Důchodce v Dubaji: Z Kvítečkova do Slunečního města

Předpokládám, že typičtí čtenáři mého cestopisu zhusta pro obdobné vzdělanostní zkušenosti Neználka a Sluneční město znají. Ti druzí ať si obsah skvěle napsané knihy vygůglí. Jen napovím, že záměrem autora knížky pro děti bylo předestřít sovětské drobotině obraz vědeckého komunismu, až se ho konečně jednou někdy, Bůh ví kdy, podaří vybudovat.

Ale popořádku. Dubajský terminál 2 je dalek architektonického luxusu terminálů 1 a 3 na protilehlé jihozápadní straně letištního areálu. Přesto vstup na půdu Emirátů probíhal důstojně zejména pro vzezření státních úředníků pasové kontroly.

Muži měli oblečení v zářivě bělostné kandury (dlouhé košile), na hlavách gutry (bílé šátky) přidržované uhlově černými agaly (čelenkami) a nesršeli úsměvy. S veškerou pečlivostí prováděli předepsané úkony a biometrická měření.

Když všechno klaplo, zručně do pasu práskli razítkem vízum. A aby bylo zřejmé, že Spojené arabské emiráty nejsou jen tak nějakou turistickou destinací, založili do každého dokladu čtyřgigovou simku v papírovém obalu.

Během prověrky cestovních dokumentů jiná parta DXB pracovníků vyložila z éra kufry, takže jsme nečekali u pásu dvě hodiny jako jednou na italském Fiumicinu.

V řídkém průvodu mířili jsme s manželkou k východu. Napětí se stupňovalo. Dodrží Čedok smluvní úmluvu? Čeká tam kdosi či nečeká?

Uuuf. Cestovka se pochlapila. U zábradlí jeden vskutku dobře stavěný muž přidržoval cedulku s nápisem Mrs. Macounova. Druhý vzápětí přispěchal, aby pomohl naložit zavazadla do ukrutně velkého auta a usedl za volant.

Vozidlo nebylo přerostlé nijak zvlášť nadmíru, jen bylo výrazně luxusnější než naše omšelá Fábia r. v. 2002. Zkušený řidič se pečlivě dotázal, zdali vskutku míříme do hotelu Golden Tulip Media, protože jméno Golden Tulip nesou v Dubaji hotely dva. Zjevně věděl, jací popletové občas cestují po světě.

Letem na východ (ano, správně na jihovýchod) jsme se vzdálili od našeho domácího patnáctého poledníku, co je vidět za kostelem v Jindřichově Hradci o čtyřicet pět stupňů. Z půl osmé bylo skokem dvacet dva třicet. Tři hodiny plus.

Nejprve jsem myslel, že v tento noční čas, je Dubaj poněkud ospalá s nízkým počtem vozidel na vozovce. Byl to klam. Na šestiproudé městské dálnici se desítky druhých aut prostě ztrácely.

Co však nešlo přehlédnout, byly skvostné mrakodrapy. Tyčily se v houfech vpravo vlevo podél široširé třídy šejka Zayeda. V ten okamžik jsem pochopil, že jsem opravdu přilít z Kvítečkova.

Dubaj byla nádherná. Závoje rozsvícených oken připomínaly neskutečné galaxie viděné hodně z blízka. V ztuhlém úžasu nechal jsem mobil v kapse u pasu. Nemám proto ani jednu fotku dubajského vesmíru.

Přílet do Sjednocených emirátů nebyl prostý jistých trablů. Tlusté zimní bundy skončily v kufru taxíku, čímž byl problém s přehříváním vyřešen. Svízelnější bylo odhadnout, sluší-li se za ochotné služby odměnit místní pomocníky nějakým bakšišem nebo jak se tomu tady říká.

Přemýšlel jsem na pozadí taky nad dolary. Ve spodním šuplíku v obýváku uchovávali jsme pár US bankovek nízké kupní síly desítky let. Jedna z nich nesla letopočet 1976. Údajně s ní mohou být při placení potíže.

Spád událostí předběhl mé přemítání. Řidič před hotelem zastavil, vyložil kufry i bundy a odfrčel. Dýško tedy nedostal. Reparát jsem mohl složit vzápětí. Péči o naše zavazadla převzal hotelový portýr bez prodlevy.

