Článek
To byl zase den. Makám po brigádách, protože se po dvaceti letech klidné práce jako OSVČ ukázalo, že už se to nedá. Pořád jen platby a platby, jen za to, že dýchám. Brzy bude minimální částka odvodů státu nesouvisející s výší příjmů přes sto tisíc ročně. Inflace z mého pohledu udělala z lidí, kteří mají normální práci s docházkou a pravidelným zvyšováním platu, nadlidi. A z těch, kdo se doteď jakš takš protloukali, se stali totální podlidi. Peníze, ze kterých se předtím dalo žít, už prostě nestačí. Člověk si nemůže dovolit restauraci, už nemůžete jít cokoliv dělat jen tak, že se vám chce, na výletě si koupit buřta a nápoj. Sto padesát korun navíc k rozpočtu už je pro mne darda, udělám to párkrát a lítám v tom za tisíce, které mi pak chybí. Musíte mít sebou z domova svačinu. A nejlépe i vodu v láhvi. Neznal jsem to, teď to přišlo.
Horší je, že se ukázalo, že nemám žaludek a nervy na pohovory. Doteď netuším, co jsem na posledním pohovoru zkazil, při rozloučení mi ředitel dokonce dvakrát potřepal pravicí s tím, že se ozvou a pak nic. Týden nic, další týden, zase týden nic, pak jsem ten pohovor popsal v článku, který si zřejmě přečetl a pak už mi ani neodpověděl na email s dotazem, co jsem tedy vlastně zkazil. Už se to nedozvím.
Na druhou stranu je asi super, že jsem se dostal až k řediteli a sice mne sepsul, že strukturovaný životopis je asi špatně strukturovaný „Tak takový životopis, jako je tento, jsem ještě neviděl“. Otázka je, zda šlo o obsah, nebo o formu, ale svou básničku jsem tam nedal, a to jsem nad tím uvažoval. „Nedbale ručka ručku mine a čas kolem pomalu plyne, však nikdo před ním neuteče, přestože pomalu se vleče“, podle našeho češtináře na gymplu ve mě přežívá Vrchlického verš. Také byl asi hřích, že jsem nedodělal VŠ před třiceti lety. Na druhou stranu se mi to jevilo celkem optimisticky, práci bych jednoznačně zvládal, to všichni pochopili. Spíš bylo znát, že nejsem úplně nadšen z toho, že odteď budu den co den trávit v kobce se 14 lidmi, bez možnosti si otevřít okno.
Ten, kdo mne vyrazil, byl vlastně dobrý člověk a asi mi pomohl. Sám rozpoznal to, co já ne, že bych to nedal, že by mne to štvalo, že se tam nehodím a zasekl to a tím spáchal dobrý skutek a měl bych mu být vděčen. Ušetřil mi trápení a možná i podlomené zdraví. Přeci jen v mém věku už je člověk na něco zvyklý, otevřít si okno, kdy ho napadne, jít se přes den projít, jak se mu chce, práci si dělit na menší kousky, jak je potřeba, jen čas od času zvednout telefon a náročnější věci si domluvit, až budu odpočatý. Nic z toho by mi pak práce typu docházka a opakovací šroubek nedovolovala. Možná by mne to i zabilo. Je sice hezké, že jsem byl odhodlán z ekonomických důvodů podřídit se čemukoliv, ale člověk je na nějaký režim zvyklý. Na určitou volnost, na to, že si o všem rozhoduje a vše si plánuje sám. A najednou se zase stát tou ovcí, kterou pastýři někam ženou, bolelo by to. Jsem stále na rozpacích. Na jednu stranu bych ty peníze hodně potřeboval a ta chudoba je opravdu hnusná. Na druhou stranu, být zavřen v podstatě v kriminále, nesmět osm hodin denně opustit vydýchaný prostor, žádné sluníčko, žádný čerstvý vzduch, kolem sebe pořád stejné lidi, které jsem si nevybral. K tomu pracovat v práci, která by mne sice bavila, ale kdoví, kdo a jak mne bude hodnotit. Je to zkrátka velká změna.
