Touží Putin po obnovení Sovětského svazu, nebo buduje jinou říši?

Zkušení američtí diplomaté a analytici z konce čtyřicátých let minulého století by při pohledu na dnešní Kreml zažívali silný pocit už dříve viděného. Agresivní demonstrace síly, nacionalistická rétorika i bezohledné ekonomické riskování se v ruské zahraniční politice opakují se železnou pravidelností [1]. Když Josif Stalin hned po válce pronesl projev o nutnosti zbrojit proti kapitalistickému světu, americký diplomat George F. Kennan to správně identifikoval jako trvalou strategii – posilovat vlastní moc a využívat konfliktů mezi západními státy [1].

Pocit, že je země ze všech stran obklíčena nepřáteli, totiž historicky neslouží k obraně před reálnou hrozbou, ale představuje naprosto nutné ospravedlnění tvrdé diktatury a udržení moci nad vlastním obyvatelstvem [1].

Tato specifická mocenská mentalita se ukázala jako neobyčejně odolná a v tichosti přežila i formální pád komunistického bloku. Zatímco jiné země střední a východní Evropy prošly po revoluci výraznou obměnou vedení, v ruských nejvyšších patrech se počátkem devadesátých let bezpečně udržela stará sovětská nomenklatura (pozn. elita sovětského svazu), která si zachovala svá privilegia a dál ovládala klíčové bezpečnostní i zahraniční úřady. Až osmdesát procent tehdejší ruské politické elity tvořili bývalí vysocí komunisté [2].

Tento pečlivě vybudovaný systém, který původně vyžadoval naprostou loajalitu výměnou za přístup ke speciálním obchodům či zahraničním cestám, se plynule transformoval do nových podmínek a stal se základním stavebním kamenem dnešního státního aparátu [2].

Západní svět se v devadesátých letech nechal vmanévrovat do složité pasti, když tehdejší prezident Boris Jelcin (pozn. již tehdy spolupracující se zmíněnými elitami) úspěšně hrozil návratem komunistů k moci, pokud nedostane okamžitou finanční pomoc. Mezinárodní instituce následně do země poslaly miliardy dolarů v marné naději, že podpoří křehkou demokracii, avšak tyto ohromné sumy posloužily spíše k vybudování gigantické korupční sítě [3].

Prostřednictvím daňových rájů a neprůhledných firem odteklo z Ruska obrovské bohatství, zatímco obyčejní lidé přicházeli o své celoživotní úspory kvůli drtivé inflaci. Propastný rozdíl mezi novou třídou bezohledných oligarchů a zchudlou většinou národa pak přirozeně zplodil konspirační teorie o snaze Západu zničit ruský lid, z nichž o několik let později vyrostla současná tvrdá linie Vladimira Putina [3].

Mnozí pozorovatelé mají dodnes tendenci přirovnávat současný režim k éře Leonida Brežněva, avšak realita je podstatně pochmurnější a sahá spíše k metodám poválečného stalinismu. V pozdním Sovětském svazu by si vládnoucí aparát nedovolil celoplošně rušit koncerty hvězd typu Ally Pugačevové nebo provádět zátahy ve školách kvůli pouhé přítomnosti cizojazyčné literatury [4].

Dnešní represe vynikají absurditou, která se nebojí přepisovat životopisy slavných filmařů do národovecké podoby nebo zcela ignorovat antimilitaristická díla ruských klasiků, jakým byl Lev Tolstoj. Zároveň se do nejvyšších mocenských pozic dostávají lidé z méně vzdělaných vrstev společnosti, často bývalí strážci nebo mladí veteráni, jejichž jedinou skutečnou kvalifikací je absolutní poslušnost vůči lídrovi [4].

Rozdíly mezi oběma historickými epochami jsou velmi cenné pro pochopení toho, proč dnešní vládci jednají právě takto nekompromisně. Pozdní sovětské vedení dbalo na svůj mezinárodní obraz, usilovalo o pragmatické diplomatické vztahy a budovalo křehký systém mírového soužití se Západem, zatímco současný Kreml světové mínění zcela ostentativně ignoruje [4].

Tajné služby, z jejichž prostředí vzešel i současný vládce, přitom nebrání stát z nějakého hlubokého ideologického přesvědčení, ale vnímají svou roli čistě jako nutný nástroj k udržení stability těžkopádného eurasijského impéria [4]. Moderní propaganda navíc používá nápadně podobný slovník jako ve třicátých letech, kdy se vojenská expanze do cizí země veřejnosti prezentuje jako nutný a spravedlivý osvobozenecký pochod [4].

Historická paměť se tak stala jednou z nejostřejších zbraní současné moci a podléhá přísné kontrole. Skrze nově psané školní učebnice je Stalinův brutální teror omlouván jako sice tvrdá, ale zcela racionální a nezbytná příprava země na obranu před nacistickým Německem [6].

