Článek
Plavidlo bylo součástí Severního loďstva ruského válečného námořnictva a operovalo zejména v oblastech Severního ledového oceánu. Stavba ponorky začala v loděnicích u Severodvinsku, nedaleko Archangelsku v roce 1992. Na vodu byla spuštěna v květnu 1994 a formálně byla převzata do služby 30. prosince téhož roku. V této době utrpěla flotila značné škrty ve financování. To vedlo ke špatné údržbě jejího vybavení, včetně ponorek. Mnoho námořníků Severní flotily také nedostávalo mzdy.
Její jméno je podle známé bitvy, která se stala největším tankovým střetem v historii. Kursk, který dal bitvě jméno, je malé město s 450 000 obyvateli a správní centrum Kurské oblasti. Za zmínku jistě stojí i to, že šlo o poslední ponorku třídy Antěj (v kódu NATO Oscar-II), která byla projektována a jejíž stavba byla schválena ještě za sovětské éry. S délkou 155 m a čtyřmi podlažími se jednalo o největší třídu útočných ponorek, které kdy byly zkonstruovány.
Během svého pětiletého působení se Kursk ujal pouze jediné mise – šestiměsíčního nasazení ve Středozemním moři v létě 1999. Tato mise zahrnovala sledování reakce Šesté flotily Spojených států na krizi v Kosovu. V důsledku toho mnoho členů posádky strávilo na moři málo času a bylo nezkušených. V srpnu 2000 se ponorka Kursk zúčastnila námořního cvičení „Léto-X“ – významné události pro ruské námořnictvo po více než deseti letech. Během tohoto cvičení byl Kursk vybaven bojovými zbraněmi, což je výsada udělená jen několika málo plavidlům. První den úspěšně odpálil raketu Granit s atrapou bojové hlavice (pozn. jako součást cvičení).
O dva dny později však došlo k tragédii.
Průběh tragédie
Plavidlo se potopilo 12. srpna 2000 při cvičení v Barentsově moři spolu s celou 118člennou posádkou. Exploze, která havárii způsobila, na místě usmrtila sedm mužů v prvním oddělení a rázová vlna pronikla netěsnícími dveřmi i do oddělení druhého, kde se nacházelo řídicí středisko. Přítomní velitelé tak neměli dostatek času na klíčem pod periskopem, aby vyslali poničenou ponorku k hladině, ta tak zůstala zaseknutá v hlubinách (pozn. Tato situace zkomplikovala záchranné operace). Admirál Vjačeslav Popov se neúspěšně pokoušel s Kurskem navázat spojení celé odpoledne, ale z nevysvětlitelného důvodu vyhlásil poplach až 40 minut před půlnocí.
První oficiální oznámení se objevilo 2 dny po výbuchu, 14. srpna. Média byla informována, že ponorka sestoupila na dno oceánu, ale:
- Všichni na palubě jsou naživu
- Kontakt byl navázán
- Vzduch a elektřina se čerpá do nádoby
V hodinách a dnech bezprostředně po potopení následovaly dezinformace a utajování. Několik vysokých důstojníků ruského námořnictva prohlásilo, že posádka je stále naživu a že je v kontaktu. Později se ukázalo, že to nebyla pravda – k žádnému kontaktu s ponorkou ani z ní nikdy nedošlo. Ačkoliv při explozi a následném zatopení ponorky několik námořníků zůstalo naživu, tak důsledkem pozdní reakce bylo všech 23 přeživších, 6 hodin po explozi, usmrceno nedostatkem dýchatelného vzduchu.
Rusko se snažilo „přeživší“ zachránit ale kvůli nedostatku potřebných technologií, se záchranné akce nedařili a zahraniční pomoc prezident Vladimir Putin odmítal. Až po čtyřech dnech požádal Putin o pomoc Spojené království a Norsko. 21. srpna se týmu hlubinných potápěčů konečně podařilo otevřít jeden z únikových průlezů Kursku, přičemž zjistili, že vnitřek ponorky je kompletně zatopen. Moskva poté oznámila, že celá stoosmnáctičlenná posádka zahynula. Záchranné práce byly pozastaveny a Rusové se ponořili do jednodenního národního smutku.
Prezident Putin následně nařídil vyzdvižení vraku i s těly námořníků. Záměr ale narážel na odpor části rodin obětí, které tvrdili, že v souladu s námořnickými pravidly by mrtví měli být ponecháni na dně moře. Ve spolupráci s nizozemskou firmou Mammoet Transport začali Rusové v červenci 2001 tuto operaci realizovat. Přední poškozená část Kursku byla odříznuta a zbytek trupu byl pomocí 26 drapáků vyzvednut ze dna. Z trupu byly vyproštěny ostatky celkem 114 lidských těl, které příbuzní zesnulých identifikovali a pohřbili.