Trpělivě vyčkal vyřízení formalit na recepci. Potom nás zdviží vyvezl do čtvrtého patra k pokoji 402. Uvnitř vyložil kufry a podal pobytovou instrukci. Nepít vodu z vodovodu, ale balenou. Vařte kávu čaj dle libosti. Cukr je tu taky i smetana. V případě potřeby zásoby ihned zdarma doplníme. „Jo a druhou přikrývku hned zařídím,“ odpověděl dveřník na můj dotaz.

Pak dostal 20 $ a mile se usmíval. Později se ukázalo, že je fajn mít v hotelu aspoň dočasně bezva kámoše. Možná bylo dvacet babek akorát.

Šli jsme rychle spát. Je místní půlnoc a vstáváme v šest, což je ovšem ve tři ráno podle našich biorytmů. V 8:30 vyrážíme do Abú Dhabí.

V tu dobu už Slunce na své město teple svítilo. Z Dubaje svištíme po nedrncavé dálnici hladké i na mostech směrem spíše k jihu než čistě k západu. Prvním cílem poznávací výpravy je místní kostel s obchoďákem ve sklepě. Jak jsem zcela povrchně nastudoval ještě doma v Kvítečkově.

Dříve, než jsme zapluli do parkoviště v podzemí, postřehli jsme čtyři dokonale štíhlé minarety. Nic víc.

Ve velké mešitě šejka Zayeda platí pro ženy přísná pravidla. Zahalené musí být vlasy, ramena i kotníky. Turistky nepožívají žádné výjimky, ale plánovači svatostánku vyšli ženám vstříc. Součástí mešity je obchodní dům pod úrovní terénu. Tam si k nepatřičnému oděvu mohou dámy dokoupit šátek i abáju za pár dirhamů. K tomu zlaté šperky a hodinky, kosmetiku i módní hábky, kabelky, boty a všemožné doplňky.

Moje Magda neutrácela. Péčí dubajské průvodkyně vybrala si k zapůjčení abáju světle růžovounké barvy. Velice jí slušela. Šátek si přivezla vlastní.

V Emirátech modlitebny nejsou ověšené reklamními plachtami. Arabové s obchodnickým rozmyslem přistavili prozíravě k ústřednímu svatostánku bez okolků chrám konzumu. Prašule na údržbu nekapou jak v Rakousku, ale doslova a do písmene tečou proudem. Podle toho také nablýskaná mešita vypadá. Navíc neplatí se ani malé vstupné. Prohlídka je bezplatná.

Nákupní středisko spojuje se sakrálním monumentem svého druhu metro pro pěší a elektrické vozíky. Jízdné je opět nulové, kdo si počká ten se volného místa dřív nebo později dočká. Důchodce jel tam i zpět.

Zmíněná chodba napovídá, že na povrchu návštěvníky čeká jiný svět, kterým novostavba od roku 2007 vskutku je. Bohužel se šejk stavitel zrození nádhery z jeho popudu nedočkal.

Vyjeli jsme jezdícími schody do zelené zahrady. Právě mezi palmové háje a květinové záhony s vodotrysky architekti vsadili zářivou bělobu velké mešity. Z bílého mramoru utvořily dvorový dům vymezený podloubím. Vzhůru k nebesům nafoukli báně s půlměsícem a stavbu tu a tam doplnili pravým zlatem.

Jsme v Emirátech. Spoustou zlata.

Důchodce nejvíc oslovilo sloupořadí s rostlinami. Pilíře i popínavé květiny mistři jemné práce vyřezali vybrousili z mramorů různých barev a vsadili dokonale k sobě.

Je obtížné představit si mešity rozlehlé nádvoří. Já z Kvítečkova napovím. Máme tady doma v Budějkách na jihu velké náměstí, které kde kdo zná. Co strana, to sto třicet metrů. Zayedova mešita má stejnou plochu dvorany (odhadem 140×120), ale na rozdíl od křivolaké kvítečkovské dlažby je celá dokonale rovná z leštěného mramoru.

A co když v Emirátech zaprší? Žádné strachy, rozestupy mezi plotnami z jakostního vápence voda spodem odteče.

Stranou jsme nenechali ani vnitřní prostory, obří koberec a zdobné velelustry, prosklené dveře a vkusné arabesky.

Velká mešita rozhodně stojí za zhlédnutí, není pyšná, je úchvatná.

Součástí cestopisu je krátké doprovodné video 2:11 min. z mešity.

Příště: V Abú Dhabú mají i světský skvost islámské architektury (pozn: Nejedná se o kolotočářovu vilu, ale sídlo šejka prezidenta).

S úctou a poděkováním za pozornost Jiří Macoun

PS: Fakt jsem v důchodu a na nic si neztěžuji.