Důchodce v Dubaji: Do Emirátů temnotou

Vlastní cesta do Dubaje začala násobnou prověrkou pasů, telefonů, platebních karet a dvojice peněženek dohromady asi s 1 200 amerických dolarů a nějaká eura k tomu, léků a jiných důležitostí. Pak stačilo odvléct kufry osmdesát metrů na zastávku MHD a jedeme busem na nádraží.

Neradi s manželkou riskujeme. Letadlo sice odlétá až v pondělí po poledni, ale jen pouhé tři hodiny časové rezervy mezi příjezdem prvního ranního vlaku do Vídně a plánovaným startem letadla nás děsily. Večer v rakouské metropoli bude bonusem.

Jak je ctěným čtenářům již známo, rád se dávám do řeči. První příležitost se naskytla hned v odbavovací hale budějovického nádraží právě daného za jednu miliardu do pucu. Chybička se bohužel vloudila. Turniket na WC nepracoval ok.

Přes mojí chabou angličtinu jsem postřehl platební problém slečny z vedlejší lavice. Karta se nenačetla, nemohla jít čůrat.

Naše okamžitá rodinná dotace člence jihoafrické výpravy za sněhem do Evropy ji zachránila od nejhoršího. Na videu jsou Afričané ti, co nastupují do vlakové soupravy.

I zima cestovatelům z jižní polokoule vyšla vstříc. Sněhu bylo od Velenic na padesát kilometrů do Rakouska dvacet, třicet centimetrů.

Austriácké vlaky jsou čisté a nejsem si vědom kontroly jízdenek. Dobře jsem však postřehl nepřehledná značení na perónech. Přestupovali jsme ve Vídni dvakrát a vždy jsem se musel domorodců zeptat odkud to za pět minut jede právě tam, kam potřebujeme.

Pozoruhodným zážitkem byla podzemní spojovací chodba z letištního nádraží k hotelovému komplexu dlouhá tři stovky metrů. Živáčka jsme v ní nepotkali.

Před recepcí kupodivu stála fronta a v zástupu slečna s čínským (tchaj-wanským) pasem v ruce. Rozprava byla krátká, ale vyzvěděl jsem, že přijela do Evropy studovat. Mají se mladí povětšinou dobře v dnešní době.

V šedém a pink přespávacím hotelu MOXY na pokoji 421 nebyla skříň ani polička, ale naskýtal se skvělý výhled na práh dráhy 16. Chybějící přikrývku, jednu společnou s manželkou nedám tady ani nikde jinde, přívětivá pokojská z Ukrajiny doručila za pět minut.

Zvuková izolace byla dokonalá, startující čtyřmotorák A 380 na vzletový výkon byl sotva slyšet.

Do Vídně na čumendu jsme se vrátili S vlakem, protože Zelený expres se nám jevil poněkud finančně nákladným. Správné nástupiště nám pomohl nalézti mladík z Běloruska. Ruština se šikla. Asi zdrhnul nedávno a cizí jazyky ještě neovládal, ale podzemní nádraží znal.

Ze stanice Wien Mitte to bylo mrazivým městem ke Svatému Štěpánu pár kroků. Pak jsme uviděli v prvním díle oznámený kulturní děs běs. Na vrcholné gotice plandal reklamní plakát Lidlu, odhaduji 15 × 20 metrů. Škoda slov. Pohoršovat se můžete u doprovodného videa sami.

Chápu, že údržba chrámu si žádá mnohem více peněz, než nacinká do pokladničky u vchodu. Brzy se dozvíte, jak stejný zádrhel rozlouskli Emiráťané. Dle mého 10:0 pro SAE.

Noc byla klidná i po dvou pivech na osobu v hotelové společenské jídelně plné dětí. Snídani jsme si naservírovali vydatnou. Check-in dopadl skvěle. Máme sedadla 6A a 6B.

V terminálu houfy lidí. S velkým štěstím jsme zabrali místo u pidistolku pro čtyři. Manželka vyrazila pro kávu a něco k snědku. Já si všiml osamělé mladé dámy z Východu poněkud ostýchavě hledající zrakem místo k spočinutí. Posunek pochopila. Jedna židle byla pro ní. K smůle čínštiny byla z Japonska.

