Článek
Člověk je fascinující tvor. Dokázali jsme ovládnout technologie, létat do vesmíru a vymýtit nemoci, ale v jednom ohledu jsme zůstali uvězněni v hluboké minulosti: v našem přístupu k rozmnožování. Jsme de facto jediným myslícím tvorem na této planetě, který se množí naprosto nekontrolovaně. Vyřadili jsme se z potravního řetězce, nemáme přirozeného predátora a naše počty nikdo a nic neredukuje. Kam až tento stav může zajít, než systém definitivně zkolabuje?
Biologický pud versus moderní zodpovědnost
Často se ptám, proč má tolik lidí onu neutuchající potřebu mít děti za každou cenu. Je to skutečně jen čistý pud sebezáchovy, nebo jsme obětí zarytých společenských standardů? „Musíš mít děti, aby měl kdo budovat společnost,“ slýcháme ze všech stran. Ale jakou společnost budujeme, když v zemích s nejnižší životní úrovní je porodnost nejvyšší, a přesto se jejich situace neustále zhoršuje?
Narážíme zde na paradox, kdy kvantita naprosto válcuje kvalitu života. Tento jev popisuje tzv. demografický přechod – moment, kdy díky medicíně lidé přestávají umírat, ale díky starým vzorcům se dál nekontrolovaně množí. V mnoha případech se pak dítě stává pouhou pojistkou na stáří nebo v tom horším případě zdrojem sociálních dávek. To považuji za hluboce neetické. Dítě by nemělo sloužit k vyplnění díry v prázdném životě rodiče, ani jako finanční strategie.
Stigma bezdětnosti a falešná morálka
Dnešní společnost se tváří pokrokově, ale zkuste říct, že děti nechcete. Okamžitě se stanete terčem verbálních útoků a ponižování. „Nevíš, co je život,“ „Jsi nezodpovědný,“ „Nemůžeš o ničem rozhodovat, protože nemáš rodinu.“
Podle mě je to přesně naopak. Skutečně nezodpovědný není ten, kdo se rozhodne děti nemít, ale ten, kdo je přivede do světa bez prostředků, bez zabezpečení a bez schopnosti se postarat o sebe sama. Model „udělám si tři děti a stát se postará“ je cestou do pekel. Ostatní to sice zaplatí ze svých daní, ale nejhorší je dědičnost tohoto vzorce.
Dědičné vzorce: Výchovné tábory nezodpovědnosti
Kromě genů totiž dědíme i vzorce chování. Dítě, které vyrůstá v prostředí, kde je pasivita a závislost na systému normou, si toto nastavení nese dál. Funguje to jako „výchovné tábory“ v radikálních zemích – dítě se sice neučí skládat samopaly, ale učí se pokračovat v nezodpovědném životním stylu svých rodičů. Tímto způsobem společnost nikdy nedosáhne „dokonalosti“, ale naopak zanikne pod tíhou vlastní neschopnosti seberegulace.
Závěr: Od povinnosti k výsadě
Domnívám se, že nastal čas na radikální změnu myšlení. Dítě by nemělo být automatickou povinností nebo sociálním nástrojem. Mělo by být výsadou. Mělo by být výsledkem vědomého, zodpovědného rozhodnutí lidí, kteří jsou schopni novému člověku nabídnout víc než jen genetickou informaci a přežívání z měsíce na měsíc. Pokud se nenaučíme upřednostňovat kvalitu budoucích generací před jejich pouhým počtem, budujeme společnost, která je odsouzena k zániku dřív, než stačí plně dozrát.
Lidstvo je jako rakovina planety, jejímž jediným cílem je nekontrolovaný růst, aniž by se staralo o zdraví hostitele.
„Souhlasíte s Lovelockovým drsným přirovnáním, nebo věříte, že lidstvo dokáže svou expanzi ukočírovat? Je bezdětnost sobectvím, nebo nejvyšší formou zodpovědnosti? Pojďme o tom diskutovat v komentářích.“
