Článek
V míru tvořily pěší jednotky téměř šedesát procent početního stavu celého československého vojska. Základním taktickým uskupením byly pěší pluky, horské pěší pluky, hraničářské či cyklistické prapory a instrukční prapor, který plnil výukové a vzdělávací úkoly pro velitele pěchoty.
Budíček byl v pět
Mužstvo vstávalo na pokyn dozorčích rot, kteří vzbudili velitele ložnic a ti pak veškeré osazenstvo ubikace. Součástí ranního režimu nebyla rozcvička známá všem mužům, kteří vykonávali vojenskou službu v Československé lidové armádě. Voják předválečné armády se nejprve umyl studenou vodou, tedy po většinu roku naprosto ledovou, a ustrojil se do předepsané uniformy podle rozkazů velitelů světnic (čet).
Snídaně se nepodávala v kuchyňském bloku. Služba pouze donesla z varny v konvích kávu a chleba v koších. Chudí českoslovenští vojáci pojedli suchou skývu, majetnější si chléb mazali máslem nebo sádlem, které jim na vojnu posílala rodina.
Po snídani se mužstvo pod vedením velitelů čet a rot přichystalo k zaměstnání. Na cvičiště jednotky mašírovaly v trojstupech z kasáren za město. Během přesunu mužstvo zpravidla zpívalo. Významnou součástí přípravy mužstva k boji byl pochodový výcvik. S úplnou výstrojí a výzbrojí nesl každý příslušník pěchoty zátěž hmotnou celkem přes třicet kilogramů.
Denní norma pro přesun byla stanovena na čtyřicet kilometrů. Každá jednotka měla být schopná zvládnout i mimořádně prodloužený usilovný pochod na vzdálenost šedesáti kilometrů během jediného dne a noci (s přestávkami). Předpokládalo se ze strany velitelů vojska, že i po takové námaze jednotky neztratí bojeschopnost.
Ostré normy byly ovšem schopny splnit jen jednotky sestavené z mladších ročníků. Záložníci by obdobný nápor nezvládali.
Na pochody se připravovala i armáda našeho protivníka. Němečtí důstojníci uvažovali ovšem poněkud pragmatičtěji než československé velitelské sbory. Jak se ukázalo v průběhu obsazování části území Československa v říjnu 1938, němečtí pěšáci napochodovali do Sudet jen s nejnutnějším vybavením na zádech. Zbylou část výstroje vezly za pěšáky povozy.
Není úplně zřejmé, zdali němečtí vojáci byli již v období Sudetské krize vybaveni povzbuzujícími medikamenty obsahující metamfetamin. Látka, která umožňovala po celou dobu světového konfliktu podávat vojákům wehrmachtu mimořádné tělesné výkony, nesla tehdy obchodní název pervitin a byla volně prodejná.
Kasárenská strava
V době pobytu v ubytovacím prostoru československý voják jedl třikrát denně. Ke snídani byla místo jinak běžné kávy zhruba jednou týdně káva bílá. Ke kávě s mlékem čas od času přidělovala kuchyňská služba vojákům dvě buchty. Káva nebyla připravována ze zrnkové, tedy černé kávy, ale jednalo se o kávovinovou směs (nabobtnalé vysušené a pomleté žito s vysušeným rozemletým kořenem čekanky).
Přísady spolu s cukrem o celkové hmotnosti 40 gramů byly slisovány do tabulky (ploché kostky), která se pak svařovala v třetině litru vody. Na den a muže se předpokládala spotřeba dvou dávek kávy. Obdobný chuťový zážitek nám dnes nabídne melta (pražený ječmen, čekanka).
K obědu dostávali vojáci vydatnou stravu skládající se z polévky (hrachová, hovězí s flíčky, bramborová či květáková aj.) a masitého pokrmu s přílohou, které se říkalo příkrm (česká klasika: houskové knedlíky, brambory, rýže a dnes již bohužel neprávem opomíjené noky).
Denní dávka masa činila zhruba 250 gramů pro jednoho muže. Vojáci jedli hovězí maso zpravidla pečené či upravené jako guláš. Na vojenském jídelníčku se vyskytovalo i maso vepřové, například kotlety. Víc než je v současnosti běžné, dostávali vojáci k obědu dušenou mrkev, luštěniny (čočku nebo hrách) alespoň dvakrát do týdne, občas i k večeři. V takovém případě ale byla čočka už bez masa, jen s cibulkou.
K večeři kuchaři vařili mužstvu opět kávu a k chlebu vydávali vojákům sýr, slaninu, uzenáče nebo máslo. Někdy místo chleba byly buchty či sladké jídlo, například knedlíky s povidly.
