Miroslav Šlouf: Vzestup a pád zákulisního hráče polistopadové politiky

Jeho vliv na veřejné dění začal už během normalizace. Do Komunistické strany Československé (KSČ) vstoupil v polovině 70. let a zůstal v ní až do roku 1991. Za dobu působení v komunistické straně se mu podařilo zastávat několik prestižních pozic. Nejdříve působil jako předseda českého obvodního výboru Socialistického svazu mládeže (SSM) a později stanul v čele celostátního SSM. Cílem této organizace bylo nejen znormalizovat stav na středních a vysokých školách ale také připravovat mladé funkcionáře na členství v KSČ.

Z této pozice se již v roce 1981 posunul na komunistického poslance České národní rady, kde setrval dlouhých jedenáct let. Současně fungoval jakožto předseda Okresního národního výboru v Praze 7.

Svůj vztah ke KSČ vyjadřoval v knize „Jak se dobývá hrad“. Jeho postoje byly velmi pragmatické, měl talent a chtěl sloužit lidem. Politiku v tom příliš neviděl. Naopak pozitivně líčí svou roli během Sametové revoluci, kde píše o tom, jak v té době zajistil, aby všechny služby zůstaly v provozu a stávkující měli přístup ke všem potřebným zdrojům. (pozn.: To, jestli to tak opravdu bylo nelze ověřit).

Po pádu komunistického režimu se zaměřil Miroslav Šlouf na podnikání. O tomto období se toho moc dohledat nedá, považuje se však za méně úspěšnou část života tohoto zákulisního hráče. Založil ale v této době firmu Slávia Consulting, ke které se ještě budeme vracet.

V roce 1994 vstoupil do Sociální demokracie, kde se potkal s Milošem Zemanem. Velmi rychle k sobě našli sympatie, což se ukázalo ve volbách v roce 1996. Šlouf přišel na tu dobu s originálním nápadem. Tím byla kontaktní kampaň za pomocí tzv. „Zemáku“, což byl upravený autobus značky Karosa, ve kterém společně projeli desítky vesnic a měst. Což opět přispělo ke zlepšení jejich společných vztahů. To, že to byl úspěšný nápad ukázali výsledky voleb, které umožnili Miloši Zemanovi stát se, po pádu vlády Václava Klause (ODS), v roce 1998 předsedou vlády v menšinové toleranci. Miroslav Šlouf se tak stal jeho pravou rukou v pozici šéfa poradců.

Během Zemanovy vlády začal Šlouf budovat svou hustou síť kontaktů, která sahala až k vládci podsvětí, Františku Mrázkovi, se kterým se stýkal i na Úřadu vlády. Umožnil například Mrázkovi získat, z tehdy státem vlastněné Komerční banky, dvoumiliardovou stavební firmu IPS.

První větší kauza byla v roce 2000. Po jeho neúspěšné kandidatuře do Senátu za Chrudimsko, vyšla na povrch aféra Olovo. Cílem této akce bylo zdiskreditovat populární stranickou oponentku – Petru Buzkovou (ČSSD). Autorem Olova byl člen Šloufova týmu poradce Vratislav Šíma, přímý Šloufův podíl se ale neprokázal. Po tomto následovala aféra, kdy k ministru zahraničí Janu Kavanovi (ČSSD), přivedl sekretáře Karla Srbu, který se „proslavil“ nevýhodným pronájmem Českého domu v Moskvě. Později byl dokonce odsouzen na dvanáct let za přípravu vraždy novinářky Sabiny Slonkové, která se mimo jiné podílela na zveřejnění aféry Olovo.

Jeho vliv byl výrazně omezen po parlamentních volbách v roce 2002, kdy se premiérem stal Vladimír Špidla (ČSSD), který odmítl se Šloufem jakkoli spolupracovat. Jeho vlivu také ubral odchod Miloše Zemana z politiky v roce 2003, kdy se po prohře v prezidentské volbě stáhl na Vysočinu. Už v té době byl ale odhodlaný dostat jezevce Zemana zpět do hry.

O několik let později se Miroslav Šlouf seznámil s Martinem Nejedlým (SPOZ). Brzy si padli spolu do noty a po Nejedlého definitivním návratu z Ruska mu Šlouf poskytl veškeré zázemí a know-how ze světa české politiky. Zároveň mu dohodil klíčové zakázky pro Nejedlého firmu – Lukoil Aviation Czech, která má mateřskou společnost v Rusku.

