Článek
Sejde se americký prezident s Brežněvem na výstavě válečných systémů obou stran, aby bylo možné posoudit paritu vojenské síly obou bloků.
Americký tank, naproti sovětský tank. Následuje US stíhací letoun proti němu sovětská stíhačka. Řada pokračuje až k americké balistické raketě s vícenásobnou hlavicí, které odpovídá sovětský Satan. Zaoceánská výstavka tím končí.
Avšak na Brežněvově straně opodál mocné rakety postává ještě zástup mužů v tmavých oblecích, bílé košile, kravaty, tmavé brýle. V levé ruce drží tehdy moderní hranatý diplomatický kufřík. Na americké straně pusto a prázdno.
„Co to je?“ ptá se americký prezident poněkud nejistě.
„Naše absolutní zbraň. Deset nejlepších ekonomů z Čech. Dovedou zničit každý režim,“ odpoví Brežněv pyšně.
Věřím, že za bolševika se srdečně smáli i straníci. A dnes? Slabší povahy snad i slzu uroní. Zejména v době bitvy za důchody a nápravu veřejných financí se ukazuje, co jsou čeští národohospodáři zač.
Nemíním rozporovat podstatu palčivosti otázky důchodů v blízké i vzdálené budoucnosti, ale navrhovaná řešení. V demokratické společnosti by měl právě předseda vlády především poukázat na fakt, že každá mince má dvě strany.
Ok, vyrovnáme rozpočet menší valorizací.
Ušetříme, jásá pan Fiala v demokratickém duchu nad stříbrně blyštivým aversem. Ale co ten rub? Vědomě zamlčuje nebo předsedovi koaliční vlády princip zpětné vazby prostě nedochází?
Předpokládejme, že důchodci vskutku dostanou méně peněz. Ne, nezemřou hlady ani nepuknou vztekem, jen si nekoupí to, co si dříve dopřáli, třeba pivo nebo tu zatracenou papriku či si odepřou nějaký ten litr benzínu a nepojedou na cesty do světa ani na Šumavu, nekoupí knížku a konečně odhlásí papírové noviny.
A ještě přituhne. Obecně jsou na tom přes vyšší věk duševně natolik dobře, že si budou někde doma, protože správně tuší horší časy a socialismus je naučil vyjít s málem, vytvářet nějakou aspoň trochu přijatelnou finanční zásobičku, aby se nepropadli do dluhů jako stát. Nebudou utrácet.
Menší spotřeba vyvolá sníženou poptávku, nižší odbyt se promítne nepříznivě do hospodářských výsledků malých i velkých firem. Čeští podnikoví ekonomové pohotově zatáhnou za ruční brzdu. Seškrtají náklady, někoho propustí, raději víc než méně, aby nezkrachovali. Osekají investice.
Slabší prodeje sníží daňové výnosy ihned (DPH) i později (daně ze zisků) a souběžně poklesne zaměstnanost. Co se ušetří na důchodech, vyplatí se částečně na dávkách pro potřebné, protože do samostatného podnikání se z propuštěných hned tak nikdo nepohrne, neboť každý začátek je těžký a dnes už všichni z vládních prohlášení ví, že živnostensky se podnikat nemá, protože z takových státní kasa a důchodový systém nic nemá.
A máme tu krizi jako vyšitou. Šetřit a žít skromně začnou téměř všichni.
Jak zareaguje vláda a ministerstvo financí na nedostatek daňových příjmů? Tiskem peněz. Považujete-li současnou inflaci za zdivočelou a dlouhodobě neúnosnou, připomeňte si Řecko, Turecko nebo Venezuelu, prachy tam mají v prachu, ale jede se dál.
Lidová moudrost úvodního žertu nelže. Neblahým příznakem současných ekonomických úvah zástupců z řad české vládní kolice je naprosté a úplné opomíjení myšlenky nastartovat dlouhodobý rozvoj hospodářství, jako jedinou schůdnou cestu, jak uniknout kolosálnímu průšvihu a možná i revoluci.
Plošnými škrty, líbivými úsporami, škudlením a zakopáváním pokladů se k prosperitě nelze dopracovat. Nikde a nikdy.
