Článek
Právě jsem se vrátil z večírku s programátory u svého nového zaměstnavatele. Fajn kluci. Vidím, že žít život umějí. Přemýšlím ale o tom svém. Člověk to chce tak nějak zrekapitulovat. O čem ten život vlastně je? Přežít ho a aby to zbytečně moc nebolelo. Proč jsem vlastně na světě? Kvůli dětem? Tak jako všichni živí tvorové? Kdo je neměl, ten vyhynul? Já jsem tady a teď, mně to přece může být jedno. Nebo ne? Tak nějak člověk cítí, že to dluží svým rodičům, prarodičům, všem, kdo byli před ním a kvůli komu se tady vyskytl. Že snad je slušnost k předchozím generacím nějaké děti mít. Ale za jakou cenu? Opravdu je důležité mít fajn život? A jak se to slučuje s tím, mít děti a uživit je i sebe? Partnerku? Úplně mne mladí kluci zblbli. Už si nejsem jist vůbec ničím. Člověk má dvě děti, ženu, celý život pracoval a co z toho? Pořád problémy. Vesměs ekonomické nebo vztahové. Peníze nevychází, bydlení se sype, střecha potřebuje opravu, děti se potácejí z problému do problému, žena má nějaké nálady, člověk by utekl za hory. Teď už jen si koupit hrobové místo, pokud nechci být rozprášen, a můžu si hrdě vymyslet jednu větu, do které bych na náhrobek shrnul celý svůj život. Byl jsem dobrým a pracovitým člověkem nebo tak něco. Ale co to bylo za život?
Jen shrnu situaci. Už od socialismu chodím do práce. Nejdříve byla dovolená 3 týdny, pak více a více, teď je snad už 6 týdnů. Nejdříve byl plat dva tisíce hrubého, praktikant, konstruktér v Tesle po revoluci, dnes je to, tuším, k padesáti tisícům. Měl jsem ideu, že budu celý život šetřit a nakonec si našetřím na byt v Praze. Jenže ten výpočet tak nějak nepočítal s inflací. Těšil jsem se, jak Tesla se Siemensem po založení společného podniku začne prosperovat a ono bylo všechno jinak. Pořídil jsem si investiční akcie od První investiční společnosti s.r.o. a oni z nich uhradili, tuším, privatizaci a místo navýšení ceny jsem si po letech šel vybrat hodnotu zřejmě menší, než jsem o osm let dříve vložil. Postupně mne místní prostředí vyléčilo ze všech iluzí, že někdo dodrží nějaká pravidla, nějaké slušné jednání, že existují nějaké jistoty. Jediné, co vím, je, že se počítá to, co přinesete domů každý měsíc.
Je mi 55 let a doufal jsem, že po celém životě v práci se dočkám důstojného stáří. Některé věci se trochu sypou, a tak člověk opravdu není plně konkurenceschopný a odpočítává ten čas, kdy už konečně přijde ten vysněný důchod a přestane být vydírán tím, co pravilo socialistické heslo: „Kdo nepracuje, ať nejí“. Prostě peníze jsou skvělý vynález. Fascinují mne dokumenty o Římanech, jak byli děsní a 40 procent obyvatelstva bylo zotročeno a pracovalo pro ty bohaté na všech pozicích, kde dnes pracují ti svobodní a plnohodnotní občané, jako jsem já, jen je už nezotročil nikdo silou, ale pracovat se prostě musí. A za všechno mohou peníze. Ohled na to, kolik vám je let a že by z toho vyplývaly nějaké úlevy v práci, na to zatím nikdo nepřišel a peníze jsou ze své podstaty nemilosrdné. Dřív jsem nechápal, proč jsou všechny horší vrátnice plné pantátů, kteří si tam čekají na důchod. Ve svém věku děkuji osudu, že nemusím být někde na vrátnici a hlídat, kdo projde dveřmi a se všemi se zdravit. Mohu sice ze známosti ale stále ještě dělat kvalifikovanou práci cca ve svém oboru. Jsem za to vděčný a i když jsem v naší firmě mezi nižšími pozicemi asi nejstarší, snažím se s mladými stmelit, jak to jde.
