Článek
Dnes bych si rád zavzpomínal na své pobyty v lázních, kde jsem jako puberťák zažil nejkrásnější, nejbezstarostnější a nejléčivější chvíle svého života.
Měl jsem kdysi fakt dobrého doktora na astma, který mi tři roky po sobě předepisoval lázně. Jako první byly Jeseníky. Byla tam krásná příroda. U lázeňského domu viselo na stromě půl metru široké vosí hnízdo, které čítalo snad tisíce vos (nebo nevím, jak se to počítá). Muselo vznikat snad deset let – úplná pamětihodnost – a kolem byl opravdu hustý hukot. K tomu stromu jsem se bál.
Když mě tehdy rodiče poprvé poslali do lázní vlakem přes celou republiku s kufrem, který jsem sotva unesl, čekal jsem nejhorší. A nemýlil jsem se.
Cesta rychlíkem tehdy trvala snad šest hodin, byly průtrže mračen, výluky, kus cesty se jelo autobusem, kus jsem táhl kufr po stráni. Když jsem nakonec vystoupil, byla bouřka, po místní asfaltce se proti mně valil potok vody. Měl jsem jen sandály, kufr a žádný trolejbus nikde. Byl jsem promočený skrz naskrz.
Namísto toho, abych se tam seznámil s nějakou dívkou, jak jsem doufal, tak jsem se sblížil s o generaci starší dámou, která mne viděla nahého a já ji ne. Byla hodná, dávala mi dvakrát delší CO₂ koupele, než jsem měl předepsané. To je naprosto senzační věc. Lehnete si do hluboké plechové vany a na každém chloupku i na každém místě na těle se vytvářejí malé bublinky, které při utržení příjemně polechtají. Vždycky jsem z toho byl skoro v euforii. Ona mi komentovala jizvy, říkala, že bez pořádné jizvy to není chlap, a po koupeli mě drhla velkou bílou lázeňskou osuškou. Prostě senzace. Idealizovaná vzpomínka i po čtyřiceti letech.
Procházky krajinou byly pěkné, i když kopce na můj vkus dost strmé. Vadilo mi, že v domě dorostu byli samí namachrovaní kluci a já se svou skromností a šroubováky na opravu rozvrzaných skříní jsem tam byl z jiného světa. Dívky si všímaly jen extrovertních frajerů, zatímco já zůstával pro párování zcela nepovšimnut. Alespoň taková je matná vzpomínka. Můj spolubydlící celé večery cvičil před zrcadlem, zatímco já si četl knížku o dobývání vesmíru. Tehdy mi to dávalo smysl. Pak jsem s jedním klukem soutěžil v kreslení. Když viděl, jak jsem nakreslil kazetu Sony, že to vypadalo jako fotka a přitom jsem měl jen měkkou nejobyčejnější tužku a zažloutlou čtvrtku, vzdal to a já soutěž vyhrál.
Byla tam s námi kupodivu i holka z gymplu, se kterou jsem zpočátku trochu flirtoval. Bohužel jen do té doby, než něco špatného snědla a její porušený metabolismus hořčíku jí způsobil těžký záchvat. Dodnes si pamatuji, jak děsivě to působilo. Tři chlapi ji museli držet a přivázat k nosítkům. Byla to scéna jak z těch šílených filmů o robotech, kteří ztratili kontrolu. Křeče a oči v sloup. Od té doby mám ten obraz pořád před očima. Uvědomuji si, jak je život křehká věc a jak je vše nestabilní.
O dva roky později můj doktor uprchl do zahraničí a tím pro mne lázně skončily. Ještě předtím jsem se ale podíval i do Mariánských Lázní a pochopil, co znamená pojem „lázeňské město“. Přiznám se, že mě tehdy fascinovaly místní hotelové společnice, na které jsem se před hotel chodil dívat, jak byly dekorativní. Byl to pro mne tehdy estetický zážitek, jako návštěva galerie nebo tak něco. Působily upraveně, elegantně a skoro reprezentativně, jako by je vybírala nějaká komise.
Z povinných procedur byly drsné kolektivní inhalace. Uprostřed uzavřené místnosti stál vařič s konvicí slané páchnoucí vody, ze které stoupala pára a vzduch by se dal krájet. Kolem seděli důchodci v kruhu a zpívali lidové písně. Zvláštní atmosféra.
Elektroléčba sovětským mikrovlnným přístrojem, velkým jako tři lednice, byla také silný zážitek. Přístroj hučel jako stará mikrovlnka a já měl pocit, že se mi zastaví srdce. Dali mi před plíce jeden podivný talíř, za záda druhý a zapnuli to. Do dvou minut mi bylo zle a slabo. Rozklepaný jsem zvonil, až to vypnuli. Raději jsem tam už podruhé nešel. Doktorka to pak bez řečí z mého notýsku vyškrtla.
Největší terno bylo, když kamarád uplatil plavčíka šesti pivy a mohli jsme si hrát na „válku“ s vodními střiky. Plavčík fandil, dokud jsem kolegu nesmetl proudem vody. Pak nás vyhodil. A piva si nechal. Samotné skotské střiky byly ale vždy skvělé. Střídání horké a ledové vody člověka dokonale probralo.
Od rodičů jsem dostal 300 korun ze své vkladní knížky po babičce. Bylo to hanebně málo. Bodovalo se uklízení a za odměnu byly večerní vycházky do města. Skončili jsme tehdy s dívkami v restauraci Koliba, odkud nás pro smích a puberťácké chování sice vyhodili, ale peníze stejně zmizely.
S odstupem na lázně vzpomínám rád. Nešlo o utrácení, spíš o procházky s hrníčkem k prameni a o tu zvláštní atmosféru. Pamatuji si i „zázračnou“ chuť místní vody, která se později ukázala jako kontaminovaná kanalizací. Při mém odjezdu někdo vyvěsil ceduli, že až do odvolání Lesní pramen nepít.
Dodnes nechápu, jak jsem tam v hudebninách koupil úplně novou desku Beach Boys s jejich největšími hity z roku 1970. Přitom byl rok 1985 a ta LP gramodeska byla úplně nová. V té době bez internetu to byl malý poklad. Moje lázeňská trofej.
Cestou domů ve vlaku pořádali v kupé soutěž o nejdelší polibek. Já tam byl jediný střízlivý a připadal jsem si velmi nepatřičně. Neměl jsem peníze a navíc jsem si nesl otcovo přesvědčení, že bez alkoholu se má člověk obejít. Byl jsem naivní, zbytečně jsem si upíral zážitky v domnění, jak jsem asketický rytíř ve stylu filmu „Údolí včel“. Vlastně to bylo hezké, vše mi tehdy dávalo ještě smysl.
Vzpomínám na to rád a občas si říkám, že bych se chtěl vrátit v čase a zase být tím bezstarostným puberťákem, který má jen malé starosti a spoustu snů.
To byla doba.
