Článek
Příprava pěchoty k boji
Základním taktickým prvkem pozemního vojska bylo střelecké družstvo. Veškerá síla libovolné armády té doby se do značné míry odvíjela od bojových schopností jeho příslušníků. Nejinak tomu bylo i v případě československé branné moci v letech 1918 až 1939.
Hrubým propočtem lze odhadnout, že mobilizovaná československá armáda s reálným početním stavem 1,1 miliónů mužů evidovala okolo 13 až 14 tisíc velitelů pěchotních družstev. Většina z nich nosila na výložkách jednu pecku označující hodnost svobodníka tedy nejnižší možnou poddůstojnickou šarži vůbec.
Poměr množství velitelů pěchotních družstev k početnímu stavu celých ozbrojených sil právě přesahoval hodnotu jedné setiny všech příslušníků armády. Ale téměř výhradně na tomto nepatrném zlomku vojáků záleželo, jak naše vojsko jako celek obstojí v boji s nepřítelem.
Bez schopných velitelů družstev se i nejlépe vyzbrojená armáda mění v neovladatelné houfy zmatených a nespolupracujících mužů předurčených k rychlé porážce. V tomto směru se chování Čechů a Slováku neliší od Arabů, Rusů či Američanů.
Zbraně československého mužstva
Stupeň připravenosti československého pěšího vojska na vedení válečných operací se odvíjel jednak od úrovně ovládnutí vojenského řemesla právě veliteli družstev, jednak od výzbroje pěšáků.
Z hlediska základní střelecké výzbroje bylo mezi československou a německou armádou dosaženo v podstatě naprosto rovnovážného stavu. Hlavní zbraní našeho pěšáka byla opakovací puška vz. 24 domácí výroby, která ale konstrukčně vycházela z německé pušky Mauser M98.
Pěšáci wehrmachtu byli ponejvíce vyzbrojeni puškou – karabinou- stejného druhu v provedení Mauser K98k. Bojové vlastnosti obou zbraní je možné považovat za naprosto shodné. Munice byla vzájemně zaměnitelná tedy okamžitě a bez úprav použitelná do pušek druhé strany.
Palebnou sílu střelců z opakovacích pušek zvyšovaly v období po první světové válce těžké kulomety. Československá armáda zůstala v té době u klasického schématu. Vytrvalé a přesné palby z předem vybudovaných obranných postavení, případně i během útoku zabezpečovaly vodou chlazené těžké kulomety vz. 24 nebo téměř shodné kulomety vz. 7/24. Kulometná rota pěšího praporu byla vyzbrojena dvanácti kusy těžkých kulometů.
V období třicátých let 20. století byla ale taková nasycenost automatickými zbraněmi už nedostatečná. Československá armáda zachytila obecný trend zvyšování palebné síly pěchoty nákupem lehkého kulometu vz. 26 ze Zbrojovky Brno. Lehký kulomet byl považován za hlavní zbraň pěchoty. Palba kulometníka byla z hlediska taktické důležitosti rozhodujícím prvkem činnosti pěchotního družstva na bojišti během útoku nebo v obraně.
Střeleckou výzbroj pěšáků doplňovaly ruční granáty dvou typů. Starší granáty soustavy Janeček a modernější typu RG – 34. Oba granáty dokázaly usmrtit či vážně zranit střepinami lidské bytosti do vzdálenosti až 30 metrů, což je předurčovalo k použití spíše jako obranných zbraní vrhaných z úkrytu, přestože byly považovány za granáty útočné.
Německé ruční granáty s dřevěnou rukojetí - bez přídavné střepinové obálky - měly účinek méně než poloviční a byly pro vedení ztečí okopů nepřítele mnohem vhodnější zbraní, protože tolik neohrožovaly samotné vrhače granátů. Nasazením střepinového pouzdra se pak německé granáty snadno měnily v obranné, házené zásadně z chráněného postavení (okop, nároží budovy apod.).
Výcvik a uspořádání družstva čs. pěchoty
Nejnižší taktickou jednotku našeho vojska tvořil tým 13 mužů (velitel, zástupce velitele, kulometník, tři pomocníci kulometníka, pět úderníků a dva granátníci). Družstvo v boji i mimo něj řídil jeho velitel. Byl odpovědný za spojení s velitelem čety a sousedy vpravo i vlevo. Přenos zpráv mezi družstvy zabezpečovaly jen spojky, případně smluvené signály (výstřely, gesta, hvizd píšťalky apod.) Rozhodoval o palbě zbraní. Držel družstvo v určené pozici za všech okolností.
Zástupce velitele družstva napomáhal veliteli tím, že opakoval jeho povely (křikem bylo-li to nutné a vhodné) a prověřoval jejich plnění. Kulometník střílel z lehkého kulometu většinou podle povelů velitele družstva, upravoval palebné postavení nebo pozoroval podezřelá místa v předpolí.
První pomocník byl vpravo od lehkého kulometu a podával plné zásobníky kulometníku. Hlásil veliteli družstva spotřebování poloviny munice. Dohlížel na druhého a třetího pomocníka, aby včas dodali plné zásobníky. Druhý a třetí pomocník shromažďovali náboje od úderníků, plnily zásobníky a předávali je prvnímu pomocníkovi. Všichni pomocníci museli zvládat úlohu střelce z kulometu a bojovat jako údernici.