Před chvílí jsem dokoukal film „Marečku, podejte mi pero“. Přesně se naplňuje to, že pokaždé, když se v desetiletých intervalech člověk dívá na stejný film, nikdy ho nevidí stejně, je to úplně jiný film. Ještě nikdy jsem si neuvědomil tu absurditu celé té školy, kdy se jak dospělí lidé, tak mladí učí naprosté nesmysly jen proto, aby se zátěžovými testy oddělilo zrno od plev, a ti, kdo dokáží splnit jakýkoliv úkol a podřídit se jakémukoliv řádu dostanou příslušné diplomy a známky, aby budoucí šéfové věděli, koho si vybrat a kdo je v podstatě schopen všeho, jako v tomto filmu například pan „Hujer“. To je dle mne podstata školství. Nejde o výuku, přípravu, je to jen síto na lidské bytosti ohledně jejich použitelnosti, poslušnosti, snaživosti, schopnosti se přizpůsobit. Intelektu a nadání je v tom jen část, sociální dovednosti další část, paměť velká část, odhodlání splnit jakýkoliv úkol největší část.
Přišel jsem úplně z jiného světa. Kdysi jsem četl román, myslím, od Stanislava Lema „Návrat z hvězd“ a připadám si podobně. Opravdu hodně se toho změnilo. Lidé jako takoví se nezměnili, ale změnily se hodnoty, které jsou jim vštěpovány. Za socialismu jsme byli vedeni k tomu, že se bude hodně pracovat a budeme se mít dobře. Všichni zhruba stejně. Hned po škole se někde nafasuje byt, prozíraví rodiče by se měli snažit a už po narození dítko napsat do nějakého bytového družstva nebo jinam na čekačku, přinejhorším se půjde do nějaké fabriky, kam se lidi moc nehrnou, a bydlení se nafasuje v rámci práce a nutnosti tam dělat X let. V knize, tuším, od pana Plzáka jsem si přečetl „Klíč k výběru partnerky pro manželství“, kde ve stylu herbářů a jiných odborných knih přesně katalogizoval opakující se typy chování partnerů a alespoň co jsem pozoroval své rodiče, tak mou matku i otce jsem přesně zařadil a sedělo to do puntíku. Koneckonců myslím, že tehdy vedl nějakou párovou poradnu, tak byl nejpovolanější. Tedy jsem věděl přesně, co chci i co nechci a takto odhodlán jsem vyrazil po maturitě do světa dospělých. Ještě jsem si nastudoval „Knížku pro chlapce“, dodnes jsem nepochopil, proč se tam tolik řešil menstruační cyklus a nikdo neřekl, že třeba alkohol nesmírně ulehčuje navazování vztahů a odbourává zábrany se všemi riziky. To tam nebylo. Přitom to každý věděl. Ale řadím se asi k aspergerům a tím pádem beru věci doslova a nevyřčené je pro mne utajené. A veliké překvapení. Jasná a otevřená příručka obsahující vše, k mání v našich končinách nebyla.
V tomto ohledu vidím jako ohromný přínos dnešní doby internet a možnost mladé generace si nabrat moudra odkudkoliv a v jakémkoliv jazyce. Zatímco zde byla odjakživa cenzura a vše, co se nehodí nebo co se správně nemá, to bylo dokonale utajeno, v jiných zemích je tradice odlišná a vždy se tam toleruje i alternativní proud informací. Neexistuje jen jediná zjevná pravda, kterou by opakovali všichni a na toho, kdo má jiný názor nebo jen zapochybuje, se koukali jako skoro na Hitlera nebo něco podobného. Prostě když člověk umí řeč a přepne se z místního malého rybníčku na větší rozlišení, tak získá zcela jiné informace a hlavně úplně jiný nadhled nad většinou věcí.
Politika mladé kluky moc nebere. Tam jsou ti, které znám, líní a tam si vystačí s místním mediálním rybníčkem a mají o všem víceméně stejný názor. Nějaká nespokojenost není na místě, jsou to programátoři, mají se fajn. Ovšem ohledně žen a dívek a přístupu k rodině je to úplně jiná parketa. Tam se googlí zvesela a kromě hnutí „red pill“, kde si někteří nastudovávají techniky, jak nebýt s pohrdáním odmítnut, jak se správně učesat, jak se obléct, aby to zapadlo do těch správných škatulek a dostavil se požadovaný výsledek, až po filozofická hnutí ve smyslu „nekaž si život, láska je pud, přeci nejsi zvíře, budeš se rozvádět a mít depky, dva lidé s 50 procenty hlasovacích práv se nikdy nedomluví a stejní nikdy nebudou, nemuč se ve vztahu, žij sám, snížíš tím množství CO2“.
