Článek
Československá republika se jako každý nově zrozený stát potýkala po roce 1918 s celou řadou vážných potíží. Výstavba armády nebyla výjimkou. Bohužel československá politická reprezentace včetně prezidenta republiky T. G. Masaryka a ministra zahraničí E. Beneše nedokázala mnohdy jednat jako skutečně nezávislá a svrchovaná síla.
Někdy si nechávala „spojenci“ vnutit jistá opatření, která šla proti zájmům vlastní země. Zářným příkladem takového postupu jsou dodávky zbraní a výstroje z Francie.
Francouzská děla pro středoevropskou tak trochu kolonii
Prezident T. G. Masaryk a ministr zahraničí E. Beneš budovali Československo s vydatnou pomocí Francie, kterou „československému národu“ představovali jako spojenecký stát a pevnou oporu našich národních zájmů v složitém předivu mezinárodních vztahů.
Otázkou je, jak na Československou republiku nahlížela francouzská strana. Ne v rovině diplomatických prohlášení, ale v praxi.
Působení francouzské vojenské mise se stalo po roce 1918 určujícím prvkem, který formoval utváření naší branné moci. Až do roku 1925 zastával funkci náčelníka Hlavního štábu francouzský generál (1919 – 1921 gen. Maurice Pellé, 1921 – 1925 gen. Eugene Mittelhausser).
Jednou z forem „přátelské pomoci“ byly i dodávky výzbroje pro dělostřelectvo. Přestože naši vojáci byli vycvičeni k zacházení se zbraněmi rakousko – uherského tedy v pravdě domácího původu a po válce jich bylo v Evropě k mání dost a za slušné ceny, objednal M. Pellé bez vědomí našeho Ministerstva národní obrany ve Francii mimo jiné 42 kusy kanónů model 1897, 13 kusů hrubých kanónů vz. 13, 51 kus těžkých houfnic vz. 17 C. S. a k tomu 253 tisíc dělostřeleckých ran. Dodávku pochopitelně zaplatila Československá republika.
Děla ale prošla bojovou službou a byla značně opotřebovaná. Mnohé postroje pro tažné koně byly zpuchřelé. Dodanou munici označili českoslovenští důstojníci za „v poli sesbíranou“ a dosti nebezpečnou. Nejakostní francouzské zbraně zapříčinily při výcviku našich vojáků řadu neštěstí.
Samotný počátek vojenské spolupráce Československa s Francií tak naznačil, že francouzská strana ke středoevropskému slovanskému prostředí pohlíží s patrnou neúctou koloniálního rázu. O dvě desetiletí později se v roce 1938 přezíravý vztah části francouzské politické reprezentace k Čechům a Slovákům projevil v plné síle a bez obalu.
Německé a československé představy o úloze dělostřelectva
Pojem blesková válka – Blitzkrieg - se z vojenských materiálů německých důstojníků seskupených okolo H. Guderiana dostal po roce 1932 i do povědomí nejvyšších velitelů československých ozbrojených sil. Jednou z uvažovaných odpovědí na předpokládané a později i nacvičované rychlé manévry vojsk wehrmachtu byl návrh generála Lva Prchaly na výrazné posílení úlohy dělostřelectva ve střetném boji.
Generál Prchala projevil předvídavost hodnou skvělého válečníka. Bohužel nenašel pro své záměry mezi příslušníky velitelské špičky armády první republiky dostatek názorově spřízněných osob a rozvoji polního dělostřelectva nebyla Československem věnována náležitá pozornost.
Bitvy vedené v následujícím období 2. světové války ale ukázaly, že převaha palebné síly dělostřelectva významně, a zpravidla i rozhodujícím způsobem ovlivňovala předpoklady pro vítězství v lokálních střetech na frontové linii, ale i v rozsáhlých ofenzívách a nakonec ve válce jako takové.
Palba dělostřelectva byla vůbec nejúčinnějším způsobem ničení nepřítele, protože na její vrub připadly až dvě třetiny ztrát protivníka, jak bylo již v předchozí stati uvedeno.
Němečtí důstojníci, kteří veleli císařským vojskům na západní frontě v letech 1914 - 1918, seznali, že palebná síla pěší divize během útočné i defenzívní operace se odvíjí od mohutnosti jejího dělostřelectva. Ovšem každá dělostřelecká zbraň se důstojníkům reichswehru (německé ozbrojené síly 1918 – 1935) pro účely palebné podpory pěchoty nejevila vhodnou.
Polní děla byla příliš hmotná.
Dlouho před nástupem nacistů k moci byla v Německu vyvíjena takzvaná pěchotní děla. Prvořadým požadavkem na zbraň pro tento účel byla pohyblivost a ničivý účinek střel na cíl. Druhořadým se jevil dostřel, protože zbraň měla vést palbu na krátkou vzdálenost. Německým zbrojovkám se požadavky náčelníků reichswehru podařilo splnit.