Za svůj život jsem zjistil zajímavou věc. Všichni, kdo mi zdánlivě ublížili a zarazili mi postup nebo mne odbočili z nějaké slibné cesty, tak mi ve skutečnosti pomohli. Nakonec bych měl obejít všechny ty nejhorší gaunery a každému z nich dát velkou kytici a bonboniéru a strašně moc jim poděkovat, že byli ve správnou dobu na správném místě, když jsem se s nimi setkal. Naposledy jsem před dvaceti lety narazil na čistokrevné zlo v jednom velkém podniku. Na chlapíka, který byl synem někoho z představenstva. Šlo o velkou společnost a byl to opravdu nechutný typ. Všichni se před ním klepali, bossing přímo kvetl a bralo se, že cena za to, že vás podnik zaměstnává, je bezbřehá uctivost a podlézání právě tomuto člověku. Všichni z něj měli vítr. Člověk se snažil vyjít, ale nešlo to. Mně tehdy došla trpělivost v okamžiku, když mi ve 23 hodin v noci zavolal na soukromé číslo (ani služebák mi nedali, spořílci) a začal se mnou řešit pracovní věci, které jsem měl v pořádku. Rázně, ale korektně jsem mu tehdy sdělil, kolik je přesně hodin a že jde o můj soukromý telefon a zda se opravdu nespletl, když mi rozšířil pracovní dobu od devíti ráno až do půlnoci za naprosto průměrný plat. Omluvil se, zavěsil a měl jsem za to, že jsem byl pochopen a náš vztah bude odteď už korektní.
Překvapením pak pro mne byla další den na stole výpověď ve zkušební době, dva dny před skončením zkušebky. Maximální možná křivárna, ještě se pak chlap tetelil na chodbě, když šel kolem mne „Máme tu nějaká ukončení“ a měl těžce navrch a užíval si to. Ve skutečnosti to byl jasný pacient, ale měl moc. Kdyby se vydrápal na šéfa lágru, nechci ani domýšlet. I tací jsou mezi námi. Musím říct, že mne to tehdy hodně zasáhlo a že jsem přestal věřit na slušné pracovní prostředí, když takové kreatury mohou vůbec existovat a šéfovat. Nakonec ta firma zkrachovala, požraly ji nějaké fondy, jeho tatíčka vyměnili a on šel snad do pekla. Pokud nešéfuje lidem, tak je vše ok. Ale i takovou nechutnou existenci bych měl nyní správně obdarovat kyticí a poděkováním, protože právě díky němu jsem sebral veškeré síly, odhodlání a um a dvacet let existoval jako OSVČ. A bylo to fajn, člověk dělal smysluplnou práci, kdy se neděje to, co ve všech firmách, kdy tomu člověk dá všechno a za dva roky přijde krach nebo reorganizace. Změna majitelů nebo se naberou profesionální kariéristé a postupně se dostáváte na více a více vedlejší kolej a když to začne ve firmě být rutina, když šoky a potřeba krizového managementu skončí, už vás nikdo na nic nepotřebuje. Jako OSVČ jsem profesionálně řešil jenom šoky a bylo to dobré, člověk byl ve svém živlu. A hlavně nemusel pořád vykazovat směrem k šéfům nějakou činnost a pořád někomu vysvětlovat, co že to dnes dělal.
Dělám od svých 23 let. Nejdříve člověk makal v socialistickém podniku, příchod a cvaknout píchačky na šestou, tedy vstávat ve čtyři a hurá na vlak z okresního města. Mladý člověk to dával, dnes bych to nezvládl ani náhodou. Ale dobře vím, co se sluší a patří. Docházka, docházka, žádný home office, žádná klouzavá pracovní doba. V článcích na netu se to jeví, že je dnes normál, že vám vyjde zaměstnavatel vstříc a že jde hlavně o tu práci a výsledky. Reálně jsem pochopil, že home office nebo pozdní příchod a pozdní odchod jsou jen takové dárky od firmy, které se tolerují jen párkrát za měsíc, ale rozhodně to nesmí být pravidlo. Docházka bude pořád základ. Asi to tak má být, aby mladí kluci nezvlčili a nemohli si dovolit pařit jindy než v pátek a v sobotu.
