Článek
A je to tady, dostal jsem se do mladého kolektivu. Jsou dynamičtí, z mého pohledu povrchní a nesmyslně optimističtí a chybí jim praktické životní zkušenosti. Musím ale uznat, že je to pro ně plus. Naprosto si nedělají hlavu s tím, na co nemají vliv. Věří, že vše jde správným směrem, navíc je jim vesměs všechno jasné. Ohledně odborných věcí jsou fundovaní, ale lidský a praktický nadhled nad životem jim většinou zcela chybí. Nahrazují ho spíše pózy, chlapci vyznávají víru v „red pill“ a děvčata prožívají „mee too“. Jsou to dva naprosto odlišné názorové proudy a nijak se kromě pracovních věcí neprolínají. Pohlaví se spíše navzájem vnímají jako konkurující si nebezpečné šelmy, kdy je vždy celé skupině jasné, že ti druzí nejsou nic moc. Oba tábory konzumují svá média a mají pevně zafixované své pravdy. O tom, co se děje ve světě kolem, mají perfektní znalosti a závěry hotové vždy tím, že si poslechnou televizního či netového odborníka. Na téměř každou věc a situaci pro ně existují ustálené fráze v angličtině, které já v životě neslyšel, ale oni jen vyprsknou nějaké slovní spojení a vše je jasné, co je IN co je OUT a co z té které škatulky, která byla právě vyřčena, vyplývá. Přijde mi to, jak bych se dostal mezi marťany nebo minimálně mezi úplně jinou kulturní vrstvu. Sdílejí pohled na svět přes nálepkování a jen oni vědí, která z těch nálepek je dobro či zlo nebo ostuda či frajeřina. Pokaždé je všechno v angličtině a svět se podle nich skládá jen z věcí, které lze najít na netu. Knihy nečtou. Rozhled a kulturu určují americké filmy a seriály. Relativitu všeho a neexistenci čirého dobra či zla vnímají jen v rozsahu povrchních komiksových postav od Marvelu.
Tito mladí lidé mají vesměs vysokoškolské vzdělání a cítí se být elitou. Mají tedy téměř všichni stejné názory na většinu věcí a kdo má jiné, ten od nich dostane nějakou nálepku. Já jako téměř důchodce musím opravdu fest držet ústa a krok a neprozradit, že jsem četl nějaké knihy a mám nadhled i zkušenost a na dost věcí úplně jiný názor než oni. To by mne mohlo stát mé těžce nalezené místo, kdy jsem po měsících hledání konečně našel práci. Mnoho let jsem podnikal a vedl malou firmičku o jednom člověku, ale tlaky jsou veliké a odvody čím dál větší, také byrokracie kolem všeho ohromná a už to ustát nešlo. Měl jsem dost zážitků s nejrůznějšími pohovory, kdy si z vás personalisté či jiní samozvaní vládci vašeho osudu v podstatě dělají legraci a procesy přijímání a odmítání s ohledem na věk jsou více než ponižující. Nakonec jsem pochopil, že pro člověka 55+ je úplný nesmysl dělat to, co jsem dělal kdysi a jako neznačkový z ulice přijít někam a čekat, že kvalifikace a prokázané schopnosti sehrají roli a budu přijat. Toto vůbec nefungovalo. Zkoušeli mne z předmětů ČVUT, kde jsem byl před třiceti lety, měřili mne kritérii určenými pro čerstvé absolventy a nabízeli mi pracoviště typu mini chlívek s dvanácti lidmi, luxusní adresa, ale malé kanceláře a zazděná okna, pouze se vzduchotechnikou.
Nakonec jsem odložil hrdost, že si vše jako vždy zařídím sám a oslovil známé. Jakmile jsou na vás ověřené reference a máte své jméno a jste doporučen (máte protekci), tak se všechno změní. Už více než deset dnů pracuji opět jako IT ve velké firmě, kde jsem ale v našem oddělení zjevně nejstarší a usilovně se snažím zapadnout a nic nezkazit. Jsou za mne rádi, nahradil jsem klučinu, který řešil projekty s klienty a ty začínaly neustále znovu od nuly. Podle něj za to mohli zákazníci, ale zřejmě netušil, že je normální, co jsem kdysi někde četl : „Uživatelé jsou velmi urputní ve vymýšlení změn a je věcí analytika dokázat věci roztřídit dle priority, odložit nesmysly na neurčito a klienta přesvědčit o tom, co doopravdy chce.“ Zvláštní kapitolou pak je právě komunikace se staršími ročníky. Tito lidé se jednak nevyjadřují v angličtině, ale snaží se věc popsat česky, i když kostrbatě. Mají na práci programu čistě analogový pohled a jen velmi těžko se odhaduje, kam myšlenky míří a jaký je očekávaný cíl požadovaných změn. I já jsem občas překvapen a v hovoru se vracíme třikrát na začátek. Umím si představit tu hrůzu nezkušeného, který bere vážně, co se dozvěděl a pokouší se z toho sestavit projekt a nedejbože to předá i někam dál. Té zbytečné práce muselo být opravdu hodně. Tedy bych měl být přínosem.
