Článek
Dnes jsem se konečně odhodlal. Stáhl jsem si z internetu formuláře, vyplnil a vyrazil na stavební úřad. Já vím, že by mělo platit „Na úřad se nechodí, na úřad se píše“. Nechci ale dostat za dva měsíce do datové schránky info, že jsem neodevzdal nějakou přílohu, formulář, nesmysl a začínat úřední proces naslepo znovu a znovu. Chci se již pustit do toho, o co jde. Vím, že jsou papíry všeobecně důležitější než realita, ale čas utíká a léto je krátké. Potřebuji vědět, na čem jsem, a začít makat. Doufal jsem, že tam přijdu a podívají se na papíry, které jsem přinesl. Přede mnou přeškrtají chyby, dají mi další správné papíry, které podepíšu a pak už jen budu čekat na kladné vyřízení. Takhle krásně jsem si to maloval.
Chystá se totiž nový stavební zákon. Zase bude všechno jinak. Od července myslím. Už zhruba měsíc čtu na internetu všude něco o půlmilionových pokutách, pokud někdo nemá ke své boudě na pozemku přesnou dokumentaci. Já vím, že dobrá zpráva je žádná zpráva a strašení je hit na sledovanost. Beru to trochu s rezervou. Ale i tak se bojím. Chci mít vše v pořádku. Vím, že pokud nemá člověk souhlas od stavebního úřadu, nesmí vzít do ruky cihlu. A hlavně pokuty, které novinové články popisují, tak bych musel platit asi až v příštím životě, ale v tomto bych to nezvládl. Někde jsem slyšel, že kdo jde na úřad, naběhne si. Že lepší je dělat malé věci tajně a zamaskovat je vegetací, aby to snímkování z větroňů neodhalilo. Aby nepřišly pokuty, až se ukáže, že rozpočet státu je nutné odněkud naplnit, tak se radši chci jistit a mít i k výměně oken písemné vyjádření, že je vše ok. Budu kousek přizdívat, tam už je v zákoně specifikace sporná.
Přišel jsem na úřad v úřední den a zjistil, že jsem třetí. To by šlo, kdyby přede mnou nebyla paní, která přípravě nevěnovala ani minutu a šla si na úřad popovídat a vzdělat se. První chlapík byl hotový za pět minut. Já jsem se dostal dovnitř za hodinu a čtvrt. Snažil jsem se upadnout do vegetativního stavu a nevnímat, ale moc to nešlo. Celé to začalo tím, že mi paní řekla „Já se tam jdu jen zeptat“. Zavětřil jsem problém.
Dveře jsou levné, nečalouněné, propouštějí zvuk a jsou jako z papíru, tedy jsem si to užil stejně, jako bych tam seděl s nimi. Dámy se pozdravily a pak začalo povídání. „Já mám dům a ten má plot.“ To je novinka, tak na co se zeptá, říkal jsem si. „A nad vchodem má takový přístřešek.“ Začalo to být napínavé. Sám jsem zvědav o co jde. „My jsme to koupili, víte?“ No, také by se mohla dostat k věci rychleji. „A já tomu vůbec nerozumím.“ Super a kdy se zeptá na to, o co jde? „A ten přístřešek zasahuje k sousedovi?“ pokoušela se proces zrychlit úřednice. „Ne to ne, ten je k chodníku.“ Dozvěděl jsem se. A tak to jelo dál a dál. Téměř hodinu.
Fascinovalo mne, že jsou schopni se bavit o něčem, k čemu ani jeden nemá před sebou podklady. Přitom se nepřišli pohladit, ani si popřát veselé Velikonoce. O něco tam šlo, ale tím, že zatím není nikde umělá inteligence, tak nikdo neporadil té dámě, že když se jdu o něčem bavit na úřad, nebylo by od věci vzít sebou výkres nebo alespoň vytištěnou fotografii. Případně cokoliv, co se dá položit na stůl a pak teprve o tom mluvit. U úřednice sice obdivuji její trpělivost a vstřícnost, nicméně zase si říkám, pokud by na úřadě měli umělou inteligenci, tak ta by musela zaregistrovat, že debata bez podkladů je zcela nesmyslná. Že je na místě úřednici vyzvat, ať otevře šuplíky nebo soubor a podívá se na ten dům, o kterém je řeč. Nebo alespoň otevřít panoramatický snímek ulice z internetu. To se však zjevně nestalo a vesele se povídalo o něčem, co velmi pomalu nabíralo obrysy nějakého finálního tvaru. I já jsem si čím dál přesněji představoval ten dům. Už jsem věděl i to, že má šikmou střechu, že má žlaby a okapy směrem do ulice a že se zdí opírá o další dům. Pevně jsem doufal, že to je to, o co jde a že se konečně odhalí tajemství důvodu, proč ta paní na ten úřad šla. Že už přijdu na řadu.