Vzhledem k tomu, že druhá světová válka představuje pro celou ruskou společnost nesmírně citlivou a posvátnou událost, je jakákoliv kritika dřívější krutovlády okamžitě odsouzena jako nepřijatelný útok na samotné válečné hrdinství národa. Hlava státu osobně přiživuje mýtus o válce vyhrané čistou láskou k vlasti, čímž si buduje neotřesitelný obraz pravého ochránce národní hrdosti [6]. Vždy je ale nutné zachovat historické proporce – na rozdíl od diktátorů minulého století nedosahují dnešní represe masových milionových počtů obětí, přestože se řídí ze stejných kanceláří císařského senátu [5].

Ačkoliv kremelští marketéři velmi rádi a zručně pracují se sovětskou symbolikou, obnovení socialistického státu rozhodně nepředstavuje jejich konečný cíl. Pád Sovětského svazu nebyl v nejvyšších patrech oplakáván pro ztrátu komunistických ideálů, nýbrž jako tragický rozpad „tisíciletého“ státního útvaru, který se pod rudou vlajkou pouze dočasně ukrýval [6]. Historickými vzory dnešní moci nejsou vůdci dělnické třídy, ale silní carové jako Petr Veliký či Ivan Hrozný, kteří neustále rozšiřovali hranice říše [6].

Bolševik Vladimir Lenin je naopak vnímán jako ničivý element a strůjce moderní ukrajinské státnosti, kterou dnešní vedení považuje za historický omyl ohrožující sjednocené Rusko. Tento silný posun k takzvanému eurasianismu (pozn. Rozvoj států v blízkosti Ruska, pod jeho „ochranou“) dobře vysvětluje i současné spojenectví s Čínou, které nestojí na společné ideologii, ale výhradně na chladně vykalkulované realpolitice a snaze vybudovat si vlastní sféru vlivu [6].

Tento návrat k velmocenským chimérám měl pro obyčejné lidi zničující ekonomické následky a potopil éru dříve nevídaného blahobytu. Mezi lety 2008 a 2013 zažívala země doslova zlaté období, kdy i rodiny v odlehlých venkovských oblastech pocítily reálnou prosperitu, ekonomika stabilně rostla a otevřené globální trhy přinášely lidem vysoký životní standard [5].

Anexe Krymu v roce 2014 a následné vojenské intervence však tento slibný ekonomický rozvoj brutálně utnuly, poslaly národní měnu do strmého pádu a znehodnotily těžce vybudované úspory i sociální jistoty. Vše následně vyvrcholilo rozsáhlou invazí, která zemi definitivně odřízla od moderních technologií a podřídila veškeré státní úsilí výhradně válečné mašinérii [5].

Současná krize přitom není důsledkem nějaké zakódované genetické povahy nebo nezměnitelného militaristického osudu obyvatel východní Evropy, ale přímým výsledkem rozhodnutí autoritářského lídra a jeho mocenského aparátu. Rusko zkrátka dlouhodobě nedokáže překlenout obrovskou propast mezi svými velikášskými ambicemi – kdy se považuje za prozřetelnou mocnost s výjimečným posláním – a svými reálnými hospodářskými možnostmi [5].

Namísto modernizace tak systém, v němž i dnes tvoří většinu elit lidé blízcí původní sovětské nomenklatuře, vyžaduje po občanech i úřednících naprostou věrnost tradičním hodnotám [2]. Loajalita a vnější poslušnost vítězí nad odborností, zatímco skutečný potenciál země mizí ve stínu nebezpečných imperiálních snů [4].

[1] What's Old is New — Kennan, Putin, and the Russian Competitive Viewpoint. Michael A. Adelberg, 30. 11. 2015. Dostupné z: https://media.defense.gov/2023/Apr/25/2003208202/-1/-1/0/3340.PDF

[2] Reclaiming what is ours: Elite continuity and revanchism. Říjen 2024. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/385064471_Reclaiming_what_is_ours_Elite_continuity_and_revanchism

[3] Economic Relations, an Underestimated Weapon in the Kremlin’s Hybrid War Against the West. II. Contagion. Françoise Thom, 29. 09. 2025. Dostupné z: https://european-security.com/en/economic-relations-an-underestimated-weapon-in-the-kremlins-hybrid-war-against-the-west-ii-contagion/

[4] How the Putin Regime Subverted the Soviet Legacy. Andrei Kolesnikov, 11. 06. 2024. Dostupné z: https://carnegieendowment.org/russia-eurasia/politika/2024/05/putin-anti-soviet-russia

[5] Transcript: Stephen Kotkin: Back to the USSR or Back to the Tsarist Empire? Eve Blau. Dostupné z: https://daviscenter.fas.harvard.edu/transcript-stephen-kotkin-back-ussr-or-back-tsarist-empire

[6] Soviet Nostalgia and Eurasianism in Putin’s Russia. Oliver Go, 03. 02. 2026. Dostupné z: https://www.cjfp.org/soviet-nostalgia-and-eurasianism-in-putins-russia/

[1] Google Gemini - Korektura textu a hledání zdrojů -https://en.wikipedia.org/wiki/Gemini_(chatbot)

------------------------------------------------------------

Pokud oceňujete čas a úsilí vložené do těchto článků, zvažte prosím finanční podporu – pomáhá mi to psát dál. Děkuji!

Autor: Jiří Linhart