Článek
Síla pivní motivace není zcela přesná. Muž na penzi má v Sasku už čtyřicet let známé kamarády přátele. Ne z putiky, ne z luxusní restaurace, úplně obyčejnou rodinu z NDR (DDR) s dvěma holkama, co chodily na základku, a s trabantem. Ten stál pyšně na ulici před domem.
Důchodce (dnes) pracující toho času na dole Lazy v Orlové byl posedlý studiem němčiny. Asi půl roku vydržel si vtloukat do hlavy slovíčka a věty cestou autobusem na šichtu a pak ještě v podzemí, kdy jiní horníci chrápali na desce na štusu (česky na prkně na boku chodby). Něco se naučil.
Pobyt v hlavním městě Saska byl pak lekcí hovorové němčiny.
I trošky ruštiny.
Sběhlo se to dávno na zastávce tramvaje. Přistoupil ke mně mladík ve vojenské uniformě a bezelstně se rusky zeptal, německy nejspíš neuměl ani žbleptnout, jak se dostane na nádraží.
Pokusil jsem se dotaz v jeho mateřštině upřesnit: „Jaké?“ V Drážďanech bylo a je, jako v každém velkoměstě, více stanic.
Odpověď byla z hlediska evropské nátury k nepochopení. „Jakékoliv,“ prohlásil Rus. Ukázal jsem na označník zastávky pouliční dráhy a řekl, aby si jízdní řád prostudoval sám.
„Nepřečtu to,“ přiznal barvu poručík.
„Ty, sovětský důstojník, a neumíš číst?“ tnul jsem oficíra s potěšením.
Reakce překvapila. Schlíple zrudl a blekotal, že nezná tyhle písmena. Zželelo se mi skleslého vojáčka, zpráskaného psa a prozradil mu, jak se dostane na stanici Drážďany Nové Město jen dvě zastávky tramvají daleko.
A právě na Dresden Neustadt letos v pátek 13. června jen s nepatrným zpožděním, vystoupil muž na penzi z vlaku, na saskou půdu. S manželkou a kufry.
Cestování dráhou má důchodce poslední dva tři roky ve velké oblibě. Za vzrůstem popularity ČD jednoznačně může stavba koridoru z Budějovic na Prahu, kdy rychlíky a expresy (160 km/h) nechávají za sebou auta (130 km/h) na souběžné dálnici.
Vlak je prostě paráda. Za hodinu a čtyřicet minut od nádraží k nádraží, do Drážďan i s přestupem čtyři.
Co je české je možná hezké, ale nemusí být vůbec dobré. Třeba Česká pošta. České dráhy naopak důchodce vnímá velmi příznivě.
I ve vlaku, když ne láska, jen obyčejná cestovatelská obliba, prochází žaludkem. Například tři nožičky prvotřídních Spišských párků dělají skvělou chutí důstojnou čest vozům stejné kategorie (také palačinky se šlehačkou, lívance, řízky se salátem, káva a jiné laskominy).
Obsluhující personál je mile vstřícný a zvládá i krizové momenty. Jedna nožička zmíněné uzeniny nevzhledně pukla, za což se číšník hluboce omluvil.
Důchodce ji rychle slupl, aby nedělala dráhám ostudu.
Jednu potíž ale vlaky na zmíněné trati nejspíš mají. Po otevření dokončených částí koridoru vagóny v nejvyšší rychlosti jako by po kolejích hladce klouzaly. Po pár letech provozu drnčí šálky s kávou na stole docela vydatně. Čím to asi je?
Z Prahy do Saska se expres místy na klikaté trati plazil dříve všude běžných osmdesát v hodině. V jiném místě už po novu pádil sto šedesát.
Počasí vyšlo skvěle. Cesta na pivo se proměnila ve vyhlídkovou jízdu. Nevím jestli jsme zahlédli Říp, ale elektrárnu Mělník na beton. Zemský ráj to na pohled.
Bez ironie. Kde jsou elektrárny, tam se dobře žije.
Za Roudnicí se mihla za okny nádherná zřícenina továrny, tajemně zarostlá sytou zelení. Jako nechtěná upoutávka historie Drážďan defiluje na dohled i další ruina dávné rakousko-uherské celulózky v Neštědicích. Za stav objektu nemůže bombardování, ale tržním prostředím tuzemska naostřený zub času.