Každá německá pěší divize následně vzniklého wehrmachtu byla vyzbrojena mimo jiné dělostřelecké a minometné zbraně i 18 kusy lehkého pěchotního děla a 6 kusy těžkého pěchotního děla, jak bylo již uvedeno výše. Oba typy se vyráběly po celou dobu války (lehké i ve Strakonicích) což dosvědčuje jejich bojovou účinnost vyplývající z možnosti těsné spolupráce mezi dělostřelci a pěšáky.
Československá armáda do výzbroje pěchotní děla nezavedla, i když koncern Škoda pracoval na jejich vývoji.
Již zmíněný návrh tehdejšího podnáčelníka Hlavního štábu generála Prchaly na posílení dělostřelectva byl zamítnut. Vedení státu včetně jeho vojenských složek se nakonec rozhodlo nespoléhat se na artilerii či kulometné prapory, ale svěřit obranu hranic v počáteční fázi konfliktu betonovým pevnostem.
Důvod, proč se Prchalův záměr nesetkal ze strany bratrů legionářů s pochopením, tkví pravděpodobně ve způsobu, jakým československá vojenská elita nabyla válečné zkušenosti na Sibiři a v Rusku všeobecně.
Malá nasycenost bolševických, ale i legionářských oddílů dělostřelectvem nahrávala představě, že pro splnění každého bojového úkolu zadaného pěchotě v síle praporu postačí podpůrná palba dvou nebo tří děl, protože i taková dělostřelba se jevila v podmínkách zanikající carské říše jako zdrcující.
Budoucí důstojníci wehrmachtu na západní frontě v protikladu dospěli k přesvědčení, že tak malý počet děl není schopný zabezpečit palebnou podporu střeleckých rot a usilovali o výrazné posílení pěchotní artilerie.
Německá pěchotní děla byla schopná vést i účinnější palbu z hlediska přesnosti, a proto s menší spotřebou střeliva, než klasická polní děla střílející na větší vzdálenost. Ke zničení kulometu v dřevozemním srubu předpokládaly československé vojenské řády vypálení plných 60 ran z 15cm houfnice, protože střelba trpěla jistým rozptylem.
Taková kanonáda si ovšem vyžadovala nemalé peněžní prostředky. Při ceně 1 500 Kč za jednu ránu, přišlo zničení kulometu tímto postupem vojenskou správu a tedy daňové poplatníky na devadesát tisíc korun, což odpovídalo nákladům na zřízení jednoho řopíku s veškerou výzbrojí a municí.
Německá pěchotní děla ničila polní opevnění mnohem efektivněji než naše.
Taktika lehkého dělostřelectva
Pro pochopení významu polního dělostřelectva v období těsně před začátkem 2. světové války je třeba si připomenout základní taktické úkoly, které artilerie měla plnit. Lehké, tedy divizní, dělostřelectvo bojovalo s nepřítelem především v součinnosti s pěšími pluky divize.
Kanóny nebo houfnice v obraně narušovaly palebnými přepady útočné přípravy nepřítele, ostřelovaly zjištěná výchozí shromaždiště pěchoty a vedly přehradnou palbu na rojnice protivníka za jeho útoku. Neméně důležité bylo i ničení odhalených pozorovatelen na předním okraji pozic nepřítele a polním způsobem opevněných postavení těžkých kulometů, které vlastní pěchota nezvládala vyřazovat z boje dostatečně efektivně.
Důležitým úkolem byla i střelba na pozice nepřátelských děl.
Baterie by v reálném boji splnily uložené úkoly pouze za předpokladu fungujícího spojení mezi pozorovatelnou umístěnou poblíž vlastní čáry obrany, kde se zpravidla nacházel i velitel baterie, a palebným postavením děl dislokovaných mimo dohled průzkumníků nepřítele za frontou.
Oboustrannou komunikaci zajišťovaly v československém vojsku povětšinou drátové polní telefony vz. 23 (asi 15 tisíc kusů) nebo modernější vz. 35 (necelých 30 tisíc kusů). Armáda disponovala zásobou telefonních kabelů v souhrnné délce zhruba 130 tisíc kilometrů. Uvedené množství spojovacího materiálu bylo ale určeno pro celé vojsko, nikoliv jen pro dělostřelce.
Lehké dělostřelectvo využívalo k palbě na nepřítele rozličné typy granátů. V první světové válce masově vyráběné šrapnely nebyly už nadále považovány za nejúčinnější prostředek k ničení pěchoty.
Vhodnějším se jevil například takzvaný g-šrapnel vz. 21, který v jednom projektilu spojoval trhavý účinek oddělitelné hlavice střely s nárazovým zapalovačem a klasického šrapnelu plněného kuličkami a iniciovaného k výbuchu samostatným časovacím zapalovačem.