Přiznám se, že jako ten jednoduchý člověk z jiné doby, s omezenou znalostí cizích jazyků a životem víceméně odžitým, bez současných informací, se v tomto ohledu už nic učit a rozvíjet se nechci. Člověk znal za život jednoho dobrodruha, který balil bez omezení dívky suverénním vystupováním, rozevlátým image a nepředstíranou sebedůvěrou. Mezi chlapy byl uznáván, ovšem jen za tuto svoji jedinou schopnost, kdy ať se šlo, kam se šlo, Richard vždy sehnal novou dívku či rovnou partu. Zírali jsme, obdivovali jeho image ala Kristus či hlavní milovník z reklamní agentury z laciného tureckého seriálu o lásce a přemýšleli jsme, jaký je tam biologický vklad a v čem spočívá zákonitost jeho úspěchu, zkrátka proč se tak děje. Stačilo, aby člověk nebyl dost sebevědomý a už je jenom zachránce těch, kdo jdou v druhé vlně a ve třetí vlně a napoprvé z lásky, napodruhé kvůli zajištění a napotřetí „zachraň mě“. Zatímco člověk celý život vytváří zázemí pro svou budoucí rodinu a půl života sám buduje „domeček pro čmeláčky“, aby ho pak jednou využívali ti, kdo jen celý život žijí naplno a žádným budováním se nezdržují. Některé dívky jsou z mého pohledu podstatně dobrodružnější povahy a jen hledají, kde kdo co postavil, a stěhují se jak kočičky. Jak je to ohledně kluků, nevím, třeba jsou také tací, ale s tím zkušenost nemám. O tom všem se klábosilo a v podstatě vyplynulo, že sobectví je ta modla, kdy hlavní účel života je, aby byl fajn. Jak pravil Felix Holzman: „Když se chci napít mléka, nemusím si kvůli tomu kupovat mlékárnu.“ Vyplynulo, že nejlépe je člověku samotnému. Respektive s kamarády.
Byla to vlastně oslava narozenin jednoho z programátorů. Kluci dali do placu nějaké koupené „Whiskey“ a „Honey“. Já, protože šetřím, jsem přinesl jen něco ala Karlovarská klasika vlastní výroby. Použije se jakákoliv vodka nebo nějaký obskurní výtvor obsahující 37 procent alko. Já to smíchal takto : Dvě půllitrové flašky rumu, dvě půllitrové flašky vodky, vše se nalije do PET od Coly, Přidá se 26 hřebíčků, 40 gramů vanilkového cukru, 10 rovných (nepatrně do kopce) polévkových lžic cukru, 5× mírně do kopce čajových lžiček čaje Stomaran (lze zakoupit v lékárně), lžičky jsou dezertní, pokud by byly ty normální malinké čajové, tak 8 lžiček, 2× tyčka délka 7cm skořice, 1× rovná vrchovatá čajová lžička pelyňku pravého (lze vynechat, je to pak méně hořké). Nechá se to louhovat 3 dny = 72 hodin při 20 stupních. Pak se to zcedí přes sítko na čaj, ve kterém je vata. Výsledek se nechá cca 2 měsíce uzrát (ta chuť se ještě trochu mění). A pak se to vychladí a při oslavách se to pije.
