Článek
V nedávné době se v mojí sociální bublině často objevovalo téma, jaké škody může napáchat špatné chápání toho, k čemu může sloužit umělá inteligence. Poslední kapkou byl článekJohna Dosse. Jeho hlavním sdělením, se kterým lze beze zbytku souhlasit, je, že spíše než k řešení stávajících problémů pomůže AI spadnout rychleji do jámy, do které tyto problémy vedou. Jistou naději skýtá, že by tato rychlost mohla pomoci odhalit slepá místa. Proti tomu však hovoří poučení skryté ve scénce Klíček Felixe Holzmanna, která vznikla už někdy v 50. letech 20. století a jejíž obdoby existují i v mnoha jiných jazycích a kulturách, totiž, že problémy se často hledají jen tam, kde je to snadné.
Už jen éra vzniku scénky by mohla upozornit, že o AI tu ve skutečnosti vůbec nejde. Jiný pohled v podstatě na tentýž problém přináší Clayton Christensen v knize The Innovator’s Dilemma (z roku 1997), ve které upozorňuje na to, že skutečné přelomové (disruptivní) inovace vznikají v segmentu produktů s nízkou obchodní marží, a to často za cenu, že z těchto inovací uspěje jedna ze sta, někdy i méně. Zavedené společnosti si tento risk nemohou (či nechtějí) dovolit. Jejich inovace se proto často omezují jen na mnohem méně rizikové iniciativy, a to buď takové, které optimalizují již zavedené postupy a produkty v co nejprofitabilnějším segmentu, nebo ty, které jednu verzi nahrazují jinou. Tato (racionální) strategie však v sobě skrývá předzvěst zhouby a dojde-li k příliš velkému vychýlení z rovnováhy, ať už díky objevení se skutečného disruptora, nebo díky přílišné exploataci budoucích příležitostí v honbě za současnými výnosy, může dojít k pádu i dnes zdánlivě neotřesitelných gigantů.
Ještě markantnější dopady jsou ve správě věcí veřejných. Ekonomové se dnes předhánějí v tom, jaká míra státního dluhu je optimální. Jakkoli lze asi souhlasit, měřeno optikou nevyužitých příležitostí, že vyrovnaný rozpočet nemusí vždy být nejlepší strategií, přesáhnou-li náklady na obsluhu dluhu výdaje na obranu, je už asi třeba se nad tím zamyslet. Zejména, mají-li výdaje podobu spíše spotřeby než investic. Ve státním je navíc problém v tom, že mandáty zastupitelů jsou zpravidla delší než paměť voličů, takže korektivní mechanismy fungují neefektivně, se značným zpožděním a ve velmi uzavřeném prostředí, kde je jakákoliv zásadní změna téměř a priori vyloučena.
Pokud se tedy objeví nějaký zázračný všelék, který slibuje, že dokáže s jistotou a rychle vše napravit, což je teď tak trochu pozice, do které se dostala AI, je pochopitelné, že po něm mnozí skočí, i kdyby to mělo být jen proto, aby nezůstali stranou.
Toto není nic proti AI, která umožňuje, zejména v některých oblastech, dosáhnout pokroku, který by bez ní nebyl možný. A i v mnoha dalších může pomoci dosáhnout větší efektivity. Pokud však někdo očekává, že jen samotné nasazení AI vyřeší hluboké strukturální problémy, například ve školství, zdravotnictví, ekonomickém modelu národního hospodářství, recruitmentu, aj., je vysoce pravděpodobné, že jej v budoucnu čeká rozčarování, jak tomu v minulosti bylo u prozatím všech ostatních Wunderwaffe.
Bude-li však společnost preferovat i nadále líbivé, až hédonistické vize snadného života, bude obtížné z tohoto bludného kruhu hledání všeléku a následného rozčarování vystoupit. Tím spíš, že alternativou nejsou krev, pot a slzy, ale mnohem spíše pokora, skromnost a pochopení, či chcete-li odpuštění, což je program, který volby vyhraje jen stěží.