Problém nastává již po ránu. Ti lidé práci doslova „žerou“. Někteří chodí i o hodinu dříve, nejvyšší šéf zase odchází někdy i o dvě hodiny později. Lidé kolem mají naplánované herní seance nebo posilovny či kurzy osobního růstu a sebepoznání u mladých mužů a kulturní a cestovní aktivity u mladých žen. Práci v podstatě synchronizují s tím, aby jim to dobře vyšlo. Pochopil jsem, že na nikoho doma nikdo vesměs nečeká, byt je na přespání, všichni žijí ve svých bublinách se svými známými, kteří fungují zhruba stejně jako oni. Vrcholem péče o nejbližšího je sebeobětování zástupkyně vedoucího týmu, která vše podřizuje tomu, aby její čtyřnohý mazlíček byl šťastný a nebylo mu smutno.
V kuchyňce je velký hit místo jídla sypký prášek, který obsahuje všechno potřebné. Vychvalovali, že už je v tom sáčku úplně všechno, dříve museli přimíchávat nějaký sliz z lahvičky, aby jim nechyběl žádný vitamín ani živina. Tělo prý dostane vše potřebné a navíc se nenamáhá trávením. Můj chleba se sádlem a hořčicí tam působil jako zjevení a za bramboračku jsem se skoro styděl. Také se hrozně řeší parfémy a spreje, kdy i minimální tělesný pach je v podstatě trestná činnost. Ti lidé mi připadají jako z umělé hmoty. Samozřejmě se to všem nedaří, ale i tak tam vidím tu velikou snahu splnit nějaké vizuální požadavky, kdy na image a oděv kladou pro mne téměř nepochopitelný důraz. Začínám se stydět za svůj obnošený kabát a raději jej odkládám ještě 200 metrů před vrátnicí, tedy recepcí. Typické pohodlné boty českého důchodce mému image také moc nepřidají.
Mám dilema. Mám se jim přizpůsobovat a z mého pohledu být za kašpara, skoro jako bych si nechal na hlavě číro? Tak jako někdejší politik (jehož odvahu tedy obdivuji). Nebo mám být sám sebou a očekávat, že přijdou na to, že s nimi v kanceláři pracuje jejich dědeček a projeví pokoru a sníží vizuální a jiné požadavky? Já těm mladým do hlavy nevidím. Netuším, která cesta vede k tomu, abych se i po zkušební době mohl pochlubit, že mám stále ještě práci. Úplně mi stačí, když si na mě nikdo nebude stěžovat a nikdo mne nepomluví. Práce problém není. Pracoviště a vztahy z mého pohledu ale problém jsou. Musím si dávat opravdu pozor na každé slovo. Doufám, že tu nefunguje nic takového, jako byly kdysi na pracovištích ty schůze, kde mne sepsuli, že se straním kolektivu a neúčastním vánočních večírků. Tehdy jsem byl v situaci, kdy jsem si to mohl dovolit. Ale dnes, pokud tam vydržím až do vánočního večírku, tak si opravdu desetkrát rozmyslím, zda jsem v pozici, kdy mohu kolektiv vynechat a žít si svůj život.
Největší problém je, že mám dojem, že jsem potkal jiný živočišný druh. Připadám si jako ve filmu „Vládci loutek“ nebo v tom hororu, kde přistáli na Zemi mimozemšťané a vždy zlikvidovali nějakého člověka a pak rostlina vedle něj vyplodila jeho kopii, která vypadala jako člověk, ale byl to mimozemšťan. Všichni byli stejní a všichni sdíleli společné vědomí. A úplně chápu ty přeživší hlavní hrdiny filmu, kteří museli mít strnulé vystupování, stejné chování i chůzi a dělat, že jsou také rostliny a také si nic nemyslí. Sice to tak hrozné není, jsou to lidé, má to tu lidskou dimenzi, jsem tu teprve chvilku, ale paradoxně si lépe rozumím s klienty z terénu než se spoluhráči a marťany, ke kterým nyní patřím.
Je to úspěch, mít v 55 letech práci a vážím si toho. Už příští rok mi slíbili i průměrnou mzdu. Už nebudu montovat ohradníky, což jsem chvíli zkoušel jako nekvalifikované brigády. Přestože mne to zpočátku bavilo, velmi rychle se to omrzí. Vlastní židle, vlastní stůl a dokonce i otevírací okno je něco, co je fajn. Horší je věčně nabroušená šéfová, naštěstí je její šéf můj kámoš, tak snad nebude tak zle. Ale vypadá to, že si představovala místo mne mladšího kandidáta. A to ranní vstávání, to je také peklo. Člověk odvykl. Typická věc stáří je zeslábnutí, méně energie a delší náběh do provozního stavu. Jako zombie se doplazím do práce a trvá mi hodinu, než se rozkoukám. Naštěstí mám tlusté brýle a není skrz ně vidět, zda mám oči přivřené a oteklé a nebo zda zkreslují čočky. Ale jo, mám práci, je to fajn.
Někde jsem četl, že pobyt s mladými lidmi prodlužuje život. Kéž by to byla pravda.
Držte mi palce, třeba to dobře dopadne.