Do politiky se vrátil v roce 2007, kdy přesvědčil dva poslance sociální demokracie – Miloše Melčáka a Michala Pohanku, aby podpořili vládu Mirka Topolánka (ODS). Tento krok měl dvojí účel: částečně se chtěl pomstít Jiřímu Paroubkovi, který v té době stál v čele ČSSD, zároveň se ale chtěl revanšovat Markovi Dalíkovi (OSD) za to, že mu dopomohl ke smlouvě na dodávky leteckého paliva pro pražské letiště, již zmiňované firmě Lukoil Aviation Czech. Později Nejedlého Lukoil získal bez soutěže sedmi letou zakázku na dodávku leteckého paliva pro ČSA na pražském letišti, ještě později dokonce i zakázku na obměnu leteckého paliva u Státní správy hmotných rezerv.

Díky Dalíkovi a tehdejší ODS získal Šlouf potřebný vliv. To mu umožnilo sehrál roli i v roce 2008, během zákulisního vyjednávání, které provázelo zvolení Václava Klause prezidentem. Ve stejném roce bývalý šéfporadce stál u vzniku sdružení Přátelé Miloše Zemana, které vedl Vratislav Mynář. O dva roky později se spolek transformoval ve Stranu práv občanů – zemanovce (SPOZ). Jezevec z Vysočiny se v roce 2010 postavil do jejího čela a kandidoval ve volbách do Poslanecké sněmovny. Strana však se ziskem 4,3 % hlasů neuspěla a Zeman poté na funkci předsedy rezignoval. Stala se však servisní a finanční základnou pro jeho pozdější kandidaturu v první (i druhé) přímé prezidentské volbě v lednu 2013.

Když se comeback povedl došlo k náhlému obratu. Miloš Zeman i Nejedlý s Mynářem, které vytáhl na vrchol, od něj dali ruce pryč a následně jej vytěsnili i ze Strany práv občanů. Skončilo tak dvacetileté pouto, které mezi Šloufem a Zemanem existovalo. Důvod byl jednoduchý – byl moc velký terč pro širokou veřejnost a média. Už během kampaně se opětovně dostávali předešle zmiňované kauzy a kontakty s podsvětím do titulků zpráv, a Zeman a jeho okolí si nemohlo dovolit tento balvan nést dál. Krok to byl zřejmě správný, jelikož se Zeman stal Prezidentem České republiky.

Ačkoliv měl Šlouf během spolupráce se Zemanem mnoho střetů na různá témata, nikdy něco podobného nečekal. Ve své knize to několikrát zopakoval. Nejostřeji se vyjadřoval na adresu Nejedlého: „Boj o vliv, o moc a o peníze je tím nejlítějším bojem v historii lidstva,“ řekl Šlouf. „Pěkně jsem si ho vychoval.“

Po rozchodu se Zemanem ještě nějakou dobu pokračoval ve své podnikatelské a lobbistické činnosti prostřednictvím své firmy Slávia Consulting. Ve stejném roce, kdy se Zeman stal prezidentem, se však u Šloufa začaly projevovat zdravotní problémy, které vedli k tomu, že zavřel svoji legendární kancelář ve Školské ulici v Praze a definitivně odešel do penze v roce 2015.

Miroslav Šlouf zemřel v roce 2018. Na jeho pohřeb dorazila řada osobností z jeho minulosti, avšak tehdy ještě úřadující prezident Zeman se neukázal. Prostřednictvím svého mluvčího Jiřího Ovčáčka předem oznámil, že na smuteční obřad pošle květinu. Tu nakonec osobně doručil jeho poradce Martin Nejedlý. Nepřítomnost Miloše Zemana byla během obřadu několikrát zmíněna

Tímto skončila éra člověka, který i bez mandátu patřil mezi nejvlivnější postavy v České republice. Jeho politický přesah výstižně okomentoval Erik Tabery, v dokumentu Tady Šloufovo…! z roku 2009: „Miroslav Šlouf je jedna z nejvýznamnějších postav, což je paradoxní, vzhledem k tomu, že nikdy neprošel demokratickými volbami. Je člověk, který dokázal nejlépe spojit minulý svět a současný svět, to znamená komunismus a demokracii. Propojit všechny kontakty a naučit se v tom plavat a těžit z těchto známostí. V tomto ohledu asi v Česku nemá konkurenci“.