení, o čem dané téma je, dostává se do pasti, kterou AI paradoxně spíše prohlubuje. Takový uživatel totiž nedokáže ani pořádně formulovat zadání neboli prompt. A v tom je ten zásadní kámen úrazu: když se neumíte správně zeptat, dostanete odpověď, které ve výsledku ani nerozumíte, protože vám chybí základní kontext.
Místo toho, aby nás AI vzdělávala, nás v tomto případě jen utvrzuje v iluzi vědění. Člověk pak sice drží v ruce suverénně napsaný text, ale protože se na začátku špatně zeptal, dostal odpověď na něco úplně jiného, než potřeboval. AI zkrátka není náhrada za vlastní myšlení, je to jeho zrcadlo. Jak kdysi trefně poznamenal antropolog Claude Lévi-Strauss: „Vědec není člověk, který dává správné odpovědi, je to ten, kdo klade správné otázky.“ A u umělé inteligence to platí dvojnásob. Pokud do ní vložíte aspoň trochu vlastní snahy a přehledu, vrátí vám to mnohonásobně. Pokud do ní ale vložíte jen neznalost, dostanete zase jen prázdný výsledek, i když bude zabalený do velmi přesvědčivých vět.
