Článek
Když jeden z rodičů může svěřit své děti nějaké instituci, chůvě (když se to ekonomicky vyplatí), školce, nebo škole, může chodit do práce a být ekonomickým přínosem pro svou rodinu i celkově pro společnost. Místo aby vychovával a učil své dítě sám, svěří jej učiteli, který jich má na starosti dvacet, třicet a historicky i čtyřicet. To samo o sobě má obrovský přínos pro ekonomiku a někteří rodiče, kteří vzdělávají děti doma, přiznávají obrovský tlak na sebe i rodinný rozpočet.
Školství bylo prakticky od začátku nastaveno poměrně efektivně. Každý učitel měl na starosti stejně staré děti, které již zvládly prakticky stejné učivo a mohl tak pracovat na jedné věci se všemi stejně. Zatímco ve většině oborů je tlak na zvyšování produktivity práce, ve školství s produktivitou práce nic moc udělat nešlo.
V populaci máme cca 2% lidí s IQ pod 70 a rovněž 2% s IQ nad 130. 70% lidí má IQ mezi 85 a 115. Je tedy solidní šance, že se v každé třídě najde někdo, kdo je oproti průměru výrazně pozadu a stejně tak někdo, kdo intelektem výrazně vyčnívá.
V r. 2005 byla zavedena inkluze, což znamená, že se ve třídě mohou vzdělávat i žáci se speciálními potřebami, aby nebyli hned od mala vyčleňováni ze společnosti. Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Pokud by se totiž jednalo o žáka, který je indisponován pohybově, ale intelektuálně vrstevníkům stačí, je takový postup chvályhodný. V praxi však zůstávají s vrstevníky ve třídě všichni bez ohledu na intelekt.
Do tříd byli přiřazeni asistenti, aby se situace dala zvládnout. V některých třídách by byli žádoucí asistenti spíš dva i tři, jinde je asistent prakticky zbytečný. Učitel musí vymýšlet více programů pro jeden kolektiv a jeho práce je tak roztříštěna. Samozřejmě mu s tím pomůže asistent, tím se však dostáváme k tomu, že produktivita práce ve školství o polovinu klesla. Vzhledem k tomu, že dříve bývalo ve třídách dětí čtyřicet na jednoho učitele a dnes je jich tam dvacet na učitele s asistentem, produktivita práce ve školství nelichotivě spadla spíše na pouhou čtvrtinu.
Je vytvářen tlak na učitele, na finance a bohužel i na kvalitu výuky. Jedna známá učitelka má ve třídě tři žáky, kteří by potřebovali asistenta. Neustále pochybovala, zda může pokračovat ve výuce, když ti tři stále nic nechápou. Nakonec rezignovala, svěřila je asistentce, protože přeci nemůže zanedbávat zbytek třídy kvůli třem, kterým vysvětlovala vše stále dokola a nikam to nevedlo. Ve třídě má celkem sedmnáct žáků, ale sama by prý raději učila čtyřicet takových, co jsou si relativně rovni. No a asistentka už raději dala výpověď.
Nedovedu si představit, že by hráči NHL měli trénovat s dorostem. Dorost by si ani neškrtl a elitním hráčům by takový tréning taky moc neprospěl. Stejně tak si myslím, že s inkluzí tak, jak byla nastavena, šla kvalita výuky spíše dolů. Myslím, že užitečnost speciálních škol bývala zcela namístě. Nenadaní žáci se učili různým dovednostem, na které stačili. Možná bývali vyčlenění ze společnosti, ale jak se říká - lepší je být král mezi lůzou, než slouha na královském dvoře. Oni spolužáci těm posledním taky nic moc neodpustí.
Pokud bychom chtěli zvyšovat kvalitu výuky a nemrhat talenty, mohla by vedle školy speciální (zvláštní) vzniknout ještě škola elitní. Pro nejnadanější žáky z okolí. Ti se ve škole v podstatě nudí. Látku jim stačí jednou vysvětlit a chápou. Lidský mozek je schopen se nejvíce učit, dokud je mladý. Mohli by se kromě povinných osnov věnovat biologii, matematice, jazykům, protože v běžném školství se učí spíše lenivosti. Vše jim jde samo, o nic se nemusí snažit, nezažijí nezdar a to se jim později může vymstít. Místo abychom si vzdělávali špičkové vědce, doktory, inženýry, plýtváme talenty těch nejnadanějších.
Tuto roli naštěstí zachraňují od šesté třídy alespoň gymnázia a snaha dostat tam své děti je obrovská. Kdo na ně uteče, vyhraje.