Mám za sebou jen jeden jediný pohovor. Po rozeslání dvaceti životopisů. Ale po něm jsem si uvědomil, že zřejmě jsem použitelný, pokud by skutečně šlo do tuhého, jen z nějakého záhadného důvodu jsem nebyl v závěru schválen. Z životopisů jsem byl vybrán, jedním kolem jsem prošel. Musel jsem něco špatně říct, ale nevím co. Zřejmě to byla odpověď na otázku „Co jste dělal?“ a já jsem tomu řediteli řekl „To, co vy.“ Kdyby měl smysl pro humor, asi to mohl zkousnout. Vypadalo to, že to dal, vysvětlil jsem mu, o co šlo. Měl jsem také hezkou místnost s otevíracími okny a lehátkem v rohu, stejně jako on. Ale byla v mém bytě a tam jsem si hrál na ředitele. Kdo zavolal, tomu jsem dobře poradil. Kdo měl problém, tomu jsem ho vyřešil. Dvakrát týdně výlet k někomu, kde jsem si odtrpěl své a cestou se stavil na matějské pouti nebo jiné atrakci. Bavilo mne procházet ty orezlé atrakce z padesátých let zarostlé v křovích na okraji areálu nebo pěkná procházka kolem planetária. Pokud to bylo do nočních hodin, tak člověk zašel někam, kde bylo pivo za dvě stovky, u dveří gorily, všude samý cizinec a dvě hodiny se díval na dokonale secvičené taneční představení ve stylu kabaretu z filmu „Adéla ještě nevečeřela“. Zkrátka každou nepříjemnou věc člověk okamžitě obalil věcmi hezkými a odměnu částečně reinvestoval do relaxu. Bylo to fajn. Teď toho trochu lituji, už si nemůžu koupit ani buřta. Ale to by se mi zřejmě stalo i kdybych šetřil, inflace je drsná. Částka, která by dříve stačila k životu na dva roky, tak je nyní na šest měsíců a ještě člověk musí být skromný.
Poslední pohovor mne natolik vyčerpal a odradil, že jsem došel k závěru, že nikde být celé dny zavřený nechci. Dostal jsem od přátel i dobrou radu, že je nesmysl se těšit na důchod, když právě prožívám poslední desetiletí života, kdy tělo ještě rozumně funguje a nejsou útrapy s lékaři. Člověk by měl být dobrý hospodář, k tomu patří i neplýtvat časem. Nechat se zavřít někam do kobky a tam něco vynalézat, to může mladý kluk. Ale ne někdo, komu dochází čas. Prohlédl jsem si to v lepší firmě, kam jsem se chystal nastoupit, poměrně pečlivě a přestože plat byl přesně takový, jaký by mi všechno vyřešil a zase bych se stal člověkem, ta cena je z mého pohledu značná. Potkal jsem svého vrstevníka asi jen toho ředitele a pak nějakého jeho zástupce. Jinak byla všechno omladina a ještě jich spousta prchá zřejmě za lepším, proto mne asi chtěli přijmout. Změna z kobky do openspace. Ale nevím. Rozhodl jsem se pro svobodu a čerstvý vzduch a začal s brigádami. Vypadalo to fajn. Ale po dvou měsících docházím k poznání, že musím všem zúčastněným minimálně v duchu poděkovat za těch úžasných dvacet let práce, která mne bavila. Být v kobce nebo si hrát po brigádách na dělníka pro všechno, to je asi nastejno.