Úderníci tvořili útočnou sílu družstva. Vedli doplňující palbu z pušek a vykonávaly úkoly pátračů, spojky nebo stráže. Granátníci vrhali ruční granáty podle rozkazu velitele družstva (6 kusů na granátníka).
Výcvikové předpisy a bojové řády určovaly pěšákům vedení boje v útoku, v obraně, v osadě, lesích, horách, roklích, v boji s tanky a tančíky nepřítele, způsob spolupráce s vlastními tanky, za podpory dělostřelectva i bez ní, odražení ataky (tedy útoku jízdy nepřítele vyzbrojeného šavlemi), ústup a ústupový manévr, ochranu proti plynům, boj v noci, mlze a dýmu, střelbu zajištěnou (zbraň bylo možné zamířit do předem vyhlédnutého prostoru i za snížené viditelnosti) a spoustu jiných i třeba málo pravděpodobných situací.
Samotné bojové řády byly a jsou jen pomůckou s omezenou účinností na výsledek válečného střetu. Rozhodující pro bojeschopnost armády byla práceschopnost celého velitelského sboru a zejména odborná zdatnost nižších velitelů a jejich umění přimět podřízené k dokonalému a smysluplnému plnění rozkazů nadřízených náčelníků.
Z mladíků bojovníci
Výcvik pěšáků byl před válkou náročným učebním oborem jako každé jiné souběžné získávání rozumových a tělesných dovedností. Proti živnostenským řemeslům má prezenční vojenská služba z hlediska výchovy a výcviku tovaryšů jednu podstatnou nevýhodu.
Dobrého vojáka je třeba udělat i z těch, kteří zrovna neoplývají nadáním pro pohybovou zdatnost či myšlenkovou pohotovost a navíc vojáky být ani nechtějí. Za války jde ale každému muži téměř neustále o život. Jakákoliv chyba v ovládání zbraní nebo v chování na bojišti vede ke zbytečným ztrátám. Oslabené jednotky pak nejsou schopné plnit útočné ani obranné úkoly a jsou zpravidla přinuceny k ústupu či v horším případě rychle rozdrceny.
Československá armáda, tak jako jiné ozbrojené síly tehdejšího světa, měla vypracovanou řadu služebních výcvikových předpisů. Písemné instrukce zabezpečovaly, že důstojníci při výcviku na nic nezapomenou a zároveň poskytovaly každému nováčkovi dostatečnou teoretickou podporu pro rychlé zvládnutí taktických návyků.
Praxe ukazovala, že základní řemeslné dovednosti lze zedníkovi či tesaři vštípit za tři roky. Prostý pěšák měl podle československých předválečných politiků dosáhnout mistrovství za poněkud kratší dobu. Od roku 1918 až do roku 1934 byla délka základní skutečně vykonávané vojenské služby 18 měsíců. Později sloužili branci 24 měsíců. Další prodloužení na 36 měsíců nebylo naplněno.
Po 15. březnu 1939 byla československá branná moc zlikvidovaná jako celek. Žádný z českých občanů bývalého Československa tři roky na vojně neodkroutil. Mimo dobrovolníky a odvedence v zahraničním vojsku.
Ke zlepšení úrovně bojové přípravy mužstva rozhodla vojenská správa využít zvýšení počtu tabulkových míst pro vojenské profesionály takzvané délesloužící poddůstojníky. V rozporu se současnou představou o velkém odhodlání Čechů a Slováků bránit republiku před Německem se nepodařilo tato místa ani v období velké nezaměstnanosti v roce 1937 naplnit o celou pětinu.
Čeští mladí muži se do profesionální služby ve vojsku nehrnuli.
Za odborně nejzdatnější vojáky v době mobilizace lze považovat příslušníky mužstva sloužící druhým rokem. I muži z mladšího ročníku zvládali válečné řemeslo vcelku dobře.
Starší záložníci už mnohé zapomněli a je otázkou, jak by se v boji s wehrmachtem dokázali vyrovnat alespoň se základy vedení bojové činnosti.
Při posuzování akceschopnosti československé armády na konci září 1938 je třeba vzít do úvahy, že převážnou část mužstva i důstojnického sboru tvořili právě záložníci. Německé ozbrojené síly naopak žádné vycvičené zálohy neměly, protože do obnovy říšských ozbrojených sil němečtí muži základní vojenskou službu vykonávat nesměli.
Početní převaha obyvatelstva Německa nad Československem ale zapříčinila, že podstatnou část sil wehrmachtu připravených k útoku na náš stát na podzim roku 1938 tvořili mladí muži dobře vycvičení a z přirozených důvodů fyzicky mnohem zdatnější než záložníci naší armády.
Na vždy bez odpovědi zůstane úvaha spíše sociologického rázu, jestli armáda národa, jehož nejpopulárnějším válečníkem je Josef Švejk, má vůbec šanci obstát v boji s militantním agresivním nepřítelem, jakým Němci v roce 1938 a později byli.
Jedinou hodnověrnou prověrkou je jen válka.
Předchozí neobyčejně zajímavou stať o běžném životě prostého čs. vojáka naleznete zde.
Četař v. v. Jiří Macoun
zdroje informací:
P-I-1 Cvičební řád pro pěchotu, vydaný v roce 1934.MNO Praha.
„Kdyby byla válka?“ Nepublikovaný rukopis autora
www.vojenstvi.cz
archiv autora