Granáto-šrapnel vybuchoval v prostoru cíle dvakrát. Nejprve šrapnelová část ve vzduchu a po nárazu na terén hlavice naplněná trhavinou. Konstrukčně jednodušší byl ostrý časovací granát vz. 21, který byl buď před nabitím nastaven (načasován) k vzdušné explozi, kdy vzniklé střepiny působily obdobně jako kuličky šrapnelu, anebo jako nárazový granát, který vybuchoval až při kontaktu projektilu s pevnou překážkou.
Třetím druhem dělostřelecké munice lehkého dělostřelectva ráže 10 centimetrů byl ostrý minový granát vz. 21 s dnovým zapalovačem a silnostěnným pláštěm. K výbuchu trhavé náplně docházelo až po vniknutí střely do povrchu země a projevovalo se zvýšeným bořivým efektem.
Ve skladech byla uložena i značná zásoba starších vzorů dělostřeleckých nábojů.
Používané kalibry československých 8cm lehkých kanónů se střelou o hmotnosti 8 kilogramů a 10cm lehkých houfnic s projektilem o hmotnosti 16 kilogramů byly vyhovující. Polní děla vládla dostatečným účinkem na celou řadu v úvahu přicházejících cílů.
Taktické schopnosti houfnic a kanónů z hlediska tvaru balistických křivek.
V žádném technickém parametru československé polní dělostřelectvo za obdobnými zbraněmi wehrmachtu nezaostávalo, ale ani je nijak nepřevyšovalo.
Seno nebo Dynalkol?
Zásadní otázkou bojové použitelnosti divizního dělostřelectva v manévrovém boji v třicátých letech minulého století byl způsob dopravy kanónů a houfnic včetně munice do palebného postavení. Rozvoj motorizace na jedné straně umožňoval přepravu děl výrazně urychlit, na druhé straně byl ale spojen s celou řadou nedostatečně zvládnutých a hlavně ve válce dosud nevyzkoušených postupů.
Tažného koně dovedl podkovat každý kovář, který byl do armády povolán. Rovněž po značnou část roku rostla tráva na kdejaké louce či mezi a ve vesnických stodolách bylo uloženo seno či oves.
Zacvičených kočí schopných ovládat selskou vozbu a znalých péče o zvířata bylo stejně mnoho jako je dnes řidičů dodávek. Naproti tomu vůdčí list (řidičák) drželo v té době jen velmi omezené množství osob.
Počty odborně zdatných mechaniků a autosprávkáren (český dobový výraz pro servisy) byly ještě skrovnější.
Většinu paliv pro motorová vozidla dovážela naše republika ze Spojených států, Sovětského svazu a Rumunska, což bylo považováno oprávněně v čase války za značnou slabinu.
Snaha omezit závislost země na importu surové ropy či benzínu přivedla československé politické představitele k uzákonění palivových směsí.
Nápad nevzešel z hlav ochránců životního prostředí, ale pocházel z mozkoven demokratů agrárníků.
Motorová vozidla jezdila na takzvaný Dynalkol, který tvořilo 50 procent etanolu, 30 procent jedovatého benzenu (benzolu) a 20 procent benzínu. Druhým dostupným palivem byl čistý benzín, ale později bylo nařízeno přidávat i do něj 20 procent bezvodého lihu vyráběného kvasnými procesy v lihovarech z domácích surovin (převážně brambor).
Etanol nahradil celkem asi 50 tisíc tun benzínu, což činilo pětinu roční spotřeby pohonných hmot ve státě. Masový rozvoj motorizace armády by značně zhoršil palivovou bilanci Československa a tím i strategickou pozici ozbrojených sil.
Nerozvinutá byla i výrobní základna automobilového průmyslu. Jen ojedinělé továrny dokázaly vyrábět vozidla v sériích. Mnozí výrobci produkovali nákladní vozidla v podstatě kusovým způsobem výroby (například fa Wikov).
V protikladu s možnostmi průmyslu měla remontní služba (chov a výcvik koní) v armádě staletou tradici a její kapacita byla dostatečná a hlavně ve výhledu předvídatelná. Navíc v civilním sektoru se nacházel velký počet koní předurčených k povolání do armády v okamžiku vyhlášení mobilizačních opatření.
Polní děla československých dělostřeleckých pluků proto z výše uvedených faktů tahala do boje převážně koňská spřežení. Volba hipotrakce dělostřelecké výzbroje tak byla učiněna především jako sázka na jistotu.
Na závěr je třeba připomenout situaci protistrany. Německé ozbrojené síly přes rozvinutější stupeň motorizace státu také neměly dostatečný přístup k ropným produktům.
Významnou část děl wehrmachtu i proto tahali po Evropě koně.
Příště o organizaci a výzbroji čs. polního dělostřelectva.
Četař v. v. Jiří Macoun
zdroje informací:
https://delostrelectvocsarmady1918-1939.estranky.cz/
Janoušek, Jiří: Československé dělostřelectvo 1918-1939, 2007, Corona Praha
„Kdyby byla válka?“ Nepublikovaný rukopis autora
www.vojenstvi.cz
archiv autora