Společenská konverzace přesto proběhla. Dentální hygienistka hraje na klavír. Chopili jsme se s manželkou jazykové mise a naučili Japonku vyslovovat jméno českého velikána Dvořáka. Nasmáli jsme se všichni velice.

Gate se otevřel a my jsme pochopili, jaký je rozdíl mezi naší obvyklou KLM a Wizz Air Malta. Na dvě stovky pasažérů stálo v houfu u přepážky. A stálo. Následně schodištěm jak do krytu sešli jsme do autobusu. Vídeň Schwechat nemám rád.

Pomsta byla sladká, až do Dubaje jsme vydrželi bez palubního jídla i kávy.

Předpokladem každého úspěšného letu je důkladná předletová příprava. Ještě doma jsem si nahrál do nového tabletu mapy přeletu. Baví mě vědět, na co shůry koukám. Dunaj po startu jsem poznal hned. Bratislavu a jezero Gabčíkovo taky. Pak už jen Karpaty v Rumunsku, protože mraky se táhly až do východního Turecka.

Pecka přišla za tmy až v tamějších končinách. Ve slaném jezeře Van zaleskl se Měsíc v úplňku. Jev se opakoval nad Irákem, kdy na hladinách řek a nádrží se vzácně mihl Luny jas. Kdo nevěří, ať se na videu přesvědčí.

Uživatelským nedostatkem středotrupých letadel jsou toalety, před kterými se tvoří dlouhé fronty. Do té nejlepší jsem se dostal právě já. Zdánlivě jsem měl smůlu, protože v okamžiku, kdy jsem měl přijít na řadu, zatarasila mi cestu sličným tělem letuška. Anglicky mi sdělila, že nemohu jít dál.

Žvanil ještě před tím postřehl, že v galley (kuchyňce) zvučí slovenština. Aby řeč nestála, zeptal jsem se, možno-li hovořit česky. Byla zjevně ráda. Na můj dotaz ohledně jména kapitána odpověděla otázkou: „Až opustí toaletu, chcete si s ním česky promluvit?“

Štěstí přeje připraveným mluvkům. Pan pilot asi nevozí často pasažéry s mapou na kolenech, kterak vedou srovnávací navigaci, tedy porovnávají mapu s tím, co vidí na zemi. Na rozdíl od něj jsem nalétal postaru jen asi 65 hodin na větroni.

V každém případě se projevil jako rovný chlap. Ztracen v mapě zeptal jsem se: „Letěli jsme nad Basrou?“ Odpověď byla upřímná: „Nevím, my sledujeme jiné navigační body.“

Klídek. GPS pracovala přesně, tak jak má.

Krátce poté spatřili jsme Emiráty a prolétli úplňkem úchvatně nasvícené noční mraky. Vzápětí jsme byli na zemi.

Letiště DXB má tři terminály, ten číslo dva je pro nemajetné jako jsme my. Do autobusu se zhurta drali rakouští důchodci, my si v klidu vyčkávali. Hrabal jsem se až za ženou. Na schůdky jsem ale na první pokus nedošel. Vlídným hlasem mě letuška zvala jménem kapitána do kokpitu!

Byl jsem předvídavě rozpolcen. Manželka na betonu jistě vzhlíží nahoru, co kde zase vyvádím. Wizz Air má ovšem skvělý personál. Palubní průvodčí mě uklidnila: „Bez mého pokynu autobus neodjede a vaši milou blond paní přivolám nahoru.“

V klidu jsem usedl do křesla kapitána tři sta dvacet jedničky. Za odborného dohledu se dotýkal joysticku, plynových pák i reversu. První důstojník byl rovněž vstřícný, prostě dobrá osádka. Pěkně jsme si my tři, co se kdy drželi kniplu, pokecali.

Všeho s mírou. Dovedu se ovládat. Za šest osm minut jsem se na schůdcích zhluboka nadechl jakoby vlahého jarního vzduchu.

Byl jsem v Dubaji.

Příště: Jedeme do Abu Dhabi podívat se na něco k neuvěření úchvatného.

Součástí cestopisu je krátké doprovodné video v délce 3.45 min.

S úctou a poděkováním za pozornost Jiří Macoun