Budu vám vyprávět o brigádě, kdy jsem přišel vyklízet vybydlený nájemní dům snad ještě po odsunutých Němcích. Suché záchody, dvě ohromné díry v chodbě přikryté dřevěným poklopem. Intenzivní zápach. Všechno zvlhlé odspodu i odshora, všude puch. Nejdříve jsme vybourávali okna. Pak jsem byl k ruce instalatérovi a nemít dva respirátory, tak už bych dnes snad nežil. No a na konci týdne jsem pomáhal elektrikáři tahat dráty a osazovat krabice. Nejhorší zážitek byl na půdě, kde pod taškami viselo snad půlmetrové vosí hnízdo. Naštěstí je ještě chladno, ale i tak jsme tam plácli lopatou a pak už jen utíkali. V tu chvíli jsem došel k poznání, že tahle práce pro mne není.
Tím, že jsou všude „Zelené úsporám“, tak se kdekdo snaží zateplovat totálně zvlhlé ruiny, ve kterých to bude ve výsledku ještě strašnější. Ty nás čekají příští týden. Bavil jsem se i s majitelem této stavby a ten mi povídal, jak strašně rád by dal ten strašný barák s osmi byty do oběhu, aby se v něm zase civilizovaně žilo. Ale těch X miliónů na rekonstrukci nemá a dotace jsou tak nesmyslně omezené, že pro něho nedávají žádný smysl.
„Já potřebuji udělat izolaci od země, podříznout zdi, novou elektřinu a odpady. Místo toho, aby mi stát dal šanci to vyřešit a podílel se a pak tam byly nějaké regulované nájmy, tak mne nutí k nesmyslům. Dát skoro půlmetrový polystyrén, na střechu soláry a supertěsnými okny vše tak dobře izolovat, až mi ten dům zevnitř celý zplesniví. Potřebuji větrat, pořád. Potřebuji řešit úplně jiné věci, než které řeší stát. Pokud mi nepomůže, ty byty za své dám dohromady nejdříve za 15 let.“ To podle mne sedí, dům je v naprosto strašném stavu, přesto tam ještě jeden zoufalec za nějaký legrační nájem bydlí. Přitom je to krásná lokalita, fakt dobrý a kvalitní dům. Když peníze nejsou, nejde nic. Vybavil jsem si film „Hej rup“, podobná situace. Místo abych byl rád, že mě zaměstnal na brigádě, tak jsem přemýšlel nad tím, jaká je hloupost, že stát vyhlašuje nějaké jednotné podmínky a místo vlhkosti řeší zateplování. Měl by řešit, jakým způsobem dostat do oběhu byty a mít na ně páku a regulovaný nájem třeba třicet let. No, nerozumím tomu, více to řešit nebudu, zatím jsme jen udělali rozvody a to ještě jen ty nejnutnější a zase se šlo jinam.
Začínám mít mozoly. Po večerech zkouším psát články, ale novinář ze mne nebude. Cvičně jsem si chtěl najít nějakou význačnou osobu, o které bych napsal ozdrojovaný populární životopis. S hrůzou jsem zjistil, že všechny herce a známé osobnosti si za poslední dva roky už někdo vybral a ten článek o nich napsal. Když už se řeší i Pepek Vyskoč jako celebrita, tak musí být obsazeno opravdu úplně všechno. Bohužel zjišťuji, že manuální práce není zdravá. Navíc mi chybí ten kontakt s lidmi z pozice někoho, kdo pomůže. Teď jsem spíš taková „holka pro všechno“ a můj současný zákazník ani žádný intelekt nepředpokládá. To mne moc nemotivuje. Tak nevím. Brigády budu muset zalomit, pokud chci žít a přežít. Není to zdravé. Takže další práce skončena. Kudy ale dál?
Uvažuji, že zahájím druhé kolo rozesílání životopisů a zase dám nějaký pohovor, pokud k němu dojde. Jen bych si moc přál pracovní dobu spíše odpoledne a nebo home office. Kéž by někomu šlo hlavně o tu práci. Ne o věk a o docházku. A přál bych si za šéfa někoho, kdo tu samou práci dělal přede mnou a té práci rozumí. Abych nemusel pořád někomu něco vysvětlovat, vykazovat, hrát si na užitečnost místo práce. Asi je to jen fantazie a nikde nic takového není. Ale kdyby ano, nasměrujte mne v diskusi, budu vám fakt vděčný, díky.