Jsme asi na hranicích. Soupravou prochází hlídka německé policie. V paměti máme celní a pasové kontroly přísných orgánů DDR, výjezdní doložky a celní prohlášení. Dnes už nikdo neví, co to bylo vlastně za dokumenty.
Na pokyn manželky si chystám občanku, ale prověrka dokladů je selektivní. Nechali nás na pokoji.
Těsně před cestou přišla sms. Vystupte na nádraží v Novém Městě. Jízdenky byly nakoupené dávno dopředu na drážďanský Hlavák. Kousínek jedeme načerno.
Uvítání bylo vřelé, sedm let jsme se neviděli. Svižně jdeme k autu, parkovné něco stojí. Posledním nástupcem trabiho je černé VOLVO XC40 v Čechách za milión korun. Tak se žije vrstevníkům muže na penzi v chudší části Německa.
Nemíříme rovnou domů na oběd, ale k Labi. Proč? Spadl tam most.
V době důchodcovy návštěvy se na přechodnou dobu stalo zbořeniště Carolabrücke jednoznačně turistickou atrakcí. Obří stroje podobné sauropodům neokusují přesličky, ale uždibují hydraulickými čelistmi kusy betonu včetně ocelové výztuže.
Když jsme se vynadívali na mocné mašiny jedeme „domů“ něco pojíst.
Nelze se vyhnout troše zeměpisu. Drážďanské Staré a Nové město včetně přilehlých předměstí a čtvrtí je všeobecně více méně známé, protože lehlo na konci války popelem. Zkáza Drážďan nebyla úplná. Rozsáhlé okrajové části vyvázly bez pohromy.
K šťastným místům patřil a patří i Blasewitz na levém břehu veletoku od středu města blíže k Čechám. Patřil, protože unikl, patří, neboť je dokonalý.
Důchodce si cení Blasewitz nesmírně vysoko, dokonce i nad dubajské mrakodrapy, jako místo k poklidnému životu. Klíčem k pohodě je uspořádání čtvrtě.
Sídelní celek tvoří osamoceně stojící důsledně třípodlažní domy s obytným podkrovím obklopené vzrostlými stromy. Jsou jich stovky, domů i stromů.
Na půvabných ulicích s plynovým nočním osvětlením v provozu vládne pozoruhodný klid a ticho, jak bylo patrné v pátek odpoledne i v sobotu a neděli.
Nevím, jak toho Němci dosáhli, ale i Lošvickou ulicí s kolejemi pouliční dráhy jen občas projede auto či tramvajová souprava.
Blasewitz tone v zeleni
Muž na penzi zná v Čechách jen jedno dosti podobné místo k porovnání, a to staré a původní vilové čtvrti v Liberci. Reichenberg kulturu zrodu nezapře.
Oběd si necháme na příště, teď dotáhneme blasewitzký urbanismus.
Naši sousedé z Evropy stavět v minulosti dovedli a i dneska umí překvapivé vychytávky.
Důchodce se podivoval jakýmsi kanálům v pojízdném pro auta chodníku dlážděném kostkami u domu těsně sousedícího s příbytkem našich hostitelů.
„To je větrání z garáže,“ dozvěděl se obratem.
Nevěřil vlastním uším. Dům jen s asi šestnácti byty má vlastní zahloubené parkovací stání?
Šlo se tedy na exkurzi do podzemí. Pod domem, novostavbou z roku 1995, bylo dvanáct míst pro osobní vozidla. Jedno zabíral zaprášený skútr jedné z dcer našich přátel.
Volvo má svou vlastní nadzemní garáž v růžovém keři.
O růže a růžičky i jinou okrasnou zeleň se starají sousedé pospolu. Všude vzorný pořádek.
Žije se tu v městské zeleni dobře lidem i liškám. Ty ale nepřejí dobrou noc, ale občas cestou do práce naší hostitelce dobré ráno, protože Blasewitz není žádný zapadákov, ale skvělá adresa, která asi ve všem předčí satelitní domky Čechů boháčů.
Doprovodné video zde.
Příště: Konečně na pivo.