„Tak strýcu, podejte ten demižón,“ vyzval mne tolerantní vrchní, a protože byl na oslavu rezervován nějaký kamrlík v lepším podniku, vzal to s humorem a sám nám rozlil můj nápoj. Setkalo se to s velikým uznáním a byl jsem přijat do kolektivu tentokrát definitivně. Ani nevím, co to bylo za podnik. Myslel jsem si, že aby se na člověka mého věku usmívala mladá dívka a lichotila mu, je v našich krajích sci-fi. Četl jsem o asijských karaoke barech a záviděl tamním bonitním hostům, že pokud mají z reality už opravdu kvalitní depku, tak si otevřou jídelní lístek a vyfasují ke stolu neerotickou, ale příjemnou, usmívající se a pozitivně naladěnou mladou dívku, která stojí tolik, jako dvě hlavní jídla a udělá jim z depresivního ponurého dne úplně jiný, zalitý sluncem. Sám občas žasnu, jak jsem jednoduchý, že to, jak mi je, se odvíjí jen od toho, zda se na mne lidé kolem usmějí, zda řeknou něco hezkého, zda nejsem jen obklopen problémy a nikdy nekončící obavou, co bude zítra a co všechno se změní nebo sesype. Člověk v podstatě potřebuje nějaké jistoty, vědět, že i zítra si bude moci koupit jídlo, na které bude mít, zatopit a nebude to luxus, že se na něho usměje žena a řekne mu, že si váží toho, co dělá pro rodinu a že žije právě s ní. Vím, že tohle se většině lidí neplní a právě ta nádhera zaplatit si pár stovek z jídelního lístku a třeba i neupřímně, ale být hodinu obletován tak, jak se to člověku nepovede za deset let života v manželství, taková atmosféra „rozmazlujeme svého muže hodinu za rok“, to se prostě nikdy nestane. A tady se mi to stalo se zcela neznámou dívkou za naprosto zanedbatelný obnos. Tak mám nad čím přemýšlet.
Pro ty kluky z práce jsem exot. Někdo, kdo je něco jako dinosaurus, z úplně jiné doby. Kdo se oženil, má děti, rodinu, příbuzné, návštěvy, seká zahradu, opravuje dům a má nekonečnou řadu povinností, odříkání a depek a už skoro nic nedělá z vlastní vůle, ale jen proto, že se to má nebo mu to sdělila žena. Kdo se rozhodl podstupovat ten běžný život v domnění, že je to normální. Pro ty kluky to ale normální vůbec není. Oni vědí, že každý druhý se rozvede. Oni si přečetli, co je to bitva o majetek a o děti. Oni chápou, jak spolu kamarádky drží a že i jen mít s někým sex je podstupování ohromného rizika, kdy nikdy nevíte, z čeho vás pak kdo obviní. Zatím ještě není uzákoněno, že před každým sexem s kýmkoliv se musí podepsat oboustranný informovaný souhlas, aby pak nemohl nikdo na nikoho vytáhnout, že to bylo jinak, a zničit ho. Já také věřím, že všichni namočení v „mee too“ jsou predátoři, nicméně za život jsem také potkal jednu dívku, která mi paradoxně vyhrožovala, že jestli ji nebudu poslouchat a neudělám, co chce, že na mne vytáhne nějaké tvrzení a že jí nic nehrozí, ale já jsem agresor, protože jsem se narodil jako muž. Naštěstí to bylo v seznamovací fázi a nic jsem s ní neměl, ale utíkal jsem opravdu rychle a vyděsilo mne to. Bylo to ještě dávno před mee too, byla to internetová známost a velmi mne tehdy šokovala a vyléčila ze seznamování přes net. Stejně tak dnes sleduji mladé chlapce, jak je příběhy predátorů, ty opatrnější, léčí z jejich iluzí, kdy jednu chvíli stojíte na pevné zemi a další chvíli jste ďábel a táhnou vás na hranici. Co chvíli čtu, že se toto děje při rozvodových přích a používají se nejrůznější metody k očernění druhého a ještě nikdy jsem nečetl, že by za křivé obvinění bylo vězení, zato ty životy těch nespravedlivě označených se dají opravdu označit jako zničené. To všechno ti mladí kluci vnímají. Standardní vztah je pro ně něco zcela děsivého, nevyzpytatelného a destruktivního, kdy systém je podle nich nakloněn tomu, aby je při sebemenším přešlapu či křivém obvinění zničil. Jediné, co uznávají, je za něco zaplatit a to za jasných pravidel dostat. Tam nehrozí žádné soudy ani msty. Všichni vědí, co se kupuje a co se prodává a za jakou cenu.