Stravné na muže činilo čtyři až pět korun dle cenových poměrů v místě posádky. Na oběd se počítalo s hodnotou tří korun. (Pro srovnání: jeden náboj do pušky byl za korunu.) Z dnešního pohledu byl československý voják za první republiky živen velmi dobře a zdravě. Kalorická hodnota stravy odpovídala potřebám těžce pracujícího muže.
Z dobové a vzpomínkové literatury je zřejmé, že českoslovenští vojáci si na množství a složení stravy vůbec nikdy, nikde a za žádných okolností nestěžovali, naopak vojenskou stravu vždy a všude chválili, což je v ostrém protikladu s hodnocením výživy vojáků základní služby během pozdějšího období za vlády Komunistické strany Československa.
Uniforma, prádlo, propriety
Československý voják při nástupu k útvaru nafasoval dvě oděvní soupravy (polní čepice, blůza, plášť, kalhoty, ovinovačky, nákrčník a nízké kožené šněrovací boty s ocvočkovanou podrážkou). Jedna souprava byla nová, vycházková, druhá obnošená, ale vyspravená předurčená k výcviku. Pro práci ve skladech, konírnách, dílnách apod. dostal voják další již značně opotřebovanou uniformu.
Pod oděv oblékal člen mužstva lněné prádlo, které obdržel rovněž dvojmo (košile, spodky, místo dnes obvyklých ponožek tři páry onucí). Na zimu byl voják vybaven bavlněnou pletenou košilí (nosila se přes lněnou), pletenými spodky ze stejné tkaniny a párem flanelových onucí. Doplňkem byl pár prstových rukavic a kukle z vlny. Oděv zabezpečoval vojáka proti chladu pouze v podmínkách mírné středoevropské zimy.
Voják obdržel železný (nikoliv nerezový) příbor s dřevěnými střenkami (vidlička, nůž) a celokovovou lžíci, sáček na příbor, 4 velké stejnokrojové knoflíky, 6 knoflíků velkých zinkových ke kalhotám, kartáček pro nanášení krému na boty, kartáč na bláto, kartáč pro leštění bot, kartáč na oděv, kartáček na ruce, kartáček na zuby, 2 lněné utěrky, 2 lněné ručníky, 2 jehly v jehelníčku, 40 metrů nití – 20 metrů bílé, 20 metrů zelené, hřeben, zrcátko, 2 kapesníky khaki barvy, krabičku na sůl soustruženou se dřeva, sáček na záložní dávku sucharů a kávové konzervy a soupravu k čištění pušky.
Žold
Nikoliv pro vlastní potřebu, ale zejména pro nákup čistících a konzervačních prostředků na zbraně i výstroj (obuv), byla mužstvu vyplácena finanční částka odstupňovaná dle hodnosti. Vojín bral 1,5 Kč na den, svobodník 1,7 Kč, desátník 2 Kč, četař 2,5 Kč a rotný 4 Kč. Je zřejmé, že vyšším hodnostem nějaká koruna na pivo a cigarety vždycky zbyla.
Vojenské zátiší
Z mladých mužů povolávaných do armády, zejména ze zaostalého Slovenska a z ještě bídnější Podkarpatské Rusi, byla část neznalá psaní a čtení. (Kromě toho byli hostiteli vší a štěnic.) Pro zvládnutí základní civilizační dovednosti byla pro převážně některé Slováky a Rusíny či Cikány organizována výuka. Vojenský slabikář se lišil od žákovského. Mnozí vojáci z východu republiky, kteří se na vojně naučili číst a psát, se stávali po návratu do rodných kulturně nejzaostalejších krajů Československa váženými občany, právě pro schopnost číst dopisy a listiny.
Pozoruhodným zařízením předválečných kasáren československé armády byla takzvaná vojenská zátiší. Místnost byla vyhrazena k pobytu vojáků mimo službu. Vojenská správa zabezpečovala vojákům v zátiší přístup k novinám a časopisům. Mohli zde psát dopisy z vojny, učit se, číst si.
Zátiší pečovala i o blaho těla. Jeho součástí byla prodejna s pivem, vínem, mlékem a pečivem. Podroušenost byla ale přísně trestána. Osobám se sklonem k opilství nebyly alkoholické nápoje v kasárnách prodávány. Zisk z tržeb sloužil k nákupu sportovních potřeb či hudebních nástrojů pro potřeby příslušníků útvaru.
O bojovém výcviku naší pěchoty někdy příště.
Četař v. v. Jiří Macoun
zdroje informací:
Čítanka pro brannou výchovu, Státní nakladatelství v Praze, Praha 1938
„Kdyby byla válka?“ Nepublikovaný rukopis autora
www.vojenstvi.cz