Během následného vyšetřování byla odhalena celá řada závad a chyb. Torpéda byla stará a nestabilní, vybavení a stroje na ponorce byly špatně udržované, bezpečnostní zařízení nebylo přístupné a komunikační systémy byly vadné. Vyšetřování zkázy ponorky skončilo v létě 2002 a odborníci konstatovali, že na náhodné explozi cvičného torpéda, která tragédii odstartovala, nenese vinu lidský faktor.
Každoroční vzpomínková akce k výročí havárie ponorky Kursk v roce 2023
Příčina exploze
O tom, co bylo příčinou jedné z nejhorších katastrof v Rusku od rozpadu SSSR, se vedly divoké spekulace.
Téměř ihned po potopení Kursku čečenské nezávislé zpravodajství Kavkaz-Center informovalo, že exploze v ponorce byla způsobena sebevražedným muslimem z Dagestánu v jižním Rusku, který byl členem posádky. Podle zprávy se odpálil, aby podpořil čečenské bojovníky. Ve hře byla i varianta, že ponorka nešťastnou náhodou najela na minu z druhé světové války. Šlo však pouze o divoké spekulace.
Varianta, která se ale zdála podle ruských médií pravděpodobnější, byla odvozena podle informace, že dvě americké jedna britská ponorka byly spatřeny v oblasti poblíž ruského námořního cvičení v Barentsově moři, když došlo ke katastrofě. Admirál flotily Vladimir Kurojedov následně uvedl, že Kursk se srazil se zahraniční lodí NATO, aniž by ale poskytl jakékoliv důkazy. Toto tvrzení podporovali velitelé ruského námořnictva více než dva roky a podporovali ho ti co usilovali o napjaté vztahy mezi Ruskem a Západem. Jediný argument, který by tuto teorii mohl podpořit, byl ten, že na těle ponorky byly zaznamenány promáčkliny a škrábance. Podle oficiální zprávy CIA šlo ale o důsledek druhé exploze či dopadu na mořské dno.
Výbuch tak nejpravděpodobněji, i podle výsledku šetření, zavinil únik vysoce koncentrovaného peroxidu vodíku, používaného jako palivo pro torpéda 65-76 Kit. Zbraně na přídi plavidla pak vybuchly silou mírného zemětřesení. Únik zřejmě způsobily netěsnící šrouby, které už šest let nikdo nevyměnil, ačkoli k jejich výměně mělo docházet, podle předpisů, každé dva roky.
Společenský dopad havárie
První prezidentství Vladimira Putina začalo teprve v květnu téhož roku a pro jeho vládu to byla první skutečná zkouška z hlediska krizového řízení. Tragédie ponorky, tak měla i zásadní dopad na Putina, jelikož kromě desítek ztracených životů, přišlo Rusko i o jednu z nejcennějších zbraní ruského námořnictva. Když se zdánlivě nepotopitelná loď potopila, Putin odpočíval na dovolené v Soči, ruském přímořském letovisku u Černého moře.
Kvůli nepřerušení své dovolené na Jaltě a otálení s přijetím zahraniční pomoci, byl podroben ostré kritice veřejnosti. Až později, se k zdrženlivosti vyjádřil:
Asi jsem se měl vrátit do Moskvy, ale nic by se nezměnilo. Měl jsem stejnou úroveň komunikace jak v Soči, tak v Moskvě, ale z PR hlediska jsem mohl projevit nějakou zvláštní touhu po návratu.
Dalším nezapomenutelným okamžikem byl rozhovor Vladimira Putina s Larrym Kingem na CNN. Když se ho zeptali, co se stalo s ponorkou, jednoduše odpověděl: „Potopila se.“ Mnoho Rusů si toto prohlášení pamatuje jako symbol odtažité reakce na katastrofu. K celkovému stavu ani nepřispělo to, že Ruská vláda vypracovala 133stránkovou zprávu o katastrofě Kursku, ale veřejnost měla přístup pouze ke čtyřstránkovému shrnutí.
U mnoho Rusů to vyvolalo domnění, že Putin záchrannou akci zvládl špatně a že se zdálo, že mu na členech posádky a jejich rodinách nezáleží. Boris Kuzněcov, právník rodin 55 mužů na palubě, považuje tragédii za zlomový bod pro moderní Rusko. Ruská vláda, armáda ani Vladimir Putin podle něj, nikdy za katastrofu nepřijali odpovědnost. (pozn. Kuzněcov v současné době žije ve Spojených státech v politickém azylu, protože ruská vláda na něj vydala mezinárodní zatykač). Je třeba zmínit, že někteří vysocí důstojníci byli sice odvoláni z vojenských funkcí, ale zároveň byli dosazeni do vlivných vládních pozic.