To se nestalo, začal se řešit plot. Vrátka jsou nižší než plůtek. Jak neobvyklé. Proklínal jsem zlozvyk mnoha lidí, kteří se neumějí vyjadřovat a nechápou, že obrázek vydá za tisíc slov. Já bych nikdy nesebral odvahu jít na úřad bez toho, abych měl alespoň orientačně vyplněné lejstro a jen vynechané ty nejzáhadnější kolonky, kde si opravdu nejsem jist. Takové jako „Dle paragrafu 126 vyplňte hodnotu“ nebo „Výpis k výběru najdete na stránkách statistického úřadu“, kde po kliknutí na odkaz zjistím, že úřad měnil stránky a adresa už nefunguje. Už nikdy se nedozvím, co v té kolonce mám vyplnit, dokud nepůjdu na úřad. Že by někde visely vyplněné vzory, popisy byly bez nutnosti něco dalšího hledat a něco bylo intuitivní, to si asi ještě počkám.
Kdyby šlo vizualizovat ten proces v mé hlavě, tak by přede mnou krystalizoval ten dům té paní jak z filmu Pixely, po cihličkách, ve vrstvách, hezky patro po patru, okno za oknem. Když už jsem znal každé dveře a téměř každé okno, tak se ukázalo, že se bude dělat fasáda. A řešit nějaký zábor na ulici. Super. Nakonec jsme se dostali k cíli. Pak se fasovaly papíry, pak se začalo vysvětlovat, co kde jak vyplnit. Paní se ptala třikrát na skoro každou věc, ještě měla tendenci si povídat a nakonec to dobře dopadlo. Otevřely se dveře a já přišel na řadu.
Koukám, jak si úřednice připravuje kabát a znervózněl jsem. Byla slušná, ani mi neřekla, že mám přijít zítra. Vzala mne, i když už je tři minuty po zavírací době. Položil jsem před ni kupu lejster, která jsem vyplnil včetně katastrální mapy, žádosti ze stránek úřadu a nákresu oken a změny dispozic. „Na výměnu oken nic nepotřebujete.“ Hmm „Tak děkuji.“ A šel jsem domů. Ale stejně mi vrtá v hlavě, že jsem měl raději nějakou žádost poslat datovou schránkou, protože by bylo fajn, mít to písemně. Přijde nový stavební zákon, všechno se zase změní, pak další úpravy a zase se všechno změní a najednou už to nebude možné bez souhlasu a jak dokážu, že jsem byl na úřadě právě teď a že to bylo podle starého a ne podle nového zákona? Že bylo vše se souhlasem. Vymění se úředníci nebo si za pět let nikdo nic nebude pamatovat a pak najednou dostanu za něco pokutu, protože centrálně dostanou instrukce, že mají rozdávat pokuty. Třeba se to nestane. Ale stát se to může. Prošvihl jsem šanci mít vyjádření i s datem, které by mne krylo. Měl jsem to poslat i třeba špatně vyplněné, hlavně nikam nechodit.
Co mám teď dělat? Vyměnit ta okna? Změnila se barva. Co když to bude někomu časem vadit? Pořád čtu, že kdo nemá doma přesnou dokumentaci ke stávající stavbě, že prý ho čeká až půl milionu pokuta. Nejsem si jist, zda to jsou jen reklamní strašáky, aby měli projektanti práci nebo zda je to myšleno vážně. Podle mne by se měla dokumentace u majitele nemovitosti řešit až ve chvíli, kdy není dohledatelná na stavebním úřadě. A na stavebním úřadě by měly být plány vždy, jinak by nepovolil v minulosti stavbu a to ani za socialismu.
Tedy jediný případ, kdy je s dokumentací problém ,je podle mne ten, když se dokumentace na úřadě rozchází s tím, jak stavba reálně vypadá. Ale to je bohužel právě můj případ. Já tam mám napsanou jinou barvu oken. Kdo má v technickém průkazu jinou barvu auta než ve skutečnosti, má malér. Byl bych velmi nerad, abych měl zase něco někde nesplněno a přišlo se na to po sto letech s pokutou, až bude potřeba naplnit na úřadech pokladničku. Snad jsem udělal co šlo a nepřijde pak žádné překvapení. Stejně bych měl raději razítko, že jsem tam dnes byl a že jsem se opravdu snažil.