Tak sedíme s kluky v nějakém baru a je to fajn. U stolu usměvavá inteligentní dívka, nějaká studentka a kupodivu se chová slušně a vstřícně i ke mně, což se mi nikde už léta nestalo. Aby někomu stálo za to mi říct něco příjemného a usmát se na mě. Zázrak. Moje šéfová v práci je jak břitva a neodpustí mi ani ťuk, navíc nikdy nevím, jakou bude mít náladu. Moje žena mi toho také moc příjemného neříká a pokud dostanu o víkendu oběd, manželské povinnosti jsou odbyty, úsměv či sdílení radosti jako bonus se nikdy nekoná. Mladé holky v tramvaji mne nevidí, nikdo se na mne nikdy neusměje. Jsem neviditelný a jediným účelem mé existence je pracovat a plnit úkoly. Svět je zlý, nechce mne, nejradši by byl, kdybych chcípl a nezatěžoval stát tím, že už co nevidět budu chtít nějaký důchod nebo to zkusím ohledně zdraví na invalidku. Johó, to si mne posudkoví doktoři vychutnají, dají mi tři tisíce měsíčně a kdoví jestli. Proto se tady ze všech sil snažím s tlustými brýlemi a pleší, unaven, utahán, v depresi a obavách zapadnout do kolektivu o dvě generace mladšího a zírám, že se nějaká holka spletla a je hezká i na mě, když já jsem přece vzduch. Asi nějaký omyl nebo jí zaplatili opravdu moc. Nevyznám se v tom. Připadám si jako ten kolega hlavního hrdiny z filmu „Kristián“, který pil něco drahého a remcal, že to „chutná jako Karbolka“. Prostě nepatřičně. Člověk by utekl raději domů, kde to zná, sice to stojí za starou bačkoru, ale ví, co bude dál.
To, co se dělo tady, jsem si nedokázal ani představit. Všichni se k nám chovali slušně. Ale řešil to oslavenec a netuším, kolik peněz ho to stálo. Člověk si v takovou chvíli uvědomí, jak vylezl z pod kamene, kdy nejstrašnější, co se mi kdy stalo a co člověk podvědomě čeká vždy znovu a znovu, bylo, že jsem si v nějakém nemocničním bufetu v devadesátých letech, kam jsme za svou almužnu chodili na oběd, dal sekanou a té šikulce přímo přede mnou upadla z váhy na zem na bílé dlaždičky. S naprostým klidem ji zvedla a zašla za roh. Já zpanikařil a popošel, abych viděl, co se děje, a tam bylo ve výklenku umyvadlo, ona ji umyla a dala ji zpět na ten talířek. Když mi to podala, tak jsem tehdy řekl: „Nezlobte se, ale tohle už sníst nedokážu,“ načež její kolegyně se razantně zastala té první se slovy: „Čo je! Co se mu nelíbí!“ a musel jsem všem vysvětlovat, co jsem viděl a pak si z bezpečnostních důvodů vzít raději jen rohlík a chřoupat ho zase cestou do práce. Takových vzpomínek mám plnou hlavu a ti kluci ne. To je jejich ohromná výhoda. Já jsem oproti nim na tom tak, jako bych se vrátil ze socialistického Ruska. Nečekám od nikoho nic dobrého a viděl jsem toho již skutečně hodně. A teď přijdu do putyky, kde mi bez řečí a úslužně nalejí z mého demižónu, místo aby mi vynadali a zakázali to. Cizí dívka se na mě směje a snaží se mi říct něco hezkého, co potěší, všichni se chovají slušně a ta pohrdlivá vychytralost, kterou tak důvěrně odevšad znám, tu nikde není. Neuvěřitelné. Ani nemám odvahu se zeptat, kolik kolegu ty narozeniny stály. Ale bylo to fakt fajn.
Domů jsem si odnesl čistě pozitivní dojem, začínám ty mladé kluky chápat. Ty jejich vztahy. Opravdu to není tak hloupě jednoduché, jak se to snaží prezentovat sociologové, že když zakážeme porno a mamahotely, tak že tito nešťastníci budou donuceni podlehnout pudům a stát se doživotními otroky systému vázanými na českou kotlinu tak, jako já. Oni mohou odejít kdykoliv kamkoliv. Jazyky znají. Ti chytřejší chápou i většinu rizik a jak pravil kolega: „Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech“ a myslel tím, že kdo potká více lidí, ten více riskuje. I kdyby jen infekce. A proto jsou rádi, že jsou u počítače, svět je za stěnou, rizika a konflikty většinou také a pokud už někdy vyrazí do reálného světa, projdou si recenze a zaplatí za něco, co tu hodnotu doopravdy má a kde se budou cítit dobře. Narozeninový salónek. Tohle slovní spojení jsem dodneška nikdy neslyšel. Bylo to fajn.