V září 2000 byl na ruské národní televizní stanici ORT, kterou vlastnil Boris Berezovskij, odvysílán speciální dokument o tragédii. Pořad ostře kritizoval ruskou vládu a končil sžíravým závěrem:
Příběh Kurska ještě nekončí. Vznesli jsme pouze první otázky a závěry. Hlavním závěrem je, že vláda si nikoho z nás neváží – a proto lže. A hlavní je, že se k nám vláda takto chová jen proto, že jí to dovolíme.
Takovýto a mnoho dalších podobných komentářů přimělo Putina k útoku na ruská média a k obvinění dvou nejvlivnějších magnátů ze zneužití katastrofy k finančním a politickým ziskům. Obvinil média z šíření dezinformací o záchranné akci a odklonil vinu od sebe a vojenských důstojníků.
Průběžně se také Putin setkával s rodinami členů posádky. Přestože schůzky byly soukromé, některým novinářům se podařilo k těmto diskusím dostat. Uvedli, že když se Putina zeptali, proč rodiny dostaly tolik protichůdných informací, obvinil média:
Jsou to lháři. V televizi vysílají lidé, kteří deset let ničí stát. Kradli peníze a skupovali absolutně všechno. Teď se snaží zdiskreditovat zemi, aby se armáda ještě zhoršila.
Poté pokračoval, že se bude snažit v Rusku zavést „poctivější a objektivnější“ mediální průmysl.
Průzkumy na toto téma opakovaně provádělo nezávislé sociologické centrum Levada. A zatímco v roce 2000 skoro tři čtvrtiny Rusů uváděly, že tehdejší vláda v čele s prezidentem Vladimirem Putinem neudělala dost, aby námořníky zachránila, tak postupem let se jejich podíl zmenšoval. Po deseti letech jí to za vinu dávalo 46 procent a po 15 letech už jenom 35 procent.
Lidé na události postupně zapomínají a nevybavují si detaily, které tehdy rozezlily společnost. Jako to, že Rusko odmítlo pomoc, kterou mu nabízely Spojené státy a Británie, nebo že celé čtyři dny o katastrofě mlčel prezident Putin, který byl tou dobou na dovolené.
Katastrofa na ponorce v Kursku tak za sebou zanechala více, než se možná zdá na první pohled zdá:
- Nehoda posílila tlak na reformu armády a modernizaci techniky.
- Některé osoby, jako ministr obrany Sergejev nebo velitel námořnictva Kurojedov, byly krizí vážně poškozeny.
- Vztahy se Západem byly narušeny, zejména kvůli ruským obviněním, že v oblasti byly dvě americké a jedna britská ponorka
- Někteří se také domnívají, že právě Putinova reakce na tuto událost spustila úpadek demokracie v moderním Rusku.
Ačkoliv to je již mnoho let o havárie ponorky Kursk, spoustu postupů a praktik, které Moskva využívá můžeme vidět i dnes. Ne-li v ještě větší míře.
Zdroje:
[1] Radiožurnál. 20 let od havárie ponorky Kursk: Rusové na tragédii zapomínají, konstatuje zpravodajka. 12. 08. 2020. Dostupné z: https://radiozurnal.rozhlas.cz/20-let-od-havarie-ponorky-kursk-rusove-na-tragedii-zapominaji-konstatuje-8271408
[2] Sky History UK. How the Kursk Submarine Disaster changed Putin’s rule.Dostupné z: https://www.history.co.uk/articles/kursk-submarine-disaster-putins-response
[3] After Russia. Kursk: The Disaster and How Russia Treats Its Army. Dostupné z: https://www.after-russia.org/en/explained/kursk
[4] ČT24. Před dvaceti lety havarovala ruská ponorka Kursk. Zkázu způsobilo zřejmě vlastní torpédo. 12. 08. 2020. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/pred-dvaceti-lety-havarovala-ruska-ponorka-kursk-zkazu-zpusobilo-zrejme-vlastni-torpedo-46262
[5] AP News. Russian admiral: Kursk disaster caused by NATO sub. 22. 11. 2021. Dostupné z: https://apnews.com/article/europe-explosions-russia-4f02f1ae0005d7486851cb5d4aad5d60
[6] CIA. RUSSIA'S KURSK DISASTER: REACTIONS AND IMPLICATIONS. 16. 05. 2022. Dostupné z: https://www.cia.gov/readingroom/document/06288246
[7] Dotyk. Tragédie ponorky Kursk: Jaké byly poslední minuty nešťastných námořníků?. 13. 10. 2021. Dostupné z: https://www.dotyk.cz/magazin/kursk-potopeni-30001013.html
[8] Wikipedia. K-141 Kursk. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/K-141_Kursk
